Hlavní strana

15-16. 5.2010

První krysosmrtí Bedna aneb Chybami se člověk učí a sociální zkušenost je nepřenosná

Před startem

Jsme nadšení amatéři, čtyři z pěti lidí v našem týmu nikdy na žádné šifrovačce nebyli a nikdo z nás není matfyzák. Hodnotíme tedy své šance jako velice mizivé, s radostí vítáme systém absolutních nápověd, jenž nám zaručuje, že se podíváme alespoň na pátou šifru (pokud tedy najdeme start) a trávíme předstartovní večery nad šiframi z minulých ročníků, s nadějí, že nám to třeba bude něco platné.

Během této intelektuálně náročné přípravy dochází k obměně složení týmu. Stojí to hodně přemlouvání, ale nakonec se daří vyměnit člena „tak já s vama klidně půjdu, jen nevím, jestli vám budu co platnej“ za člena „to nás nezajímá, že se ti tam nechce, luštění šifer ti jde a my potřebujem pomoct!“.

Poučení pro příště č.1: Odpor je marný!

Po zveřejnění doporučených věcí sháním i takové vychytávky, jako je krejčovský metr (k čemu byl sakra potřeba?) nebo svíčky (to abychom se v případě zákazu elektronické komunikace mohli dorozumívat světelnou morseovkou i bez elektrických čelovek). S hrdostí tedy v pátek večer ujišťuji Chipa, že nám stačí, když přiveze sám sebe, že vše ostatní máme připraveno, ať se tedy sbalí podle svého uvážení. Spoléhám na to, že jako jediný zkušený člen našeho týmu bude schopen zvážit, zda potřebuje čtverečkový sešit, nebo zda mu stačí čistý bílý. V sobotu potkáváme na Karlově náměstí Chipa jen v tričku a mikině a s malým baťůžkem na zádech. Vítá nás slovy, zda máme něco k jídlu, že si nestihl nakoupit; v průběhu večera se odjíždí domů přiobléct po konstatování, že jedna mikina kupodivu opravdu nestačí, a na každé šifře po nás žádá i tužku a papír, neboť přece „ tys psala, že si nemusím nic brát, že všechno máte...“

Poučení pro příště č.2: Každému explicitně napsat, co si má sbalit. I kdyby to měla být jen blbá propiska.

Jako místo startu jsme původně vybrali Karlák, máme to nejblíž a díky MHD se odtud dá rychle kamkoliv dostat. Petr se ovšem jal analyzovat nabízené území důkladněji a přesouvá náš startovní bod před Botanickou zahradu, která je více v centru území (co kdyby to přece jen bylo na té Folimance), ale stále v relativně dobrém dosahu tramvají na Karlák. Domlouváme tedy sraz na 14:45 na Karláku, odkud se pak hromadně přesuneme na Botanickou.

Se zkušeným odhadem a potměšilým výrazem hlásíme Hance, která jede z kolejí s námi, čas odjezdu posunutý o půl hodiny dopředu, tedy na druhou hodinu (ehm, známe své lidi, den předtím se na nákup vypravovala tři čtvrtě hodiny a ten autobus nám pak stejně ujel). Ondra sice navrhuje posunout jí pro jistotu odjezd už o hodinu, na to ale reaguji naivními slovy, že za tu půl hodinu navíc se přece každý musí stihnout vypravit. Po budíčku v půl jedné ji pak pro jistotu Ondra chodí kontrolovat, jestli průběžně stíhá, já zatím balím a peču tousty. Na nevinnou otázku po icq ve 13:45, jestli už je sbalená, se nám dostává pouze temné odpovědi „hm...“ Když ani ve 14:05 nedočkavě neklepe na dveře, se zadostiučiněním si gratulujeme k předvídavosti. Ovšem když ani o zhruba dvacet minut později neodchází společně s námi na autobus, začínám si vyčítat, že půl hodiny bylo opravdu málo. Ehm... autobus nakonec ujíždí i nám a proto se vydáváme jiným oklikou přes Anděl. Po cestě přesouváme místo srazu přímo na Botanickou, kam ovšem doráží jen Petr. Chipa potkáváme ve 14:58 na Karláku a konstatujeme, že to už asi na Botanickou nestihneme. První tramvaj v tom směru přijíždí v 15:03. Nastupujeme a zároveň přichází startovní sms se zákazem elektronické komunikace. Stojíce na zadní plošině tramvaje, máváme Hance, teprve teď dorazivší na Karlák a marně se snažící doběhnout rozjíždějící se tramvaj...

Poučení pro příště č.3: Pro Hanku posouvat čas odjedu vždy minimálně (!!!) o dvě hodiny dopředu (a protože o dvou hodinách už ví, a bude je proto ignorovat, možno prodloužit dle potřeby na čtyři, šest, případně více hodin).

Na startu [15:03–16:17]

Cestou ignorujeme Hančiny pokusy dovolat se nám (platí přece zákaz komunikace, že?), na Botanické potkáváme Petra a hned se mísíme do davu a začínáme měnit písmenka. Většina lidí je sdílných a nechává opsat vše, co má... tedy přesněji „opiš, co stihneš, než já opíšu to tvoje“. Tím větší je mé překvapení, když do jednoho ‘mého‘ hloučku přihopká kdosi s hláškou „Měním kus za kus!“, a já po hlase poznávám naší Hanku (aspoň že nás našla). Okřikuji ji slovy „Nebuď hnusná“ a hlouček se směje, zřejmě netuší, že se známe a že k cizímu bych si to opravdu nedovolila.

I v našem týmu vítězí strategie jednoho shromažďovacího centra a jednotlivě vysílaných lapačů, z nichž jeden se vrací s popsaným sešitem a slovy „‘Sem na ten Palačák ani nedošel...“ Že by se text mohl opakovat, si všímáme z několika skupin písmen, ale zatím neřešíme, neboť se zdá, že je stále kde sbírat nová písmena. Mezitím se Petr dává do řeči s náhodným kolemjdoucím z nějakého cizího týmu (jemuž tímto velice děkujeme) a společně čtou řešení. Naprosto nečekaně („vždyť jsme ani nezačali luštit, jen jsme sbírali písmenka...“) tedy opouštíme dav u Botanické, dobíháme tramvaj a vezeme se směr Vyšehrad. Vystupujeme až na Ostrčilově náměstí, zvládáme výstup do prudkého kopce, ovšem těsně pod hradbami nás Petr směřuje do jakéhosi křoví přes ostnatý drát, se slovy „Tudy je to blíž“. Tuto myšlenku razí i tým, jenž jde před námi, a tak prolézáme roštím i my. Ukazuje se ovšem, že cestička navzdory předpokladům v křoví končí, a nezbývá, než se vrátit na chodník a projít celým Vyšehradem.

Poučení pro příště č.4: Vždyť to přece všichni znáte! „Zkratka byla horší, zato však delší. A to tak, že značně.“ Tak se tím řiďte! Heslo dne je: Obcházet, obcházet, nehledat zkratky! Zkratky neexistují!

Poučení pro příště č. 5: Nevěřit Petrovi, když říká „Já to tu znám“, „Já vím, kudy máme jít“, případně „To je zbytečný se dívat do mapy, je to tudy“ či fráze těmto nápadně podobné, nacházíme-li se více jak dva kilometry od jeho bydliště. Většinou nemá pravdu.

[16:17–18:33]

V Cihelné bráně nás pohlcuje dav ostatních dorazivších, očividně přicházíme ve vlně největšího náporu, kdy nezabírá ani orgovo mocné „A teď všichni krok dozadu!“ ...Ehm, ti vzadu už asi neměli kam uhybat... Odesílám binfo, míček získáváme téměř okamžitě, na mapu a pravidla musíme pár minut čekat. Upřímně, organizace teda nic moc. S ukořistěnými proprietami se přesouváme do parku, kde kupodivu nacházíme několik prázdných laviček, a vrháme se na studium plachty s pravidly.

Po prokousání se obecnou částí se rozhodujeme z časových důvodů zbytek přeskočit a zjistit jen pravidla nejbližšího stanoviště, a sice Tiché pošty. Usazujeme se do kroužku na trávník a doufáme, že nezačne pršet moc brzy. Šifra je zákeřná a 40 vteřin nechutně krátkých. Prvních pár koleček oběhne zadání bez úspěchu, pouze se zjištěním, že v řádku čísel vůbec nejsou sedmičky. Když konečně začínám vypisovat odmocniny (přičemž pro lepší všimnutelnost slovo „Odmocniny“ doplňuji třemi vykřičníky a dvakrát podtrhávám) a po oběhnutém kolečku se mi šifra vrací s všeho všudy dvěma do řady dopsanými čísly, nejsem daleka myšlenek na trojnásobnou vraždu. S Ondrou už nestihneme řadu dopsat a převést na písmena, bo písk a konec. Los vyhrává soupeř.

Poučení pro příště č.6: Nezabiješ! Opakuj si: Nezabiješ!

Z času na hodinkách usuzujeme, že dalšího stanoviště lze včas dosáhnout jen během, část týmu se tedy rozbíhá sehnat soupeře, zbytek se za chůze učí pravidla. Hrajeme „Země, město“ s jakýmisi podivnými kategoriemi, do nichž se nedá téměř nic doplnit (aneb kolik znáte jednoslabičných hlavních měst?). Jsem hrda obzvláště na své vymyšlení slovo „předloktí“ (jako část těla s L uprostřed), které jistě patřilo v této kategorii i nejdelším. I přes značně skeptický průběh nakonec soupeře o jedno či dvě slova porážíme.

Opět jen tak tak stíháme přesun na další stanoviště, zjišťujíce, že pravidla se v pohybu učí opravdu snadno. Potkáváme Pomocnou školu a někdo z týmu jim neprozřetelně nabízí spoluhraní. Nenápadně se tedy tým snažím přesvědčit, že to opravdu nemá cenu, že je to ztracených dvacet minut. Pochopí velice rychle a nedá ani na vábení Pomocné školy, že jejich poražením bychom získali cenný skalp. Naštěstí se jich bláhově ujímá jiný tým a my potkáváme spřátelené Múzy. Přetahovanou začínáme, čteme kousky morseovky, co chvílemi vypadají jako „lžíce z Odina“, až Hanka přijde s nápadem, že je to skrytý rébus. V další otočce dolušťujeme a hledáme na mapě danou ulici. Chip přepisuje řešení na lísteček, bohužel místo „Štulcova“ píše „Šulcova“, orgové heslo neuznávají a vítězný žeton získává soupeř. (Poznámka pro orgy: Jak bychom asi na takové slovo přišli, kdybychom nevyluštili šifru, he?) Chip je náležitě seřván celým zbytkem týmu a příště už mu nic přepisovat nedáme. Přesto bych toto kolo označila za úspěšné, byli jsme totiž první, ne-li jediní, kdo úkol rozluštil, Pomocnou školu jsme tedy porazili!

Poučení pro příště č.7: Speciálně pro Chipa – než něco někam opíšu, přečtu si to!

Rozhodujeme se zůstat na tomtéž stanovišti ještě jedno kolo. Tentokrát je šifra extrémně jednoduchá i na nás a v druhé otočce je „Antonín“ na světě. Zbývá sehnat poslední žetonek, pomalu se připravujeme na Ballmu, kam se mi ale vůbec nechce, bo Halma je přece tááák nudná...

Naštěstí po cestě narážíme na stanoviště s Logickými závody. Soupeře nacházíme pomocí přátelského zamávání, jež bylo s radostí opětováno. Rozdělujeme si úkoly a začínáme. Svůj rébus mám hotový během pár vteřin (naštěstí jsem chytila jezevce, nikoli gazelu, kterou jsem pochopila až z řešení...) a jmu se pomoci Chipovi s jeho algebrogramem. Zjišťuji, že kreslí úplně jiný úkol (OMG) a vrhám se na početní příklad sama. Kouknu, a vidím, že A bude nejspíš 1 a M 2 a podle toho už dosadím ostatní čísla. Mezitím dokončí Ondra lodě. S doplněním slov nehneme, kroužky jsou „snad správně“. Konec kola, nestihli. Ovšem máme pořád více než soupeř, který prý snad měl hotovou jen jednu úlohu. Třetí lísteček a vysvobození z Vyšehradu, obávaná Halma se naštěstí nekoná.

Poučení pro příště č.8: Máme rádi mávací týmy!

Šifra 2 [18:33–20:05]

U Táborské brány fasujeme od orga dvojku a jakýsi pěnový bazmek. Teprve teď si všímám binfa ze startu a nadšeně oznamuji týmu, že jsme tam byli 88. Znovu vzpomeneme na náhodného kolemjdoucího, jenž nám umožnil tak brzký start. Na dvojku přicházíme jako 89., očekávaný pokles se nekoná. Podle vzestupné délky obdélníčků zkoušíme nějak vytvořit binární morseovkový, abecední a už nevím jaký další strom, šifra odolává. Shluky nul nechápeme. Začíná jemně mrholit, je kosa jak sviň, a tak prozíravě volíme ústup do bezpečí vyšehradského metra. Kupodivu tam jsme sami, zabíráme lavičku, přichází nápověda, Ondra vytahuje počítač, Hanka s Chipem mu pomáhají, já s Petrem se separujeme, bo nechápeme. Máme řešení, vzápětí přijíždí metro, balíme, nasedáme a jedeme na Pražského povstání. Štěstí nás neopouští a autobus na Kavčí hory přijíždí za pár minut. Cestou poťouchle máváme pěším týmům.

Poučení pro příště č.9: Má-li něco více jak čtyři úrovně, s největší pravděpodobností to nebude morseovkový strom.

Poučení pro příště č.10: Vyhází-li něco až moc dobře, je to proto, aby se to vzápětí mohlo pos*** (viz níže).

Šifra 3 [20:05–23:56]

Smráká se a dost fouká, v parku potkáváme porůznu v závětří roztroušené týmy. Sami zabíráme malý hájek, bo šifra vypadá nebezpečně rozstřihávací a nahánět ty umrněné kousíčky po parku se nám opravdu nechce. Jsme 108., bavíme se představou Tučňáků na šesté šifře. Měříme délku hran, stříháme dílky, zapisujeme slova z dílků do notebooku. Nacházíme několik významových skupin, ale bo jsou nepřesně definovatelné, zase je rozházíme. Chip se zarytě odmítá vzdát myšlenky na „nějak“ související dvojice slov, podle nichž by se útvar dal poskládat, oponuji tím, že v tom případě by ale ke slovu „vyjmenovaná“ muselo nutně přijít „slovo“ a ke slovu „přirozená“ „čísla“, jež se na obrazcích nevyskytují. Navrhuje tedy volnější asociace (viz „šelma – luštěnina“ z jedněch starších BL). Nemůžeme tušit, že je to až jeden z několika navazujících kroků v šifře. Chipovi je brutální zima, půjčuju mu náhradní tričko. Během převlékání ztrácí šátek a následujících deset minut se poháněni jeho slovy „Ale jako tohle už vážně není sranda!“ zabýváme hledáním tohoto pod karimatkami, batohy a v přilehlém okolí, aby ho nakonec vytřepal z nejspodnějšího trička.

Poučení pro příště č.11: Ztratíš-li něco, nepodezírej hned ostatní, ale začni hledat u sebe. S největší pravděpodobností najdeš.

Naznáváme, že s šifrou nehneme a Chip se rozhoduje pro výlet domů pro další dvě vrstvy oblečení, karimatku a spacák.

Poučení pro příště č.12: Jedna rozpůlená karimatka pro pět lidí je zoufale málo. Vemte si svou vlastní!

Rozvíjíme plán, v němž významnou roli hraje KFC na Andělu a „přesun předpokládaným směrem trasy“ a odcházíme na Dvorce na tramvaj. Po cestě přichází nápověda. Zprvu nechápeme a snažíme se mezi slovy najít jakákoli „děravá“ slova (za všechny jmenujme např. „otvor“ a „řešeto“). Pod kopcem potkáváme další tým, jenž ale na rozdíl od nás nemíří do centra, ale odjíždí tramvají na druhou stranu (prý to byl dokonce Chlýftým). To nás utvrzuje v přesvědčení, že tentokrát šifrovačka opravdu vede na jih. Zavrhujeme dotěrnou myšlenku nechat se na další stanoviště dovést. Nakonec vystupujeme už na Palačáku, usazujeme se na nástupišti v metru, a čekáme na Chipa, až se vrátí z výpravy za jídlem a oblečením.

Po chvíli opět marného přemýšlení kohosi napadne, že by ty čáry na míčku z jedničky mohly pasovat právě mezi jednotlivé dílky – a že by míček mohl mít 26 děr. Nápad jistě záslužný, euforie ovšem opadá se zjištěním, že míček si stejně jako skládanku odvezl Chip v baťůžku s sebou. Alespoň telefonicky se snažíme zjistit, jestli je těch děr opravdu 26 a jak vypadají ty plochy na míčku. Dostává se nám nejasné odpovědi, že „snad, možná...“. Usuzujeme, že to tedy asi nějak půjde, ale stále nás nenapadá princip skládání („přece to nebude úplně náhodně!“). Zhruba co pět minut nás přivádí k nepříčetnosti hlášení „Prosíme cestující, aby při čekání na vlak nevstupovali za přerušovanou čáru“, sveřepě opakované ve třech jazycích při příchodu každé větší skupiny turistů. Po asi devátém opakování přísahám, že „až zas nějakej další debil šlápne za tu čáru, pudu, a srazím ho tam!“ Od té doby už hlášení neslyšíme.

Poučení pro příště č.13: Chipovi kromě seznamu šifrovacích potřeb napsat i seznam doporučeného oblečení a jídla, abychom se podobným výletům příště vyvarovali.

Poučení pro příště č.14: Bude-li se někdo oddělovat od zbytku týmu, osobní prohlídkou zajistit, aby si neodvážel nic nenahraditelného, co by mohl luštící zbytek potřebovat.

Konečně se Chip vrací, zabavujeme mu míček a snažíme se na něj napasovat jednotlivé dílky. Hance přijde, že nepasují dost přesně, což vyvracíme s tím, že pasují dost přesně na to, než aby to byla náhoda. Přichází jakýsi pán z metra a ptá se, zda tam hodláme nocovat. Do zavření metra zbývá více než hodina, nenecháme se rušit a luštíme dál. Výsledkem snažení je, že sice víme, že každé písmenko patří k jedné díře míčku a jak mají být na míčku tvary rozmístěny, ale stále nevíme, který vedle kterého. Řeší to binfo s následujícím stanovištěm, a tak směle driftujeme dále (miluju ten výraz!).

Pozn.: Řešení umístění dílků jsem pochopila až z fotky „vejcoidu“ v galerii, ve fóru se objevovaly jen příspěvky typu „rozstříhali jsme a slepili, a případně až pak jsme nevěděli, jak dál“. Hm, taky bychom slepili, kdybychom vůbec věděli, jak... Budiž nám útěchou, že jsme nebyli jediní. Ráda bych se též zastala orgů za rozporuplnou nápovědu, nás alespoň vůbec přivedla na myšlenku míčku...

Poučení pro příště č.15: Nemáme rádi trojrozměrné šifry. Obzvláště jsou-li popsány hromadou nic neříkajících slov.

Šifra 4 [23:56–01:48]

Vystupujeme na Přístavišti a s nadávkami stoupáme do krpálu na Staré cestě. Po cestě míjíme lampy do jedné obležené luštícími týmy, většina z nich má rozloženou mapu. Až skoro nahoře potkáváme opuštěnou lavičku a s Ondrou ji zabíráme se slovy, že dál nejdem, ať někdo pro tu šifru dojde. Míjí nás další tým s otázkou, zda toto není ono hledané stanoviště. Bezelstně odvětíme, že nikoli, že prostě jen odpočíváme. Chip se naklání za kamennou zídku do křoví, a předává  nám konsternovaným zadání čtyřky. (Citlivé povahy nechť laskavě přeskočí následující větu.) Autentická ukázka z rozhovoru: „Co tam děláš, bleješ?“ „Jo, vyblil jsem vám tu šifru...“ „To si děláš srandu!“ (konec neestetické části). Cizímu týmu se tímto omlouváme za neúmyslnou mistifikaci. Smutně se zvedáme z ukořistěných laviček (aneb „nezůstávejte v těsné blízkosti stanoviště“) a zabíráme první volnou lampou, kterou nalézáme teprve v ulici snad o tři sta metrů dál.

Poučení pro příště č.16: Nachází-li se mezi desítkami obsazených laviček a lamp jedna lavička na první pohled „bezdůvodně“ neobsazená, hledej u ní další stanoviště.

Binfo hlásí 117. pozici, což jen odpovídá tomu, že trojka byla rakvící pro většinu týmů kolem nás. Hustě popsaný papír se netváří vůbec přátelsky, ani se nepřinutím dočíst ho do konce a rovnou vytahuji mapu a s Hankou dáváme dohromady síť jednoznačných míst z textu. Vypadá jako pavouk s několika přebytečnými nohami, nevykresluje žádná písmena ani nic, takže ji odkládáme a nevraživě hledíme na sáhodlouhý text. Tuším, že padl i návrh hledat v tom morseovku. Petr si všímá, že je v textu dost odkazů na ulici Za Mlýnem, kam ho z dlouhé chvíle vysíláme jako rychlého posla. Zkoušíme odfiltrovat věty, jež začínají na mnohokrát opakované „nebo“ a „či“ a pár zbytečných postupů, jež nám skvěle krátí čas do příchodu nápovědy. Povzbuzením nám je, že ani tým, co sedí naproti na zastávce, se nemá k odchodu.

Konečně přichází nápověda, kterou stejně jako všechny předchozí nechápu, a předávám raději mobil Ondrovi. Ten vzápětí nachází princip (jak to sakra dělá?), vybíráme správné věty a pokoušíme se dovolat Petrovi, jenž se ještě nevrátil z výpravy k mlýnu a nebere mobil. Naštěstí se vrací, než dobalíme, a na informaci, že je to za Barranďákem u tramvaje, reaguje slovy“ „Jo, jasně, to bylo to druhý místo, na který tam bylo dost odkazů...“

Poučení pro příště č.17: Máš-li nápad, jak vyřešit šifru, poděl se o něj s tápajícím týmem, než na hodinu zmizíš (za jakýmkoli účelem).

Pozn.: Ukázalo se, že Ondra princip pochopil jen zčásti; že je ve správných větách ukryto „ano“ si přečetl až po několika dnech na fóru a oznamoval mi to jako velkou senzaci. Opáčila jsem, že to přece už dávno víme, že jsme podle toho s Hankou ty věty vybíraly...

Šifra 5 [01:48–02:35]

Ve zběsilém tempu sbíháme Starou cestou zpět na nábřeží (komu se povedlo přimět Ondru běžet???). Kličkujeme mezi týmy u lamp, Chip zákeřně trousí poznámky o jakémsi místě v Holešovicích. Hanka zaostává, padá, vstává, čekáme na ni před podchodem. Nějakým záhadným způsobem se ocitáme na Barranďáku (ano, tady to Petr opravdu zná), beze ztrát překonáváme „smrtelně nebezpečnou“ část přesunu a přicházíme na tramvajovou točnu. Chvíli nám sice trvá objevit tu správnou ceduli s názvem ulice, ale pak vítězně zabíráme sedačky na zastávce po právě odcházejícím týmu (ať žije pohodlí). Dorazili jsme 114., takže mírný vzestup. Tučňáci jsou tou dobou už na jedenáctce.

Chip si zabírá skládačku a než mu Hanka stihne začít pomáhat, má úlohu vyřešenou. Ostatním zatím počítají tečky na a mimo spojnice. Prakticky ihned zjišťuji, že tečky jsou na kružnicích po dvou, čtyřech, osmi a šestnácti – že by konečně binární strom s morseovkou, neúspěšně aplikovaný na dvojce? Zbývá určit, na kterou stranu budou tečky a na kterou čárky. Tipuji, že v řešení bude pravděpodobněji E než T a vpisuji ostatní písmenka. Vychází jakýsi podivný paskvil, takže gumuju a vyhovuji Ondrovu přání zkusit tam vměstnat abecedu. Naštěstí se nenechám rozptýlit na dlouho a zkouším vpisovat morseovku od vnějšího kruhu – aby prázdná pole vycházela mimo linie. Kupodivu mi hned první pokus vychází a čteme „viadukty“. Přijde mi to nějak krátké a Hanka hlásí, že ona má obtáhlou jinou trasu, že tam jsou dvě. Na druhé čteme „olynskah“ a balíme. První šifra, kterou jsme vyluštili vlastními silami bez nápovědy! Nechápu, že se na ní tolik týmů zaseklo...

Poučení pro příště č.18: Je-li něčeho 30 a je to uspořádáno do čtyř úrovní, s největší pravděpodobností to je morseovkový strom!

Šifra 6 [02:35–04:01]

Při dohledávce přichází vůbec poprvé ke slovu čelovka, je vidět, že se blížíme do divočiny. Usedáme pod volnou lampou prakticky uprostřed silnice, bo u krajů je bahno. Díky bleskové pětce poskakujeme pořadím o hodný kus dopředu až na 62. místo! Chip ihned odhaluje závorkový systém vyluštěním sestřičky. Dojídáme poslední tousty. Úspěšně zdoláváme i „paličky houslí“, ale že o „kolech lidí“ byla zmínka v BL, si nevzpomene nikdo. Náramně nás baví „násada zobáku“ a „výrobce mrtvol“, „Husů Alexandrie“ odolává. K určení dalšího stanoviště nám ale stačí první a poslední část tajenky, střed je očividně jen nedůležitá náplava navíc.

Poučení pro příště č.19: Ať sbalíš jídla kolik chceš, vždycky dojde už v polovině cesty.

Šifra 7 [04:01–05:13]

Procházíme Hlubočepy a Petr nás směruje do dalšího kopce. Míjíme úžasně pomalovanou chalupu s asi krtkem a první luštící týmy. Lampa u bližšího kraje lávky je podezřele osiřelá (viz poučení č.16), hledáme šifru tedy nejdříve tam. Posléze i na druhém okraji, z druhé strany zábradlí a v zoufalství i přímo u hřbitova. Navíc se v křoví na druhém břehu velice sugestivně ozývá jakási násada zobáku. Morseovku z jeho zpěvu naštěstí nevyposlouchatelno, i hledáme dále. Postupně se k nám připojují další příchozí a společnými silami zadání asi po další čtvrt hodině nacházíme. Malinko propad na 67. místo, nu což.

Poučení pro příště č.20: Ne každá osamocená lampa mezi ostatními obsazenými značí blízkost stanoviště. Může být prostě jen opuštěná právě odejivším týmem.

Kousek od nás usedá další tým. Po pár minutách se zvedá a odchází, čímž prudce sráží morálku u nás. Tečky po bližším ohledání nápadně připomínají tvary písmen, tak jednoduché to ale nebude. Vniveč vychází i snaha najít v tom různými bizarními způsoby Braillovo písmo. Chip mezitím opět úspěšně řeší na základě nápovědy z BL úlohu se skládačkou, Petr cosi zaujatě hledá v mapě. Předáváme mu šifru se slovy, že potřebujem nápad. Koukne a hlásí, že na něco přišel. Překreslení bílých polí na fólii je pak už jen otázkou chvíle a další šifra na dosah.

Šifra 8 [05:13–08:37]

Skoro. Až na zdolání dalšího kopce a snad tři kilometry pochodu. Svítá. Hanka zaostává, kratší nožičky jsou znát. Pohráváme si s myšlenou ji obětovat a použít jako brzdný prvek pro další týmy, jež se nám začínají věšet na paty. Ještěže je tak daleko vzadu, že nás neslyší.

Šifru bereme jako 68. Nacházíme dřevěné palety v závětří za rozvodnou skříní a rozbíjíme tábor. Chip se zaměřuje na skupinu „vakv“, hbitě ji přetransformovává na „kvav“, a tento „no to je zvuk, co dělá nějaká šišlavá žába“ vydává prakticky neustále až do doby, než usne. Dvě pětiny týmu tedy usínají, předstírajíce náročnou duševní činnost. Oblékám zimní mikinu a nadávám si, že jsem si do Prahy zapomněla dovézt rukavice. Frekvenční analýzu máme hned, ale dělitelnosti třemi si nevšímáme (navíc je nepravděpodobné, že bychom všechna písmena spočítali správně). A i kdybychom si všimli, pochybuju, že by někoho napadlo napasovat to na krychli. Navíc když bylo velice zřetelně slyšet, že ten někdo spí jak pařez. Usíná i Hanka. Podobně jako u trojky naprosto nechápeme ideu autora šifry. S Petrem si krátíme dlouhou chvíli do smsky s náhradní šifrou výhledem na kostelík na hřbitově, kolem nějž panuje čilý ruch, neboť prakticky každý příchozí tým ho zprvu považuje za cílovou kapličku. Snídáme sušenky s ještě teplým čajem. Z nudy se pak pokoušíme doplnit čtyřpísmenné shluky písmen na pětipísmenná slova. Citujme např. „zátka, baret, sauna, ceník, tonic, posed, keksy, stáje, reset, tenze, video, perex, tuzex, nugát, nuget, letec, či audit“, více si nepamatuji, Jak vidno, lze slovo vytvořit z téměř každé skupiny, vysloveně jsme se zasekli jen na skupině „kvsv“. Bohužel tento postup překvapivě k řešení nevede. Škoda.

Z on-line průběhu hry zjišťujeme, že náhradní šifra chodí zhruba po třech hodinách, trpělivě tedy vyčkáváme a mrzneme. Krátce před vypršením limitu se balíme, soustrastně pohlédneme na ostatní stále luštící týmy, a vydáváme se na pouť proti trudomyslnosti.

Poučení pro příště č.21: Nevíš-li, co s šifrou, přidej třetí, případně čtvrtý rozměr!

Šifra 8T [08:37–11:05]

Po cestě potkáváme v protisměru pár týmů, naznáváme tedy, že šifra je schválně umístěná úplně mimo, a pokud ji dáme, stejně se budeme vracet. Tři pětiny týmu (shodou náhod tytéž, co se chvíli předtím válely po rozvodné skříni) tudíž asi v polovině cesty vypovídají poslušnost a usedají na lavičku. Vyzvedáváme trudomyslnou šifru, těší nás, že už jako 32., osmička teda přece jen nebyla nijak triviální.

Pokus vyluštit ji ještě po cestě ke zbytku týmu selhává, usedáme tedy provokativně na co nejvzdálenější lavičku od nich a pokračujeme v luštění. Hanka jako první psychický nátlak nezvládá a přichází k nám. Při pokusu o útěk i s jedním výtiskem šifry zpět na původní lavičku je násilně zadržena a přinucena zůstat. Jako druhý se obětuje Chip, bere Hance její šifru a odnáší si ji (násilně zadržen nebyl z důvodu výškové převahy). Nakonec se ale všichni přestěhují k naší lavičce, Chip usíná. Odebíráme mu šifru. Zkoušíme naskládat písmenka do různých pyramid, ale nic nedává smysl. Takže klasický případ toho, kdy šifra proti trudomyslnosti trudomyslnost nejenže nezahnala, ale naopak přivodila.

Usíná Hanka. Chip se probouzí. Balím se do spacáku, bo ačkoliv svítí sluníčko, je pořád kosa jak prase. Nad hlavou nám v pravidelných, až příliš krátkých intervalech přistávají letadla a já se začínám děsit plánovaného nákupu bytu v blízké lokalitě. Chip navrhuje dílky rozstříhat a pověsit za vyznačený otvor. Nevidíme v tom sice žádnou perspektivu, ale aspoň se zabaví. Odstřižky zdobí spící Hance vlasy a obličej se slovy: „Tyjo, ona bude asi mrtvá...“ Téměř bílý obličej a bezbarvé rty tomu odpovídají. Nikdo ale nenalézáme odvahu do Hanky zkusmo šťuchnout. Po další půlhodině, kdy se ani nepohnula, si je už celkem jistý: „Hele ale ona je opravdu mrtvá.“

Poučení pro příště č.22: Chystáte-li se kupovat byt, ujistěte se, že nad ním nevede přistávací dráha na Ruzyň!

Nápad nepřichází, chceme vzdát a jet se vyspat. Petr protestuje. Ještě chvíli ho tedy necháme bezúspěšně civět na šifru, ale když se nakonec Hanka nečekaně probouzí, posílám cílovou smsku.

Poučení pro příště č.23: Hanka je jako Schrödingerova kočka – dokud se do ní nešťouchne, nejsme schopni určit, zda je živá, či mrtvá.

Hodinu a půl do otevření cíle se nám čekat nechce, i vydáváme se na cestu domů. Autobus nám odfrčí těsně před nosem, takže jsme nuceni prodloužit si pěší výlet až na metro do Jinonic.

Shrnutí:

Konstatujeme, že dosažení šifry 8T je nečekaný úspěch a splněný nadplán na několik šifrovaček dopředu. Složení týmu se osvědčilo, nikdo se neukázal jako absolutně zbytečný.

Velké poděkování orgům za super hru!

za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =