Hlavní strana
Fotogalerie

18–19. května 2013

Čtvrtá krysosmrtí, tentokrát voy-a-geří Bedna aneb Vytvoř si své vlastní pomůcky

Před startem

Tak. Přišla bída na kozáky. Petr doléčuje záda, Tomáš slaví narozeniny a Petr je celé jaro nějak mimo kvůli škole. A ve dvou rozhodně Bednu nepůjdem. Budeme se muset k někomu vetřít. Bohužel absence fóra na webu Bedny nám situaci moc neulehčuje. Píšu inzerát do seznamu členů týmu a doufám, že si někdo všimne. Všímá si voy-a-ger, který jde letos jen ve třech. Hurá, Bedna bude.

Ve čtvrtek posílá Dominik Bednářské listy. Zobrazuje se ale jen nadpis, zbytek je prázdný. Píšu, ať je pošle znova, že mi asi přišel jen nějaký fragment. Prý to tak je celé. Aha?

Od Florence se až na Štvanici táhne nepřetržitý zástup „divných“ lidí s batohy, karimatkami a židličkami. Na startu je z voy-a-geru zatím jen Dominik s maskotem Lenkou, která letos nejde, neb se musí učit. Ostatní dva prý dorazí těsně před startem, či až po něm. Jsem ráda, že se to neděje jen u nás. Na obálce prý orgové zparchantěli jméno týmu na vojidžr, že by měli letos averzi k cizím jazykům? Lama nakonec přichází jen chvilku po nás. Také se objevuje výsadek Korupce na Slunci a zjišťuje, jestli máme taky divný název jako ostatní, že oni teda až na ta velká písmena úplně normální.

Na startu

Startovní šifra je superbarevná, spousta koleček v mnoha často dost podobných odstínech. V obálce byl kromě ní proužek s několika vybranými barevnými kolečky a naprosto prázdné šifrovací pomůcky. Prázdné Bednářské listy hned dostávají nový rozměr. Shluk koleček na proužku identifikujeme jako transkripci zparchantělého názvu týmu a dosazujeme do textu. Mezitím přichází někdo tuším z Albertů, každopádně měl v názvu velkou část abecedy, měníme jeho název za náš, bohužel mu nemůžeme nabídnout moc písmenek, co by už sám neměl. Nám tak ale úplně odpadá sháněcí fáze, text už se dá doscrabblit.

Šifra 2@

Ondra jde orgům sdělit heslo „puňťik“ a přináší první z druhých šifer. Čtverec 7×7 s dírou uprostřed, písmenka vypadají dost čitelně, jen je nějak seřadit. Střídavě nadhazujeme nejrůznější slova, která se z toho dají vyčíst, občas odmítneme opozdilé týmy, které by ještě chtěly měnit písmenka. Prázdná místa mezi písmenky vypadají jako cestička bludištěm, taky by to samozřejmě mohla být proklínaná mřížka. Lama ale přichází na to, že písmenek je dvakrát víc než prázdných míst, navíc v párech, a Karlínské náměstí je na světě. Týmů na startu zatím nijak viditelně neubylo, asi budeme dost vpředu. Po cestě z ostrova nabíráme Rasťa a loučí se s námi doprovodný neluštící maskot Lenka.

Šifra 2#

Na základě předpokladu, že dál pojedeme buď zase tramvají, nebo se aspoň budeme vracet k řece (tak ano, ještě by to mohlo vést dál tunelem, ale to moc neodpovídá kolečku v blízkosti Štvanice), rozkládáme sezení hned z kraje parku a pro zadání ke kostelu míří jen Dominik. Jsme někde kolem dvacátého místa. Z proužku písmen doslova svítí „Letňany“, které zavrhujeme v momentě, kdy se vysvětlí, že Letňany nejsou Letná. Proužek vystřihuju a překládám podle ohybů a odevzdávám zbytku k přečtení. Dělba práce se osvědčuje, vzápětí máme řešení a odcházíme – samozřejmě tunelem, že – na Kostnické náměstí.

Šifra 2$

Tady už posedává dost týmů, ve světle předchozích zkušeností ani nerozbalujeme věci a jen se usazujeme na rantl trávníku. Chvilku to vypadá jako tetris, chvilku to vypadá, že když se bílé dílky přehnout na černé, vyjde braill, a nakonec to vypadá, že se nic nepřehybá, ale rotuje. Po několika minutách už odcházíme na zastávku čekat na bus na Florenc. Je nás tam snad pět týmů, jediná nehrající paní na lavičce vypadá nervózně. Věrni premise, že kam se vejde n lidí, vejde se i lidí n + 1 se všichni vecpeme do už tak plného autobusu. Na Florenci rozbalujeme sezení v parčíku u křižovatky, pro poslední sadu hexů k Petrské věži jdu sama.

Šifra 3

V zahrádce u Petrské týmů ještě víc, vracím se s kartičkami, kluci mezitím zkoumají ty předešlé. Barvičky odpovídají startovní šifře, obrázky jdou pojmenovat tak, aby začínaly na písmenko v té barvě. A dál? No tak zkusíme, jestli z toho jde udělat plocha. Přesunujeme se na chodník, abychom stavěli na rovném. První verze plochy má tvar kosodélníka a podle opakování obrázků na okrajích vypadá nekonečně, ale tak nějak divně. Všechny obrázky tam jsou šestkrát – v každé ose dvakrát – až na šest, u kterých jeden chybí.

Po objevení prázdných míst hledáme souvislost s první šifrou – barevným kolečkům by se nějak mohla přiřadit jiná písmena a text by se pak četl jinak. No však proto tam možná jsou všechny samohlásky černě, aby to vůbec bylo možné, ne? Dobře, tak tudy asi ne... Vypadá to, že šestice vždycky tvoří trojúhelník a na kartičky do středu tedy vpisujeme příslušná písmena. Chybí B a Ň. Asi nějaký renonc... Objevujeme chybu, překvalifikováváme podprsenku na ňadra, už chybí jen to B. Přeskládáváme kartičky, abychom dostali všechny bedny opravdu vedle sebe a nemuseli umístění odhadovat. Jedna kartička chybí? A dokonce jsou na jejím obvodu všechny chybějící obrázky? Přichází nápověda, že máme hledat šest slov. Aha. Vyrábíme chybějící kartičku a stavíme novou plochu s B-hexem uprostřed. Tak asi těch šest slov bude prostě do šesti směrů od středu. Zkoušíme číst jak obrázky, tak písmena ve středech hexů, „smysluplné“ výrazy vychází ale jen ve třech směrech, „hajk“, „schod“ a „ova“.

Přichází jakýsi pán, asi hlídač, že jemu teda je to úplně jedno, ale támhle z toho baráku za chvíli půjde majitel k autu, co stojí kousek od místa, kde sedíme, a když tu sedíme na chodníku, tak nebude mít kudy jít. Ptáme se, jestli je majitel majitelem chodníku. Prý je to majitel celého parkoviště, co k němu chodník vede. A chodníku? Chodníku ne. A tak jako co je problém? Jemu že je to fakt jedno, ale že za to bude seřvanej a že už mu volali z centrály, co to jako má být, a jestli bysme se teda nemohli přestěhovat někam jinam. Sice nechápeme, proč nás slavný majitel auta a parkoviště nemůže prostě obejít, když sedíme na obecním chodníku, navíc stěhovat rozložené hexy by byl dost vopruz, ale Hájkova schody vypadá i podle mapy reálně, a tak slibujeme, že do pěti minut odcházíme. Šest slov? No třeba tam někde bylo ještě nějaké upřesnítko, když to nenajdem, doluštíme...

Šifra 5

Hurá zpátky na Žižkov. V autobuse s náma jedou další dva týmy, jeden vystupuje o dvě, druhý o jednu zastávku dřív. Určitě jdou ještě na to Kostnické náměstí, přece nejedeme špatně my. Vystupujeme na Černínově a míříme k Hájkově. Podle mapy jsou schody na jihu, do parčíku nad Jeseniovou. Ondra si ale na křižovatce všímá druhého schodiště na severním konci ulice, které zadání odpovídají lépe, a tak jdeme prozkoumat nejdřív je. Super, šifra tu je, usadíme se na lavičce v parku, posíláme smsku, začínáme luštit a až pak si někdo všímá, že šifra má číslo pět. Co dělá na čtvrtém stanovišti pětka? Počítáme šifry od začátku hry, nene, určitě tu má být čtyřka. Dominik volá orgům a zjišťuje, jestli náhodou nemají chybu v číslování. Vypadá to, že orgové s podobnou alternativou počítají, neb prý jsme správně, uznají nám to, jako že jsme prostě lepší, že jsme to vyluštili, že jen máme někoho poslat nahoru na Vítkov pro zadání čtyřky, neb se nám bude ještě hodit.

No tak asi fajn, Ondra si udělá procházku, my zatím skládáme nekvětnová jména do květnového kalendáře s polofonetickou abecedou. Zanedlouho už voy-a-geří část odchází na Židovské pece, já čekám, až Ondra sešplhá zpátky se čtyřkou. Myslím, že v zájmu blaha celého týmu je to rozhodně lepší, než ho bez mapy navigovat kamsi pryč a pak se koukat na kyselý ksichty, jak to nemohl najít a jak to bylo hrozně daleko a že jsme měli počkat.

Šifra 6

Ondra je zpátky asi za čtvrt hodiny, nese hex, který jsme si na trojce nakreslili, akorát s logem bedny uprostřed. Prý si už vyřešil i tu čtyřku, že se prostě jde od středu ve směru těch barev a čte se daný počet obrázků. Cestou vedeme morbidní lingvistickou a nábožensky silně nekorektní diskuzi na téma, zda v oněch pecích pálili Židi, nebo Židy. Přicházíme na Pece, volám, kde přesně jsou. Prý až skoro na druhém konci, ale už to budou mít hotové, jen jestli na čtyřce nebyla nějaká orientace? Moc nechápu a pravím, že tam byl rozcestník. Nakonec se domlouváme a hlásím orientaci loga na kartičce. Vydáváme se tedy na východní konec parku a asi v půlce předpokládané vzdálenosti je vidíme sedět na svahu. Akorát dokončují řešení, Ondra nadává, že si zase ani pořádně nesedl, a pokračujeme na Vackov k železnici.

Šifra 7

Udržujeme letmý kontakt s čelem, žádný tým zatím není na další šifře. Textovka, celkem i logický příběh, sestavení vět trochu připomíná sonet, nenásilný slovosled. Chvíli zkoušíme variace na x-té písmeno z y-tého slova na z-tém řádku, nic. Dominik (?) prosazuje synonyma, z nichž by se zase něco nějak vybralo, z nějakého důvodu hledáme slova o stejném počtu písmen, většinou ale nacházíme jen o jedna delší nebo kratší. Dalším nápadem jsou prozaické přepisy písniček, což se mi moc nezdá, bo věty mi fakt nic nepřipomínají a nějaké neznámé písničky by tam přece nedali. Vracíme se k synonymům. „Proč je tu ‚krejčovským pásmem‘? Já teda znám jen krejčovskej metr, není pásmo nějaký delší? Třeba na měření celý postavy?“ „Ne, to se fakt nepoužívá, krejčovskej je jedině metr, pásmem měříš třeba skok do dálky. Takže tady by bylo ‚metrem‘. To bys pak tuhle měl ‚otři – nějaký další slovo – metrem‘... Aha, ono to zas taková blbost nebude!“

Dost na sílu ze synonym lámeme jakous takous trasu, sice chybí začátek a kus konce, takže nevíme, odkud jedeme tři stanice, ani kam nebo na co máme na Vinici vystoupit, stačí, že hledáme park někde u Vinice, kde na kraji bude stát bedna. Ještě po cestě mě napadá, že začátek bude spíš „zde-pa“, než „zde čau“ nebo „zde sbohem“, Depo Hostivař je opravdu tři stanice od Strašnické, takže jdeme na jisto. Že „postupných“ lze kvůli polofonetickému zápisu číst i jako „po stupních“ bohužel nedošlo nikomu, ušetřili bychom si deset minut obíhání parčíku.

Šifra 8

Hledáme bednu, kde se dá, prozkoumáváme okolí trafostanic i poštovní schránky, ale po bedně ani stopy. Vracíme se po schodech nahoru a Ondra si naštěstí všímá volně položené obálky v křovíčku. Bedně asi narostly nožičky, či co...

Zase barvičky ze startu, budeme to muset dát rychle, bo se začíná stmívat a po neblahých zkušenostech z Paralaxy, kdy ve světle čelovky vypadalo pět odstínů jako jeden jediný, nechci riskovat totéž i tady. Lehko se řekne... Ke každému obrázku dopisujeme písmenko symbolu a další písmenko od nové barvy. Bezúspěšně zkoušíme prostě sečíst – ale pravda, sečítat i podle „nové“ abecedy jsme asi nezkoušeli, ještě, že to nebylo ono. Každé dva obrázky ale určují přesný hex, to přece víme z trojky, a taky by se tu konečně mohla použít ta písmena, co jsme vepsali do středů. Stavíme plochu a lovíme. Středová písmenka zase nic nedávají, škoda. Pak jsme určitě zkoušeli ještě spoustu postupů, které si teď už nevybavuju, ale vzhledem k tomu, že jsme na šifře strávili asi hodinu a půl, určitě jsme stihli prolézt spoustu slepých cest. Nakonec se přece jen nějak zrodila myšlenka, že by mělo platit, že každé dva hexy mají jeden společný znak, který by se tedy mohl přečíst. Nepřipadalo mi to o nic víc logické než ostatní vyzkoušené postupy, ale tak proč ne, že... Dobíháme tramvaj a vezeme se na Slavii.

Šifra 9

Čtverečky, trojúhelníčky, čtvrtkroužky. V každém řádku a sloupci dva, levý vzor je předvyplněný, ale s rozmístěnými tvary nesouhlasí. Naznáváme, že úkolem je tedy přijít na pravidlo, podle něhož se z levého sloupce stanou tvary v ploše, a toto pravidlo aplikovat na ně a překreslit je pod čáru dolů. Moc se mi do toho nechce, některé tvary jsou otočené, některé dvojice prohozené, ale že by v tom byl systém? Narýsuju si do plochy síť, ať je líp vidět, co do kterého sloupce a řádku patří. A máme tu nový poznatek! Vždycky po dvou sloupcích je mezírka, ke konci jedna větší.

Takže asi písmenka 2×2, dvě slova. To přece přečtu. První je jasně C, druhý možná R, čtvrtý hranatý O? Tak ne, Pátý bude normální kulatý O. Poslední tři písmena jsou všechny ze dvou čtverců a dvou trojúhelníků, to může být dost možností... Takže zpátky ke zkoumání pravidla. Vzhledem k levému sloupci se tvary rotují jen kolem vertikální osy, takže dolů se můžou točit jen po horizontální. Po přezkoumání se z R stává E, z divnýho hranatýho O je X, zvedáme se a jdeme na tramvaj na Čechovo náměstí. Jen o pár minut druhý nejrychlejší čas na šifře, tak dobrá!

Šifra 10

Cestou si vyprávíme neradostné vzpomínky na matrixí ovečky a vlky, nad kterými jsme tenkrát strávili valnou část odpoledne. Tentokrát je tu šifra o poznání jednodušší, na takhle pokročilou fázi hry až překvapivě. Jsme sedmí, posun o devět příček? Co všichni na té devítce tak dlouho dělají? Luštíme indiánské zjednodušené symboly obrázků z hexů a pokračujeme k Tyršovo vrchu. Škoda, takové krásné světlo a závětří tam u kostela bylo.

Šifra 11

K hřišti je to dost štreka, a nakonec ještě k tomu do kopce, fuj. Sedáme si na lavičku v krosovém areálu, ale lítají tam nějaký nechutný mega hovada (Ho-Wa-Da prominou) a pořád mi narážejí do čelovky, případně do obličeje, když se netrefí, následně padají na zadání nebo na ostatní, mě z toho chytá nerv, to se fakt nedá soustředit. Scházíme tedy z kopce zase do civilizace, usedáme pod lampou na krajnici silnice. Napadá mě, že stejně očíslované konce provázků s korálky budou patřit k sobě a zbytek řešení šifry už jde mimo mě. Kdybychom šli v obvyklém složení, nejpozději tady bychom velice pravděpodobně skončili.

Od konce textu se dá přečíst jakýsi hint, který je asi dostačující, bo Lama začíná vypisovat písmena na x-ových pozicích, nějakým podivným způsobem mění pořadí očíslovaných krajů, vychází „gratulujeme dalš“. Teď prý se musí nějak posunout ta druhá půlka s xky, že jinak tam to i nedostane. A že by možná bylo přehlednější si čtyřstěny vyrobit. Neluštící zbytek týmu se na to vrháme, šifru stříháme na proužky a jejich konce slepujeme izolepou. Výsledkem jsou trochu pocuchané a ne přímo estetické pyramidky. Nastává nejzábavnější fáze šifry. Rasťo drží čtyřstěny nahoře, já za jeden boční vrchol, Ondra sedí z druhé strany a každý postupně čteme x-ová písmenka ze své stěny. Otočit jeden jehlan, otočit druhý jehlan, hurá, i je na světě. Konec vychází sice trochu napřeskáčku, ale severní jezírko na Jezerce se z toho přečíst dá. Na mapě – podobně jako jižní schody v Hájkově – žádná jezírka na Jezerce nejsou, mobil je tam naštěstí ukazuje.

Šifra 12

Jezírko nalezeno, dvakrát obejito, šifra nikde. Pravda, je sice vypuštěné, ale i tak mi přijde dost bahnité na to, aby mohlo být zadání někde uvnitř. Voláme orgům, zadání je samozřejmě v jezírku, že... I přes zdržení další posun vzhůru, čtvrté místo je absolutní bomba, zase jsme relativně dohnali čelo, na třináctce zatím není nikdo. Podle dosud pravidelného výskytu hexových šifer na sudých šifrách čekáme hexy i tady a odcházíme z parku sednout si někam bokem, abychom zbytečně neradili, kdyby to náhodou někoho hned nenapadlo (což se teda od týmů kolem našeho pořadí asi nedá čekat, ale co kdyby). Volná lampa je hned v sousední ulici, jen je tam dost málo místa, bo tam stojí i auto. Nasáčkujeme se mezi auto a zeď a vrháme se na šifru.

Pokusím se stručně shrnout následující čtyři hodiny: Stavíme plochu z hexů (zásadní krok vedle), podle obrázků v odstavcích označujeme šest karet, přes časy, potažmo hodinové ručičky se pokoušíme dostat z jednoho hexu na druhý, což umocňuje ještě zacyklenost textu, s cílem určit další hexy, ze kterých by se něco četlo, popř. vykreslit nějakou grafiku, pani z domu naproti na nás dost neetickým a xenofobním způsobem volá policajty, ti přijíždějí s úsměvem a otázkou na geocaching, doporučují pani, ať jde spát a s poznámkou: „Vždyť víte, jaký lidi jsou, zkuste být prostě trochu víc potichu, ale tak zas aspoň tu bude v noci ve čtvrti klid, když se tu pohybuje tolik lidí,“ odjíždějí; za další hodinu a půl mi přijde slib, že stejně budeme do hodiny pryč, dost naivní, Ondra dávno spí, Dominik s Lamou tuším taky chvílema úplně neluští, já s Rastěm na rozloženou plochu více méně už jen civíme, všechny „normální“ postupy už jsme stejně několikrát zkusili, pak někdy říkám, že by bylo fajn, když tyhle dva a tyhle dva označené hexy jsou u sebe, kdyby byla u sebe i ta třetí dvojice, Lama se probouzí a přeskládává plochu s překvapeným „no vždyť jsou u sebe!“, následuje další bezúspěšná variace na hodiny se středem v trojúhelníku označených hexů, opět útlum, mé sdělení, že je divný, že všechny ty označené hexy mají mezeru, další pokusy, ode mě poslední průlomový poznatek, že když mají všechny mezeru, tak že na nich asi bude dohromady všech 30 ostatních obrázků (od této chvíle už zase luští jen ostatní), další chvíle luštění, přesun proti trudomyslnosti a zimě na blízkou zastávku směrem na Pankrác (neb další stanoviště předpokládám někde tam), nové rozložení plochy, Rasťovo velice inovativní luštící nápad, projíždící první ranní autobus, pak konečně (!!!) Lamu (možná Dominika?) napadá, že když je na hexech všech 30 obrázků, že možná vůbec nepotřebujeme celou plochu, pak už jen rychlá stavba mini ciferníku a asi na druhý pokus vypsání řešení. Přibližovací autobus jede kupodivu za pár minut, konečně se trochu ohřejem.

Šifra 13

V parku Družby sice loni startovala Paralaxa, ale neb jsme tenkrát na startu moc nepobyli, posilovnu si odtud fakt nepamatuju. Nakonec jakási mučidla „pro seniory“ nalézáme až na druhém konci parku. Že nás ty čtyři a půl hodiny na dvanáctce budou stát nějaké místo, bylo dost jasné, ale spadnout až na dvacátou příčku? Au. Šifra pěkně minimalistická, vypadá jako binárka, takže to asi binárka nebude, ale pro jistotu to samozřejmě zkusíme. No jo, jenže tuhle ten znak je určitě větší než 26. Jakých 26, máme přece abecedu s 31 písmeny, ne? Černé tečky by taky mohly odkazovat na samohlásky z první šifry, navíc jich je taky akorát pět. Vychází sluníčko, přesouváme se na světlo. Mám dojem, že jsem poslední luštící kapacity spotřebovala na dvanáctce, už se mi nechce vůbec nic. Od kohosi padne nápad, že pět písmen má taky Bedna. Dominik si bere kalendář z pětky a za chvíli nám hrdě ukazuje zakroužkovaná písmena Bedny, která tu jsou očíslovaná jako mocniny dvou. Řadí správně sloupce teček a převádí binárku na speciální kalendářní abecedu. Tak jsme si na sluníčku moc nepobyli, podle binfa nám chybí už jen dvě šifry, to přece stihnem.

Šifra 14

Ulička Na Kavčích horách je dost mrňavá, přesto se mi daří přehlédnout dům s číslem čtyři, o díře v křoví ani nemluvě. Vracím se, kluci už u díry stojí, ale nikomu se dolů nechce, asi je hluboká. Svítí si čelovkou a prý tam nic není. To jako že by tu byla ještě nějaká jiná takováhle díra? Naštěstí přibíhá (podle času pravděpodobně) někdo z Ústředního topení a bez otálení leze po žebříčku dolů. No, tak vzhůru dolů, nic jiného vám nezbude. Lama se obětuje a podává šifru. Usedáme na aspoň trochu slunečném kousku cesty a kluci jásají, že tady konečně využijou ta středová písmena na hexech. Tak ani tady, přátelé. Zkoušíme hledat hex, který obsahuje oba sousední obrázky, taky nic, třetí varianta je konečně správná, tentokrát se naštěstí rozložení plochy vyplatilo. S drobnou navigační nepřesností sbíháme k vodárně.

Šifra 15

Prý Nedvědovo náměstí, to je tam, jak byly loni na Paralaxe ty obrázky. Oponuju, že obrázky byly o kus vedle na hřišti. Z nějakého důvodu se tím voy-a-geří část nechala znervóznit a vysílá výsadek na hřiště v Podolské. Jdu tedy sama na náměstí, kde samozřejmě je dětské hřiště se zadáním, vracím se jim kousek naproti, čteme řešení a hrabeme se zpátky do kopce na Pankrác.

Cíl

Ve škole v Plamínkové si vyčekáme frontu na cílový úkol, od orga se dozvídáme, že je náš telefonát z pětky nečekaně zaskočil, čehož důsledkem nám prozradili i umístění čtyřky, no ale co už, že... Oceňuje naše umělecky pojaté řešení čtyřstěnů, které jsem pověšené na přesku batohu donesla, byť drobet omoklé a zplihlé, až do cíle (co kdyby se ještě hodily).

Prý „když to dáte rychle, můžete možná ještě předběhnout Drahoše“. Možná někdy jindy. Naopak jedno místo ztrácíme, neb zatímco my se s šifrou mordujem neúspěšně celou první čtvrthodinu, Tučňáci, co přišli v závěsu za námi, jsou hotovi hned. Vypadá to jako nekonečná plocha hexů, Lama naučeným způsobem staví plochu, já na zdi počítám posouváním dvou hexů vzdálenost kartiček od středu. Vychází skoro samá H, sem tam něco jako J nebo Z, přeměřuju, skoro všechny písmena přepisujeme, ale lepší to není. Vracíme se na chodbu a čekáme, až na nás zase přijde řada na druhý pokus. Jistá část týmu prosazuje slepení plochy, abychom ji pak mohli celou posouvat po stěně (nebo co já vím, co s tím chtěli dělat). Jsem zásadně proti, bo to by to tučňáci nemohli stihnout vyřešit asi za dvě minuty, nebo jak dlouho tam byli. Nicméně jim dám izolepu a nůžky, ať si hrajou. Dolepit to ale nestihnou, takže do tělocvičny přenáší dost pochroumaný útvar s různě visícími hexy, na nějakou domluvu taktiky o přestávce tak nějak nebyl čas, či co...

Druhou čtvrthodinu tedy začínáme opravováním původních souřadnic, než Dominika (? fakt se omlouvám, ale špatně rozeznávám obličeje a s Lamou měli navíc stejné tričko, takže teď už prostě nevím, kdo z nich to byl...) napadne otočit jeden z nalepených hexů. Z druhé strany je kupodivu normální kartička s obrázky, podle tečky na rubu čteme „morseovka“, posíláme a máme hotovo, došli jsme Bednu, osmí!

Závěrem

Děkujeme voy-a-gerům, že se nás ujali a že nás protáhli poslední částí hry až do cíle, spolupráce super, jsem ráda, že jsem občas byli i užiteční. Orgům díky za úplně speciální nečekanou šifrovačku. Až po hře jsem zjistila, že vlastně vůbec nevím, jak letos fungoval nápovědní systém, neb kupodivu vůbec nebyl potřeba (i když nápověda na dvanáctku by určitě marná nebyla).

za tým t.č. voy-a-ger
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =