Hlavní strana

Obsah:
Před odjezdemDen 3. – ZermattDen 8. – Nice, Monako
TrasaDen 4. – Chillon, ŽenevaDen 9.
Den 0.Den 5. – Pont du Gard, AvignonTechnická část - Doprava
Den 1. - Bodamské jezeroDen 6. – Aix-en-Provence, Saint-TropezTechnická část - Další nástrahy
Den 2. - LuzernDen 7. – Gorges du VerdonTechnická část - Kempy

Švýcarsko & Francie 2014: Za horami, jezery, kaňonem a mořem

Změna plánu, Norsko se nekoná. Inteligentně jsem si státnice zase přihlásila na září, odjet na dva týdny si fakt dovolit nemůžu. (Ono kdyby si někdo nenechával všechno na poslední chvíli, tak by to taky bylo o něčem jiným, že...) A nějak mi přijde, že už tam vlastně ani tak nutně nepotřebuju. Vybírám nakonec jižní Francii, neb Monako a moře, s tím, že po cestě bysme se mohli stavit někde ve Švýcarsku třeba.

Před odjezdem

Placka začíná vyzvídat začátkem prázdnin, s hrubým náčrtem souhlasí a dostává za úkol vybrat nějaká místa ve Francii. Nechceme přece plánovat na poslední chvíli jako loni, že? Nakonec z různých důvodů (jež lze víceméně obecně zahrnout pod heslo „práce, práce, práce“) stanovujeme odjezd až na konec srpna. Chyby s odjezdem v sobotu už se rozhodně musíme vyvarovat, takže chytře vyjedeme už v pátek. Nakonec se odjezd přesouvá už na čtvrtek večer, bo kdybysme jeli až ráno, zabijeme tím celej den. Takhle dojedem, kam to půjde, a dospíme na benzínce.

Do půlky srpna dělám na diplomce kvůli uzavření indexu, takže na plánování mi co? Zbývá krásných pět dní. Letos chcu naplánovat všechno do nejmenších podrobností, bo Placka prostě improvizaci nedává a to já nemám zapotřebí. Dovolená ve Francii se zastávkou ve Švýcarsku se pomalu, ale jistě mění na dovolenou ve Švýcarsku se zastávkou ve Francii. Plackovi to radši tajím. Dva dny před odjezdem si v práci vzpomenou, že vlastně hrozně nutně potřebujou zkontrolovat nějaký texty, ještě než odjedu. Den před odjezdem dostávám podklady, odhadem tak na osm hodin práce. Bomba.

Trasa cesty.

Trasa

Praha – Bodensee – Luzern – Zermatt – hrad Chillon – Genève – Avignon – Aix-en-Provence – Saint-Tropez – Nice – Monako – Lichtenštejnsko – Praha

Den 0.

Čtvrtek, 13:38: končím korektury. 14:20: web Zermattu, kde ještě potřebuju dohledat nějaký turistický trasy, je nedostupný. Začínám trochu vyšilovat. Ale Placka je v práci, tak to nikdo nevidí (spíš si živě představuju, jak bude reagovat, až mu v Zermattu řeknu, že vlastně nevím, kam máme jít, ale že zkusím něco vymyslet). 14:40: hurá, web zase jede. Zhruba tři hodiny před odjezdem tak mám naplánováno, kudy pojedeme, co všechno tam uvidíme, kde budeme parkovat, kempy včetně rezervních, mám vytištěné mapky měst a itinerář s adresami kempů a parkovišť pro GPSku, zjištěné ceny všeho, vyměněné franky a eura, nakoupené rezervní jídlo, vím, kdy bude kde jaké počasí. Vlastně tam už ani jezdit nemusím. Jdu balit.

Vyjíždíme kolem osmé večer. V jednu zastavujeme u benzínky někde pod Stuttgartem, asi hodinu cesty do cíle. O rantl piknikovýho stolu si hned příhodně na stehně vyrábím modřinu o velikosti půlky dlaně, se kterou pak celý týden dělám parádu. Spaní v autě na sedačce upřímně nic moc, příště asi radši vystěhujem kufr dopředu a vzadu rozložíme karimatky.

Mainau.

Den 1.

Na první den máme nakonec brutálně našláplý program. V sobotu tu má pršet, takže to musíme stihnout za jeden den. První zastávkou má být Pfahlbaumuseum v Unteruhlingenu. Navigace má ale očividně jiný názor, zamrzá a po restartu svévolně mění cíl za dřívější Kostnici. Placka si toho všímá až těsně před Kostnicí, přesně na opačné straně Bodamského jezera, než jsme měli být. Operativně prohazuju body programu, když už jsme tu, pojedeme nejdřív na Mainau, ostrov s parkem a botanickou zahradou. Vstup za 18 €, jsme tu mezi prvníma (což se v pak odpoledne při návratu skrz davy důchodců na zájezdu ukazuje jako velmi prozíravé).

Mainau.

Jdeme po nábřeží, v jezeře je nádherně průzračná voda. Ryby to tu asi nemaj jednoduchý. Na druhý straně ostrova je zastávka přívozu, odkud jezdí i loď přímo do Unteruhlingenu. Má odjíždět asi za pět minut, to by bylo super, nemuseli bysme se tam vracet autem. Loď přistává, my za řetízkem spořádaně čekáme, až vystoupí asi dvě stě lidí. Pak zřízenci (jak se sakra říká těm, co pracujou na lodi?) prostě odsunou můstek a loď odjíždí bez nás. Wtf? Vůbec se neptali, jestli někdo nechce nastoupit o.O No možná to nebyla ona, bo hned vzápětí přijíždí další. Ok, zase čekáme, než se vyhrnou další stovky lidí a tentokrát nás dokonce už nechají nastoupit. Pro jistotu se ptám, jestli jedou do Pfahlbaumusea. Nejedou. Aha? Tak nic no, asi se teda lodí nesvezem... Placka chytá amok, že to byla určitě ta první loď a proč jsem se nezeptala a bla bla bla. No co bych se ptala, jak jsem mohla vědět, že nám budou chtít ujet? Jde se tedy anglicky zeptat sám a naštvaně se vrací s tím, že to byla ta první loď. No úplně si to nemyslím, neb odjížděla směrem k jinýmu městu, kdo ví, co mu rozuměli... Kdybych radši mlčela a loď vůbec nenavrhovala, mohla jsem si to ušetřit. Poučení pro příště. Kromě botanický mají na Mainau i mocýlí dům. Leze se dovnitř housenkou a vychází se dveřma ve tvaru mocýla. Placka je u vytržení, neb ještě nikdy nebyl na mocýlí výstavě v Tróji. Nadšeně fotí žrací místa s kousky banánů a pomerančů, obležená spoustou mocýlů. Sem tam tam taky mají takový divný vožraný kytky. Až u několikátý si všímáme, že to je schválně, že to jsou tzv. šmeknkytky, bo na nich žijou housenky.

Pfahlbaumuseum.

Pfahlbaumuseum, muzeum obydlí stavěných na kůlech, jede v módu „spousta turistů“, takže se naštěstí nekonají komentované prohlídky (z čehož by Placka moc neměl). Místo toho nám jen postupně ve třech místnostech pustí úvod, kde se dva potápěči jakože chystají zkoumat ty původní kůly. Promítají velkoplošně na celý stěny, strop i podlahu, 3D kino hadr (zvlášť, když v kulatý místnosti začne projekce na zdech pomalu rotovat dokola). Pak se otevřou dveře, slečna na nás cosi německy vychrlí (moc jsem nedávala pozor, bo nad námi zrovna přelétala vzducholoď) a vyšle nás na samostatnou prohlídku skanzenový vesničky.

Mají to fakt hezky udělaný, domy jsou přístupný a každej je udělanej jako typickej pro nějaký povolání. Jen jsme moc nepochopili, proč měli v každým domě takový to udělátko, jak když se s tím hodně dlouho a hodně intenzivně vrtí, vyvrtí se možná oheň. Přece muselo být jednodušší jeden oheň někde udržovat a každej by si ho domů donesl, ne? Dyť takhle musela půlka vesnice jen vrtět! Plus teda proč měli vrtěcí udělátka, když pazourek už dávno znali – domy na kůlech se stavěly v době bronzové, tedy dost dlouho po tom, co (jak my znalci povinné četby Lovci mamutů dobře víme) Kopčem zjistil, že pazourek křeše jiskry. Navíc se pazourek německy řekne „Feuerstein“, tedy „ohnivý kámen“. Jo, vstup je za 9 €.

Pfahlbaumuseum.

Přejíždíme do Švýcarska, příští zastávka: nejmohutnější vodopád v Evropě (většinou se teda píše největší, ale třeba nejvyšší teda určitě není). Co do průtoku ale konkurenci určitě nemá, valí se tam ohromné masy vody. Po cestě ještě naposledy tankujem, bo německé ceny jsou výrazně bližší české kapse, a kupujeme švýcarskou dálniční známku (viz Technická část, Doprava). Rýnský vodopád se nachází ve městě s příznačným názvem Neuhausen am Rheinfall. K vodopádu se dá přijet z obou stran. Na severozápadní jsou placená parkoviště, ale přístup k vodopádu a vyhlídkovým plošinám zdarma, na jihovýchodní jsou naopak zdarma parkoviště, ale přístup k řece se platí, bo tam je nějaký zámeček a plošiny přímo ve vodopádu. Prozíravě vybírám západní stranu, abysme náhodou jako obvykle nefotili proti slunci. Kromě toho z téhle strany odjíždí i lodičky, které převáží buď na druhou stranu, nebo vozí na skálu přímo uprostřed vodopádu. Kvůli nedostatku času jsme tuhle atrakci nakonec vynechali, neb vyhlídka na skále byla trvale v obležení. Bodejť by ne, když lodička co půl hodiny dovezla asi padesát lidí a na vyhlídce je místo tak pro dva lidi... Západní strana je ale každopádně lepší, protože vede po vnějším břehu zátoky pod vodopády, takže spousta ňuf ňuf výhledů na vodopád i z větší dálky (a taky ten pohled na vodopád se zámkem je asi hezčí než na vodopád ze zámku).

Rýnský vodopád.

Původně jsem měla připravené kempy u Mainau, ještě na německé straně Bodensee. Kvůli zpřeházenému programu se tam ale už úplně nevyplatí jezdit, zvlášť, když je studená voda a nedá se koupat (moc si nevybavuju, kde jsme na to přišli, asi v muzeu?). Naštěstí mám právě pro tenhle případ ještě jeden rezervní kemp. Poslední dnešní zastávka bude v městečku Stein am Rhein, ale bo už začíná být dost večer, jedeme se radši prvně ubytovat. Kemp Guldifuss je asi pět kilometrů odtud, ve vsi Mammern. I letos mi je přidělena funkce komunikačního specialisty, takže statečně vyrážím k recepci s osvědčenou loňskou frází o dvou lidech, malém stanu a jedné noci, tentokrát ovšem v němčině. Správce kempu je nějaký Slovák, čímž se vysvětluje, proč jsem jeho němčině skoro nerozuměla. Rychle stavíme stan přímo na břehu jezera a stěhujeme nutné věci z auta, neb tady se nesmí zajíždět až ke stanu, a odjíždíme na večerní výlet do Steinu.

Stein am Rhein.

První pozitivní věc je, že parkování se platí jen do šesti večer. Další pozitivní věc je, že takhle k večeru už tam nejsou vůbec žádný turisti. Míň pozitivní už je, že se začíná stmívat, takže se blbě fotí. A že by bylo co. Stein je naprosto úchvatný městečko, všechny domy jsou buď hrázděné, nebo malované, celé to vypadá těžce disneyovsky (ano, je mi jasné, že většina „kulturně vzdělaných“ lidí by to označila za hrozný kýč, ale to je mi celkem jedno). Za celý den máme konečně čas se i normálně najíst, Placka se na to těší snad už od poledne, takže v jedné z mála restaurací, které mají ještě otevřeno, večeříme pravou švýcarskou pizzu. (No nakonec jsme už jinou pizzu ve Švýcarsku neměli, takže nemůžeme zodpovědně zhodnotit, zda se pravá švýcarská pizza opravdu pozná podle toho, že je hrozně připečená.)

Den 2.

Krásné včerejší počasí dle očekávání nevydrželo a je hnusně pošmourno a mokro. Balíme, odjíždíme směr Luzern. Kemp Lido je přímo na kraji města, takže míříme rovnou tam, abysme tam mohli nechat auto a do centra jeli MHDčkem. Všude je tam spousta vrabců, to budou všichni ti, co všude jinde chybíjou (jen si zkuste zadat do googlu „kam zmizeli vrabci“). Placka se bojí, aby nám přes den neodnesli stan. Hnusně zataženo a nevlídno je i tady, takže původně plánovaný výlet lanovkou na blízkou horu Pilatus, odkud je nádherný výhled na celé jezerní údolí, se nekoná, neb výhled by byl tak leda do mraků a do mlhy. A to mi za těch 2×70 franků (!, viz Technická část, Další nástrahy) opravdu nestojí.

Verkehrshaus Luzern.

Samozřejmě mám náhradní program i pro tuto situaci, hned vedle kempu je ohromné dopravní muzeum, Verkehrshaus der Schweiz. Placka je nadšen. Vstup defaultně za 30 CHF, ale protože jsme se už inteligentně ubytovali v kempu, máme i speciální turistickou knížečku se slevou 4 CHF na osobu. (Ještěže jsme do kempu nejeli až večer, to by nám byla celkem na dvě věci.) V muzeu je několik velkých hal, každá o jednom dopravním prostředku – vlaky, auta, lodě, letadla, tramvaje a lanovky. Spousta interaktivních hejblátek, úplně nejlepší je obrovská „police“, kde v každým fochu stojí nějaké, většinou historické vozidlo ve skutečné velikosti. Lidi můžou tlačítkama hlasovat, co chcou vidět, pro vítězné auto přijede jeřáb a sveze ho dolů a pak tam o něm pani na počítači něco vypráví. Mají tam i formuli, ta samozřejmě jezdila dolů nejčastějc. Mezi halami je velký dvůr s letadlem, bazénem pro modely lodí a hlavně se spoustou atrakcí pro děcka, jako že třeba můžou nakládat na auto písek. Mezi tím pobíhá týpek v reflexní vestě a roztahanej materiál zase postupně kupí na hromady, aby to mohly roztahat zase další děti. Věcí k vidění prostě spousta, ale děsně z toho pomalýho popocházení bolí nohy. Mají tam dokonce i jídelnu (hrozně nerada bych sklouzla k tomu, jak „je na západě všechno lepší“, bo si to ani úplně nemyslím, ale tohle je fakt vychytaný, když tam člověk stejně stráví minimálně půl dne), takže obědváme a vyrážíme do města.

Lístky na trolejbus se kupujou v automatu, ty jsou na všech zastávkách. Není to bohužel úplně triviální jako u nás, mají dotykové obrazovky, které na dotyk moc nereagují, a hlavně se v tom dost blbě orientuje, zvlášť když by člověk neuměl německy (a když ví, že spoj odjíždí za dvě minuty). Dost vopruz je, že se nedají koupit lístky dopředu, bo se nikde necvakají a prostě rovnou platí. Ceny příznivé, stačil nám nejkratší šestizastávkový lístek za 2,40 CHF.

Luzern.

Vystupujeme na Schwanenplatzu přímo na břehu jezera Vierwaldstättersee a jen kousek od slavného dřevěného krytého mostu Kapellbrücke. Historické centrum není moc velké, dá se to v pohodě celé projít tak za dvě hodiny. Lezeme i na hradby (teda předtím lezeme vůbec k hradbám, bo jsou dost na kopci), v rámci nichž jsou přístupné i dvě nebo tři strážní věže. Výhled ale nic moc, samej strom. Začíná mrholit. Vracíme se do centra přes druhý krytý most Spreuerbrücke, odkud obdivujeme šlajsnu ve zdejším jehlovém jezu s nádhernou peřejkou. Voda je i tady naprosto čistá a úplně průhledná. Na Schwanenplatzu si pak ještě koupíme speciální švýcarskou čokoládu (naštěstí lepší než speciální švýcarská pizza), bo mají na rozdíl od všech ostatních obchodů otevřeno i v sobotu v podvečer (více viz Technická část, Obchody o víkendu) a vracíme se do kempu. Večer ještě vyrážím na vycházku k jezeru vyfotit si noční Luzern. Placka odmítá a jde spát. U jezera si parta švýcarských výrostků pouští na plný pecky jakýsi zajímavý německý asi-trance-techno-nebo-dance, prostě úža! Měla jsem se zeptat, jak se to jmenuje, teď to nemůžu dohledat :o/ Pamatuju si z toho jen jedinej kousek textu, navíc anglicky. Hiding in the dark. Hmpf.

Luzern.

Den 3.

Gotthardský průsmyk.

V noci déšť, ráno to není o moc lepší. Předpověď zarputile tvrdí, že v Zermattu bude ale dneska krásně. Rozhodně tomu věřím, bo v Zermattu náhradní program nemám, tam prostě BUDE hezky. Balíme mokrý stan a odjíždíme dál na jih. Navigace se mezi vysokými horskými štíty a tunely vůbec nechytá (více viz Technická část, Zasraná navigace). Z dálnice sjíždíme těsně před Gotthardským tunelem, kde tak v odbočovacím pruhu se zadostiučiněním předjíždíme dlouhou kolonu. Škrábeme se serpentýnkama nahoru skrz Gotthardský průsmyk a Placka začíná zpochybňovat plán tankovat až ve Francii. Pořád chčije. Mraky visí těsně nad námi na stěnách průsmyku. Stavíme na odpočívadle a fotíme. Na základě podezřelých piktogramů na směrovkách a podivně rovné cesty na GPSce, která ostře kontrastuje s dosavadní zatáčkovostí, nabývám dojmu, že nás navigace žene na vlak. Opatrně se o tento poznatek dělím s Plackou, připravená na řádný pojeb týkající se mé očividné neschopnosti najít normální cestu. Kupodivu to bere s klidem.

Autovlak.

Zastavujeme na parkovišti v Realpu, odkud autovlak jezdí. Hmhm, tak jde to projet i po silnici, ale vypadá to na další brutální stoupák krz průsmyk Furkapass. V zájmu šetření nafty (a samozřejmě kvůli zážitku) se rozhodujeme zkusit vlak, jestli teda nebude nějak extra předraženej. 27 CHF, to jsem i čekala, intervaly půl hodiny. Vagóny autovlaku vypadají jako maringotky bez stěn, prostě se tam najede po plošině, nikam se nevylízá a jede se na vlaku přímo v autě, asi pětadvacet minut dlouhým tunelem. Placka laškovně nadhazuje, že na druhé straně tunelu by mohlo být hezky, haha. Vyjedeme z tunelu a tam je nádherně. Wtf? Hned ale vjíždíme do dalšího, už podstatně kratšího tunelu. Přijíždíme na nádraží v Oberwaldu. Tady je pro změnu taky krásně, ale z pár malých mráčků trochu poprchává. Je to dobrý, fakt bude hezky!

Matterhorn.

Bo v noci mají být asi jen čtyři stupně, což na stan fakt není, a bo přímo do Zermattu se nedá dojet autem – smí tam jen taxíky s výjimkou, jinak se musí vlakem – a poslední parkoviště je v Täschi, objednáváme těsně před odjezdem ubytování v Täschi přes zermattské turistické centrum, apartmán u nějaké rodiny. Aspoň tam budeme moct nechat auto a nebudeme muset řešit parkoviště. Při zběžném pohledu na fakturu mi přijde, že je tam napsaná přesná adresa, takže ji ani nedohledávám. Jenže to divné číslo nakonec adresa není, takže v Täschi zastavujeme u benzínky a jdu se statečně ptát, jestli náhodou neví, kde je dům Alpentraum. Kluk za kasou pohotově vytahuje mapu (které tady a v Zermattu očividně mají na každém rohu) se všemi ubytovnami a vysvětluje mi cestu. Mapu si prý nech... Hustý. Fajn, jedeme dál, vidíme barák, nad ním větší parkoviště, super. Vchodové dveře dokořán, hlaste se v prvním patře. Zvoníme, nejsou doma. Eh? No nic, zatím se připravíme na výlet, mají otevřené dveře, tak snad někdo za chvílu přijde, ne? Dobalujeme, z protějšího domu vylézá babka, že tam v žádném případě parkovat nemůžeme, že to je jejich rezervovaný parkoviště. Snažím se jí vysvětlit, že to chápem, že jen musíme sehnat naše domácí a zeptat se, jestli můžem parkovat dole pod domem, bo tam stojí už jedno auto, co by nevyjelo, že jsme za pět minut pryč. Očividně nechápe, furt si mele svou, ale zalézá zpátky do baráku. No nic, no. Parkujeme pod domem, druhý auto stejně nemá espézetku, tak snad nikam nepojede :o) Jdu ještě jednou zkusit zvonit, nic. Placka určitě těžce vnitřně zuří. Na druhý pokus se dovolává na číslo z faktury. Vysvětluju paní, že u nich máme ubytování. Aha? A dneska? No oni jsou pryč, takže se hnedka vrátit nemůžou, ale zkusí někoho sehnat. Není problém, stejně budeme celý den na výletě, stačí až večer, hlavně, když tu můžeme nechat auto. Jasně, nechte, večer budete mít klíč v zámku, tak normálně běžte dovnitř a ráno ho tam prostě zase nechte ve dveřích. Tak aspoň že tak...

Stellisee.

Odcházíme na nádraží, kde je hrozná fronta (no, hrozná... asi tři lidi, ale chápete, ne?) na jeden invalidní záchod, bo dámský jsou zavřený. Uwá! Zpáteční lístek do Zermattu stojí 16 CHF, vlak zubačka jezdí co 20 minut – stejně jako lanovka na Petřín se uprostřed míjejí. V Zermattu vlezu hned u nádraží do infocentra, kde si uzmu další, místní mapu, bo k lanovce se musí kousek pěšky, a rovnou i kupuju lístky na Blauherd po 30 CHF. (Chápu, že v létě nejezdí tolik lidí, co v zimě, a že to teda nějak vykompenzovat musí, ale takovýhle ceny jsou fakt brutus...) K lanovce se jde kolem supermarketu, Placka už začíná plánovat, že si tu při cestě zpátky nakoupí, kupodivu tu totiž mají otevřeno i v neděli. Před lanovkou je poprvé vidět Matterhorn, začínám fotosérii „Matterhorn vlevo, Matterhorn vpravo, Placka s Matterhornem, panorama s Matterhornem“. Lanovka na Sunneggu vypadá podobně jako lanovka na Petřín, akorát je delší a celou dobu se jede jen tunelem. Přestupujeme na kabinkovou lanovku a jedeme dál na Blauherd, tam je výchozí bod naší vycházky.

Vybrala jsem cestu „5-Seenweg“, tedy cestu pěti jezer. Je to asi 10 km, víceméně pořád z kopce, family-friendly obtížnost a v některých jezerech se má přímo zrcadlit Matterhorn. To si prostě musím projít! No a placka to taky zvládne.

Naprostá většina trasy vede po normální široký cestě, žádný kamzíkování. Počasí naprosto dokonalý, voda v jezerech průzračná. Kousek za prvním jezerem potkáváme skupinku zmatených cyklistů, kteří se nemůžou podle své mapy zorientovat. Porovnáváme s naší mapou a naznáváme, že jsou opravdu špatně. To už je ale část skupinky, která si prý tvrdě stála za tím, že jsou dobře, už o hodný kus cesty dál a výš a stále se odmítá vrátit. Se soucitným pohledem tedy přejeme zbylé části hodně štěstí a zanecháváme je jejich osudu.

Matterhorn.

Třetí jezero neleží přímo u cesty, ale musí se kousek odbočit po čemsi, co spíš připomíná rozvodněný potůček než cestičku. U „odbočky“ bezradně nad mapou stojí jakýsi pár. Suverénně se pouštíme skrz vodu, vděčně nás následují. Za třetím jezerem je jediný hůře schůdný úsek, kdy se prudce klesá úzkou lesní pěšinou. Asi v půlce kopce potkáváme v opačném směru skupinku Italů, kteří chtějí vědět, kudy se nejrychleji dostanou do Zermattu. Vůbec jim nerozumím, bo neříkají „cermat“, ale „serma“, ale Placka se chytá a vysvětluje jim, že musí jít tudy, co my, a držet se směrovek na Sunneggu. Začínáme si připadat jako výprava zachraňující zbloudilé turisty. Italové děkujou a pokračujou do kopce na špatnou stranu. Scházíme k mostu přes potok. Najednou odkudsi z lesa vybíhá týpek v maskáčích a se zrcadlovkou, cvak na jednu stranu potoka, cvak na druhou a pokračuje v úprku. Vyměníme si s Plackou wtf? výraz, ale to už z mlází vyskakuje týpek číslo dva s ještě větším objektivem, za běhu přes most stíhá tři fotky a valí za prvním. Ještě větší WTF. Že by nový druh airsoftu?

Čtvrté jezero. Jsem přesvědčená, že tohle je to nejlepší zrcadlící jezero. Je totiž vypuštěné a něco tam opravujou. Za jezerem začíná jediné stoupání, ještě umocněné zkratkou, bo se mi to nechtělo obcházet. Placka funí a zaostává. Po chvíli spatříme u rozcestníku zmatené Italy, kteří se nakonec očividně přece jen vydali správným směrem. Po dalších deseti minutách tam pořád ještě stojí. Na rozcestníku je normálně směrovka na Zermatt, asi je to zmátlo. Poslední jezero je koupací, ale bo je asi tak 15°C, ani to nezkoušíme. Máme spoustu času, takže Placku seznamuju s plánem B, tedy že nepojedeme odsud lanovkou dolů, ale že to sejdeme pěšky. Nebrání se.

Findeln.

Všechny cesty evidentně vedou do Zermattu, takže když půjdeme pořád z kopce, nemůžeme to minout. Problém je, že některé cesty jsou dvakrát delší než jiné a různě se větví a zase scházejí. Takže zatímco na jednom rozcestníku čteme „Zermatt 1h 50min“, na dalším o asi 100 metrů dál stojí „Zermatt 1h 10min“. Su statečná a podle mapy správně odhaduju nejkratší cestu. Procházíme (bývalou?) osadou Findeln, což je ulička asi dvaceti dřevěných minidomečků a několika dalších okolo. Jak nemám ráda slovo pitoreskní, tak sem se snad i hodí. Nejlepší byl poslední dům v uličce, který očividně procházel zásadní rekonstrukcí přízemí. Tak první patro prostě položili na dvě traverzy...

Zbytek cesty se kupodivu nic zajímavého nestalo, k Plackovo radosti stíháme i obchod v Zermattu. Procházíme po „hlavní třídě“, kde podobně jako další skupinky turistů-chodičů ostře kontrastujeme s davem znuděně korzujících turistů-flákačů. Nasedáme na vlak. Záhy je mi jasný, že letošní (už pomalu tradiční) dovolenkový kolaps očividně nebude od hicu... Navíc vedle sedí skupina Slováků, kterým pani zaujatě vykládá o tom, že když se při potápění vynoříte moc rychle, tak vám to roztrhne plíce. Jo, přesně tohle teď potřebuju slyšet. Upozorňuju Placku, že mi je fakt blbě. Prej „tak jo, ale za chvílu vystupujem“. Smysl pro humor mu dneska evidentně nechybí. Začíná mi hučet v uších a před očima se dělá tma, to sebou jasně seknu, až budem vystupovat, sakra. Pani vedle pro změnu začíná o tom, jak jim jednou při potápění došel v bombách vzduch. Zastavujem v Täschi. Hm, tak teď už si fakt nohy nahoru nehodím, budu se muset nějak doplácat ven. Placka bezelstně vystupuje sám a zanechává mě osudu. Po nějaké době se teda milostivě vrací, sbírá mě ze země a jen tak tak stíháme zavírající se dveře.

Doma pořád nikde nikdo, ale v zámku pokoje je skutečně klíč a na dveřích cedulka. Voláme si s paní, že jsme to našli a všechno je ok.

5-Seenweg.

Den 4.

Chillon.

Necháváme majitelům na stole kopii ubytovací smlouvy a dopis, že kdyby byl problém s penězma, ať pošlou mail. Po návratu domů Placka žádný mail ve schránce nemá, ovšem zjišťuje, že z kreditky se mu nic nestrhlo. Dost vytočeně mi vysvětluje, že podle smlouvy přece slouží kreditka jen jako záruka a peníze jsme měli poslat sami, a posílá peníze aspoň dodatečně. Takže za to patrně zase můžu já, ale tentokrát fakt netuším, čím jsem si to zasloužila.

Dneska je na programu víceméně jen dlouhý přejezd k francouzskému pobřeží, abysme se dostali co nejblíž Avignonu. Je to celkem štreka, takže po cestě vybírám aspoň dvě krátké zastávky, aby to nebylo tak nudný. Opouštíme německou část Švýcarska. Francouzská se pozná velice jednoduše podle toho, že nápisy „Ausfahrt“ na sjezdech se mění na „Sortie“. A taky že se kolem dálnice začnou rozprostírat vinice.

Pastička.

První zastávkou je hrad Chillon na břehu Ženevského jezera. Prý nejznámější švýcarský hrad. Asi jich tam jinak moc nemají. Jako jo, je hezkej, fotogenickej, ale takovej... no umrněnej. Parkování zdarma podél silnice hned kousek od hradu. Vstup 12,50 CHF, fasujeme skvělou brožurku v češtině (!), kde je plánek návštěvní trasy s informacemi „nyní se nacházíte tady a tady, vidíte tu to a to“, neb klasické prohlídky s průvodcem tu naštěstí nevedou. Ve sklepě nás zaujímá speciální, patrně dobová, pastička na myši. Pravděpodobně byly myši ve středověku přibližně velikosti králíků, neb obyčejná myš (pravděpodobně ani dnešní krysa, viz foto) by se sofistikovaným systémem klacíků a polena neměla šanci pohnout. A důležitý poznatek – pondělí tu nefunguje jako zavírací den.

Navigace opět stávkuje, ačkoliv okolní hory nejsou nijak vysoké a strmé, chytá se až kousek před Ženevou. Parkujeme v garážích Mont Blanc v centru a jdeme se po nábřeží podívat na mega vodotrysk Jet d’Eau. Je hnusně, takže fotky nic moc, bo to není proti mrakům pořádně vidět. Po hrázi se dá dojít až úplně k němu, speciálně jsem si kvůli tomu vzala i nepromokavou bundu, ale dost fouká, nesu foťák, kameny kloužou, tak úplně až na konec nejdu, bo by mě to taky mohlo třeba sfouknout do vody.

Jet d'Eau.

Kvůli nespolupracující navigaci si ještě střihnem drobnou etudku „no tak až to pude, tak se votoč...“ a za chvílu už přejíždíme francouzské hranice. O pár hodin později přijíždíme do kolony. Bo na francouzských dálnicích nejspíš ještě neobjevili informační panely, nevíme nic. Nejbližší sjezd v nedohlednu a už bysme měli někde začít hledat kemp. Tenhle jediný nemám dohledaný, bo jsem nevěděla, jak daleko stihnem dojet, a hlavně jsem původně počítala s opačnou trasou. Google mapy ale tvrdily, že tu mají kemp snad v každé vsi, takže jsem se rozhodla to risknout. I navigace zná některé kempy, takže vybírám ten nejbližší za prvním sjezdem. Po asi tři čtvrtě hodině v koloně míjíme konečně infotabuli, ovšem s poněkud matoucími informacemi. Ačkoliv se nacházíme na zhruba 200. kilometru dálnice, tabule tvrdí, že kolona má ještě 19 kilometrů, bo na 1. kilometru se pracuje. Po dalších pěti minutách skutečně míjíme zúžení, konečně se rozjíždíme... a vzápětí sjíždíme na onom nejbližším sjezdu.

Navigace nás vede do vesnice Châteauneuf-du-Rhône, poslední úsek téměř po polňačce. Pak nás zanechává osudu na okraji vsi. „No tak zkus kousek pomalu jet, to tu přece někde najdem. Hele, tuhle je nějakej kemp!“ Vjíždíme do „zahradního“ minikempu (patrně bez názvu?), na recepci nikdo. Paní majitelka se naštěstí za chvilku objevuje. Ptám se, jestli mluví anglicky. „Non, non Anglais, [bla bla bla – ale nějak to uděláme].“ (Ačkoliv nerozumím slovům, význam chápu. Nechápu, jak to dělám.) Zde je patrně vhodné místo omluvit se všem francouzsky hovořícím čtenářům za všechny mé následující nepřesné pokusy o přepisy francouzštiny, a především za všechny (na první pohled) sarkastické (z mého ignorantského pohledu ovšem bohužel pravdivé) poznámky na její adresu, neb této pochybné řeči jsem se dosud zcela záměrně vyhýbala a hodlám to činit i nadále, bo nechápu, proč mají potřebu psát „n’est-ce pas“, když to stejně nakonec vysloví nějak jako „n-pa“. Tak to je výzva. Protože jsme si (oprávněně) nebyli jistí jazykovou vybaveností Francouzů, připravila jsem si před odjezdem nejnutnější survival fráze jako „máme jeden malý stan“, „dvě osoby“ a „jedna noc“. Paní je naštěstí očividně na cizince zvyklá (nápisy na záchodech jsou nizozemsky, pak anglicky a až pak francouzsky), takže nahazuje přesně tyhle fráze. „[bla bla bla] une tente?“ „U-hm.“ „Deux personnes?“ „U-hm.“ „Une nuit?“ „U-hm.“ Sečte a prstem ukáže na sumu. Platím 7,20 € (což je oproti tradičním třicetieurovým kempům na pobřeží nevídaná a nečekaná změna), paní mi ukazuje místo „[bla bla bla – někam sem si to můžete postavit]“, stavíme lʼ stan (viz Technická část, Francouzština). Placka se velice rychle učí odpovídat na pozdravy stejně, jak ho dotyčný osloví, s čímž vystačí po celou dobu dovolené.

Podle navigace by ve vsi měla být aspoň jedna restaurace, zkusíme ji najít. Nacházíme pizzerku, kde balí pizzu s sebou. Seznam pizz (jo, fakt se to píše takhle!) ve francouzštině. Vzhledem k mým vysokým nárokům na pizzu (žádné houby, žádné mořské příšery, žádná syrová vejce, žádné olivy, žádný špenát, žádné drasticky pálivé papriky) nemůžu riskovat a beru Hawai. Placka se nechce jen tak vzdát a požaduje, abych mu našla nějakou s vejcem. Jasně. Hledám v seznamu aspoň povědomě vypadající slova. „Hele, tahle je s cibulí, ale tohle slovo nepoznám, vypadá to jako petržel, ale kdo by dával do pizzy petržel?“ Je ochotný to risknout. Před náma fronta asi čtyř lidí, z toho tři jsou cizinci. Majitelé se tím ovšem nenechávají vyvést z míry a na všechny chrlí příval francouzských zdvořilostních frází. Nevyhneme se tomu ani my. Číslo napsané na papírku se ukáže být nikoliv cenou, ale časem připravení pizz, takže čekáme před krámkem a vedeme nestoudně ignorantské řeči o francouzštině: Jak se řekne francouzsky „hustý“? [ysˈti:]! (Pro nedostatek českých znaků jsem nucena použít fonetický přepis, „y“ se vyslovuje zaokrouhleně, jinak by to neznělo tak vtipně.) Francouzská pizza je rozhodně lepší než švýcarská.

Pont du Gard.

Den 5.

Nečekaně ráno opět déšť, zataženo, mlha, hnusně. V Saint-Tropez z nás budou mít radost, až jim dovezeme déšť i tam. Vyrážíme k akvaduktu Pont du Gard nedaleko Avignonu. Ano, to je ta v učebnicích výtvarného umění a architektury profláklá třípatrová věc, největší zachovaná část místního římského vodovodu. Parkoviště jsou na obou stranách akvaduktu. Tentokrát nemám preference, takže jedeme podle navigace a parkujeme na jihu (cena stejná, parkování funguje i jako vstup, prostě se platí za auto – 18 €), což je fajn, protože veškeré doprovodné akce jako muzeum, kino, občerstvení a záchody jsou na severu. Pro příjezd ze severu je třeba v Remoulins na posledním kritickém kruháči jet vpravo, ne rovně. Jsme tu teprav snad třetí auto, stíháme fotky bez turistů. Začíná se dělat hezky, no hurá. Vylezeme na vyhlídku, projdeme si muzeum s expozicí o původním vodovodu (ohromný tmavý prostor v podzemí, je tam super chladno, žádný lidi). Délka několik desítek kilometrů, spád na kilometr několik centimetrů. Furt samej most nebo tunel. Že jim nepřišlo jednodušší postavit si město přímo u pramene?

Avignonský most.

Na odpoledne máme naplánovaný Avignon. Parkujeme v garážích u nádraží, hned u hradeb historického centra. Rovnou míříme na náměstí před papežským palácem. Barák jak kráva, spíš pevnost, snad třicet metrů vysoké obvodové zdi, sem tam malé okýnko. Papež musel mít tenkrát asi dost nahnáno. Vevnitř jsme nebyli, bo velký jak kráva a nepřišlo mi, že by tam měli něco zásadního. Místo toho lezeme na vyhlídku do blízkého mini parčíku, odkud je výhled na zbytek slavného avignonského mostu (který mi velice negativně evokuje tu stupidní písničku, kterou jsem na základce musela za trest sama „zpívat“ před celou třídou, bo mě to nebavilo zpívat kolektivně). Za vstup na most se kupodivu platí (jen most 5 €, ale dá se přibrat i prohlídka pevnosti). Proč se nevybírá vstup i na Karlovo mostě? Vždycky mi bylo divný, proč toho mostu je jen kus. To to nemohli prostě dostavět? Informační tabulky praví, že most byl původně celý a dost dlouhý, ale král(?) jim ho záviděl a nechal většinu zbořit. Obědváme v jedné z mnoha uličních restaurací na Place de l’Horloge, náhodně procouráme několik uliček starého města a vracíme se k autu. Město na odpolední výlet dobrý, ale podruhý bych tam asi úplně nemusela.

Ještě nás čeká cesta do kempu, konečně budeme bydlet u moře! Mám vyhlídlou skupinku kempů západně od Marseille. První je čtyřhvězdičkovej. To asi úplně nepotřebujem... Druhej a třetí jsou obsazený. Wtf? Vybavujou se mi vzpomínky na dovolený s našima na začátku devadesátých let, kdy to u nás v kempech vypadalo podobně. Nu což, vezmem za vděk zbytečným luxusem čtyř hvězdiček v Le Mas (z nichž minimálně jedna spočívá v naprosto zbytečném bazénu). Placka čeká v autě, já statečně vyrážím na recepci. Ano, ještě mají místo! Mají dokonce dvě místa! Můžeme si vybrat! Nasedám s pani recepční do golfového vozítka a jedeme se podívat. Místa pro stany mají na zajímavém terasovém systému mezi chatami. Beru nižší terasu, bo je to blíž k autu a hlavně uprostřed stanového místa neroste strom. Takže zase všechno vynosit z auta, tentokrát ještě navíc po schodech.

Zátoka Sainte-Croix.

Hned vedle kempu je zátoka s písečnou pláží a zrovna úpe mega íhaháče (aspoň Placka konečně pochopí, co znamená íhaháč). Ale voda ledová jak cyp. Jako jo, vlízt se do toho dá, ale ve Středozemním moři bych rozhodně čekala teplotu minimálně tak o pět stupňů vyšší... Následující hodinu trávíme tím, že se ve vodě různě přesouváme tam, kde se zrovna před momentem krásně zlomila a převalila vlna. V okamžiku, kdy se tam dostanem, se začnou samozřejmě dělat největší vlny úplně jinde. V kempu mají gril, Placka se mlsně kouká, prý by si dal to kuře. Ok, dám si hranolky. Slečna za kasou se ujišťuje, že chceme opravdu dvoje, a ukazuje nám plastovou krabičku, abysme jakože viděli, že je toho fakt hodně. Pff, to dáme. Při čekání na jídlo se Placky neprozřetelně ptám, jestli jako fakt to celý kuře sní. „Jak celý kuře???“ „No celý kuře, tuhle píšou ‚grilované kuře‘, tak to asi bude celý, ne?“ „Tak ale celý kuře by asi bylo dražší než 15 eur, ne?“ Haha. Odnášíme si celý kuře a dva zhruba půlkilový „vagónky“ hranolek. Pod nátlakem hluboko do svědomí zažraného „přece to nevyhodíme“ se solidárně pouštím do kuřete taky. Navrhuju poslední asi čtvrtinu nechat na zítra. Placka odmítá schovat to v autě, bo se bojí, že by mu tam nalezli mravenci (no úplně si nemyslím, že má mravenec takovej čuch, že by ucejtil maso v zavřeným autě zahrabaný pod hromadou dalších věcí), takže ho nechává jen tak v alobalu v předsíňce. Ráno pak fascinovaně sleduje několikaproudé mravenčí dálnice vedoucí z různých směrů do alobalového balíčku a zpět.

Den 6.

Cours Mirabeau.

V noci opět co? Tentokrát nám navíc zmokly ručníky, co jsem nechala venku uschnout, bo večer to fakt na déšť nevypadalo. Vyrážíme do Aix-en-Provence. Marseille vynecháváme, bo mi přišlo, že je to spíš průmyslové město a kromě pevnosti If tam nic moc není. Teda ne že by v Aix něco speciálního bylo, ale vybyl mi navíc půlden a je to na trase. Parkujeme v garážích Carnot, opět na kraji historického centra. Podle fotek má v Aix na hlavní třídě Cours Mirabeau růst spousta stromů, které nad ní vytváří nádhernou klenbu z větví. Letos byl očividně prořezávací rok. S fatálními následky. (Sestra pak nad fotkama pravila, že to vypadá, jako by si tam půjčili našeho souseda, který u našich před barákem vytrvale mnoho let „omlazuje“ stromy a keře. Ty si pořád nechtěly dát říct a pokaždý se z toho nějak zmátořily, tak je asi před dvěma rokama vzal důkladnějc...) Na konci promenády je velká fontána de la Rotonde, a to je asi tak všechno, co tu mají. Zbytek dopoledne naslepo korzujeme uličkama – to zas jo, domy tu jsou krásný, takovej ten středomořskej styl s okenicema. Když se teda člověk dívá až od prvního patra vejš. V přízemí je to jeden obchod vedle druhýho, jak na Příkopech. Tentokrát se mi absolutně zamotal vnitřní kompas a nedaří se mi navigovat zpátky na promenádu. Místo toho se vynořujeme na obvodové silnici na skoro opačném konci centra. Wah. Takže druhý pokus, hurá, aspoň už má tentokrát otevřeno zmrzlina, co jsme kolem ní už jednou šli. Asi v jedenáct začínají otvírat restaurace a zahrádky, přibývá turistů, takže mizíme.

Další plán je, že dojedem do kempu u Saint-Tropez, postavíme stan a odpo projdeme město. Po včerejší zkušenosti beru zavděk první kempem, který za Sainte-Maxime spatříme, Des Mûres. Na recepci nafasuju mapku s vyznačenými volnými místy a mám si jít sama vybrat. Koukám, že s rostoucí cenou se kvalita služeb snižuje... Dost tu fouká, takže po včerejším zahřívacím kole se dnes naplno přepínáme do módu „písek-úplně-všude“. Postavíme stan a jdeme zkusit moře. Je asi tak o půl stupně teplejší než to včerejší, ovšem bez íhaháčů.

Saint-Tropez.

Do Saint-Tropez se tedy vydáváme navečer, čímž se naprosto dokonale strategicky vyhýbáme koloně, která se tam na příjezdu prý vždycky hlavně dopoledne tvoří. Hned při vjezdu do města je na pobřeží velké záchytné parkoviště o rozloze jen o něco málo menší než původní městečko (4,8 €). Obejdeme si přístav plný odporně drahých luxusních jachet (jen ze severní strany kotví obyč rybářské čluny) – to je to nábřeží, jak tam vždycky korzovaly ty průvody při závěrečných titulkách. Koupíme si ledovou tříšť a vydáváme se hledat původní policejní stanici. Nejdřív jen tak na blind (ono Saint-Tropez není nijak velké, víceméně jen pár ulic kolem přístavu, které jsme si stejně chtěli procourat), ale nakonec přece jen radši hledáme na netu. Našli! Sice neudržovaná, ale pořád stojí. Před ní skupinky turistů s foťákama. Fotíme taky a nějaká paní se ptá, jestli jí můžem říct, co je na tom baráku tak zvláštního, že si ho všichni fotí. Naznali jsme, že musela být z Ameriky. (Ale pokud nezná filmy s četníkem, co tam vůbec dělala? Možná přijela jachtou...)

Odjezdové koloně už se bohužel nevyhneme, takže se původně desetiminutová cesta protahuje asi na hodinu. Jdeme ještě jednou zkusit moře, ale už je tak ledový, že se do něj ani nedá vlízt. V kempu je obchůdek a Placka objevuje kouzlo rozpečených francouzských baget.

Den 7.

Gorges du Verdon.

V noci nepršelo. To je podezřelý. Na dnešek opouštíme moře a stoupáme různými skoro kozími stezkami do národního parku Verdon. Po cestě projíždíme městem Draguignan. Pokud někdy pojedete kolem, rozhodně se mu vyhněte. Jen na hlavním tahu tam mají 15 (nekecám, spočítáno) kruháčů na asi 10 kilometrech. Dost nápor na psychiku. Pohled na navigaci: „A víš, co bude za 800 metrů? Další kruháč!“

Cílem je největší kaňon v Evropě (normálně fakt máme v Evropě kaňony o.O) Gorges du Verdon. Po jeho obvodu vede silnice, takže se dá krásně celý objet autem. I s okruhem u vsi La Palud-sur-Verdon tak 100 km? Na břehu přehrady Lac de Sainte-Croix tu mám u vsi Les Salles-sur-Verdon připravený dva kempy. Oba jsou plný. Ehm. Placka přepíná do módu „tak a teď si dělej, co chceš, vyřeš si to sama, ale cokoliv uděláš, bude špatně“. Pokračujeme tedy po pobřeží, určitě tu je spousta jiných kempů. Ano! Hned za kousek je další. Bohužel mají až do dvou polední přestávku. Na to fakt nemáme čas, mám naplánovaný výlet na dno kaňonu po stezce Fishermen’s Trail (nejkratší, co jsem kde našla, ale i tak převýšení asi 400 metrů). Při cestě zpátky k autu mě zastavuje týpek, co v kempu asi bydlí, a asi se mi snaží vysvětlit, že mají přestávku. Na mou omluvu, že nemluvím francouzsky, reaguje (jak je tu očividně zvykem) spoustou dalších francouzských vět.

Gorges du Verdon.

No nic, budeme muset improvizovat. Prvně pojedem do kaňonu, pak se ubytujem. U ústí řeky míjíme další kemp, zastavujeme na odpočívadle za mostem, odkud je naprosto úchvatný výhled do ústí kaňonu s dokonale sytě modrozelenou vodou, kam proudí skupinky turistů na šlapadlech a kajacích. Vracíme se do kempu, tady přestávku nemají a místa mají spousty. Prý si můžu vybrat, buď obejít pěšky, nebo dojet autem. Ptám se, jak je to daleko. Prý asi tak dva kilometry do kopce. Nejspíš vypadám jako zdatný atlet. Vracím se pro Placku a auto a jedeme si vybrat. Náhodně vybíráme místo až nahoře na kopci podle jediného ukazatele „je tu strom, takže stín“. Jako bonus získáváme skvělý výhled na přehradu a záchody v pohodlné vzdálenosti (což tu vzhledem k rozlehlosti kempu není jistota). Bojujeme s vyprahlou zemí a kolíky. Příště rozhodně přibalit kladívko.

Gorges du Verdon.

Vyrážíme podruhé. Volím trasu po směru hodinových ručiček. Přijíždíme na první odpočívadlo nad ústím kaňonu. Fakt hustý. Fotíme. Svorně se rozhodujeme, že na túru je moc hic a že si místo toho objedeme úplně celý kaňon a pak si půjčíme lodičku. Když míjíme přeplněné odpočívadlo na La colle de lʼOlivier, kde pěší trasa začíná, je vidět, že to bylo velmi prozíravé rozhodnutí. Další část cesty není nic moc extra, nevede hned po kraji kaňonu, a pak se dokonce ještě vzdaluje. Za vsí La Palud-sur-Verdon (která se vyznačuje tím, že má tak úzké ulice, že musí mít na obou krajích semafory a jezdí se tam kyvadlově) odbočuje speciální vyhlídkový okruh (silnice D23). Je důležité projíždět ho po směru hodinových ručiček (což se nám naštěstí shodou náhod povedlo), bo asi v půlce je krátký jednosměrný úsek (což mi teda pro ty, co jedou z druhý strany, přijde jako fajn překva).

Placka si moc pochvaluje tenhle „americký“ systém výletu, že se jede autem, když je něco zajímavýho, je odpočívadlo, takže to člověk nemusí hledat, a zase jede autem. Výhledy na kaňon fakt bezkonkurenční, moc líbilo. Sem tam jsou na stěnách jako mikro tečky vidět horolezci, na nebi krouží (asi?) orli. Lidi skoro žádný, všichni jsou zaparkovaný na výchozích odpočívadlech na pěší túry. Vracíme se znovu na hlavní silnici, odbočujeme ke vsi Trigance a vracíme se jižní silnicí zpět. Úplně na jihu přejíždíme jedno z ramen kaňonu po fotogenickém mostě Pont de lʼArtuby.

Na pláži si za 20 €(?) půjčujeme na dvě hoďky kajak a jedeme se kochat do kaňonu. Chcou jako zálohu nějaký průkaz. Placka má inteligentně peněženku v autě, takže po občance nechané v kempu přicházím i o řidičák. Připadám si hrozně bezprizorně. Šlapadlo by bylo praktičtější, nemusela bych furt řešit, kam s foťákem, aby na něj necákalo. Voda velmi překvapivě o dost teplejší než v moři (ta divná barva je snad kvůli obsahu fluoru, ne kvůli tomu, že by to teklo z ledovce). Večer snad poprvé za dovolenou vaříme u stanu, s úžasným výhledem na západ slunce nad přehradou.

Nice.

Den 8.

Ani tady nepršelo, fakt divný. Na přes den, hlavně na večer, to už ale mobil tak optimisticky nevidí. Takže připravujeme univerzální plán, libovolně zakončitelný variantou A, B a C podle počasí. Vracíme se na pobřežní dálnici (navigace se poučila, vynechává kozí stezky a polovinu kruháčů v Draguignanu) a jedeme do Nice. Parkujeme skvěle úplně v centru v garážích pod náměstím Masséna. „Hele, my máme v autě kudlanku!“ „Cože?“ „No tady, asi tam nalezla v kempu, přece jí tu nenecháme!“ „Tyjo, fakt kudlanka!“ Placka eskortuje kudlanku na kšiltovce na zeď v garáži, pak se mu jí ale zželí, že by tam neměla co žrat a obřadně ji neseme až nahoru na náměstí, kde ji vysazujeme na nejbližší okrasný záhon. Snad jsme tím nezpůsobili nějakou ekologickou katastrofu...

Náměstí vlastně není náměstí, ale spíš asi kilometr dlouhý pruh parků s různýma vychytávkama jako hřišti, lanovými centry a hlavně vodními atrakcemi – na jedné straně ohromná plocha se sítí mini-vodotrysků, které v různých intervalech vodotryskujou, na druhé straně ta samá plocha se sítí mlhotrysků, ze kterých jde jemná vodní pára a vytváří na slunci spoustu miniduh. V tom hicu to nemá chybu.

Nice.

Jdeme se promenádovat na Promenade des Anglais (se divím, že jim ve Francii takový jméno prošlo), která má celá asi šest kilometrů a vede na pobřeží podél celého města. Samozřejmě se promenádujeme jen kousek a pořád vyhlížíme ty dešťové mraky. Na východním konci promenády je kopec s parkem a možná nějakým hrádkem? Úplně nahoru jsme nelezli, bo Placka. Z kraje kopce je super výhled na celé pobřeží. Mraky pořád nikde. Noříme se zpátky do uliček města, ze všech navštívených měst se mi to tu asi líbí nejvíc, vypadá to tak správně přímořsky s takovýma těma obchodostánkama otevřenýma do ulice. U Fenocchia si dáváme obrovskou zmrzlinu. Chcu zkusit hruškovou, ale pán mi nerozumí a nabírá z vedlejší vaničky. Naštěstí tam ze všech možných příchutí, co mají (asi 60 druhů včetně různých pochybných květinových), je obyč bezpečná broskvová, takže to neřeším. Centrum není nijak velké, takže ještě chvílu pocouráme a vracíme se k autu, abysme stihli i co nejvíc z Monaka, než teda přijde ten déšť.

Cestovatelé na internetu tvrdí, že super kryté parkoviště je přímo v Monaco-Ville pod oceánografickým muzeem a že se tam dá jednoduše dostat podle směrovek. Haha. Jak je Monako malý, vůbec není čas na nějaký vočumování kolem a „no já nevím, tak jeď třeba asi doprava“, je třeba navigovat rychle a rozhodně. Směrovky ukazují na spoustu parkovišť. Systém „město v několika patrech“ mi to vůbec neulehčuje, sice z dálky krásně vidím, kam se chceme dostat, ale v praxi to prostě nějak nejde. No nic, nebudu to hrotit, Monako je přece malé, to dojdem. Vidím na směrovce Fontvielle, to je městská část hned vedle Monaco-Ville, to bude muset stačit. Parkujeme ve stadionu Louise II., odkud chvíli vůbec hledáme výlez.

Cestovatelé na internetu též tvrdili, že u výlezů z parkovišť mají stojánky s mapami. Asi jak kde. Nebo došly. Takže určuju sever a odhaduju azimut k Monaco-Ville. Systémem eskalátorů a schodišť se dostáváme z prvního patra Fontvielle do patra asi čtvrtého, které je zhruba na úrovni přízemí Monaco-Ville. Veřejný výtah jsme bohužel nevyzkoušeli, bo vedl na špatnou stranu. Po chvíli míjíme informační tabuli s mapou města (ehm, státu), tak provizorně fotím aspoň tu.

Monako.

Monako je aglomerace asi šesti městských částí. Míříme do Monaco-Ville, bo je tam jednak knížecí palác, jednak nejstarší zástavba, a hlavně oceánografické muzeum. V davu turistů stoupáme po širokém chodníku „sem tam schod“, něco jako když se leze v Praze k Hradu. Skvělý výhled na přístav s bazénem. Nechápu. Nekrytý plavecký bazén uprostřed města a přístavu? Ha, tudy jezdíjou formule! Šikana u bazénu! Vyťapeme nahoru na předpalácové náměstí. Hradní stráž to tu má těžce na háku, z dvojice předstírá činnost a pochoduje jen jeden, druhý se družně vybavuje u boční zdi s pomocnou stráží. Jdeme hledat to muzeum, mělo by být na druhé straně poloostrova, o pár ulic dál. Vstup za 14 €, uvnitř spousta ohromných akvárií se spoustou mořských příšerek a nečekaně spoustou Čechů. V prvním patře výstava o žralokách a hroznej hic. Déšť pořád nikde.

Prolezeme zbytek uliček, takové mini-Nice a slezeme kopec dolů k přístavu do La Condamine. Zrovna něco stavíjou, takže se jen propleteme mezi staveništi a vracíme se do Fontvielle. Casino v Monte Carlu je až na druhé straně přístavu a ani se nedá jen tak nakouknout dovnitř, takže tam ani nejdem. Ve Fontvielle se ještě podíváme do parčíku u heliportu. Mobil si pořád myslí, že bude pršet, i když to celý den furt odsouvá na dýl. Mraky ale nevidno, takže se rozhodujeme ještě se vrátit na noc do kempu k moři.

Nejbližší kempy jsem totiž našla až u Antibes, což je zajížďka zpátky až za Nice. Ale tak když nebude pršet, ještě se aspoň vykoupem. Je pátek večer, kolem Nice drobná zácpa. No co už. Kemp Du Pylone (mimochodem sousedící s obřím zábavním a mořským parkem) je brutálně mobilhomeově zaměřený, ale mají (nechutně daleko od záchodů, obchodu i moře) i nějaká stanová místa. Zem je vysušená na kámen, kolíky absolutně bez šance. Placka chytá amok. Omg, kvůli tomu, že nejdou zatlouct kolíky? Dyť stejně nefouká, bouřka snad nebude, když budem ve stanu ležet, tak přece neuletí, ne? Fajn, tak pro efekt nějak na oko nejdůležitější kolíky pracně zavrtám, když teda myslíš...

Moře je asi půl kiláku na druhé straně hlavní silnice a železnice, přes které vede sofistikovaný systém přechodů a podchodu. Pláž oblázková, moře hluboké a opět dost studené. Navíc oblázky tvoří za hranicí přílivu takový vtipný val, na který se pořádně nedá vylízt, bo ty oblázky pořád podklouzávají. Přijde mi to jako nepřekonatelná překážka, sedím zoufale v moři a Placka se mi směje. Potupně překonávám val po čtyřech, Placka se tlemí. Jdeme na večerní procházku po kempu, všechny mobilhomy tu mají lidi nazdobené, umělé trávníky, dekorační kameny a rostliny a hlavně vánoční světýlka. Spousta svítících vánočních světýlek!

Den 9.

Vstáváme brzo, bo je sobota a chceme se vyhnout kolonám. Naše záchody jsou zavřený, bo se zrovna uklízí. Tak jsem doufala, že když jsme se odstěhovali ze Strahova, že jsem se téhle ranní zábavy konečně zbavila... Vyrážím hledat náhradní. Jsou až asi o dvě stě metrů dál v mobilhomové oblasti, kde má každý soukromý záchod, takže sem nikdo nechodí. A jsou mnohem hezčí než ty naše, to není fér!

Vyrážíme už před devátou, pokračujeme po pobřežní dálnici dál na východ, do Itálie. Podle infotabulí se průběžně někde před náma pohybuje kolona, ale pořád aspoň pomalu jedeme, takže žádná hrůza. Přejezd Itálie na sever je hrozná nuda, všude kolem jen placatá pole. Oživujeme si to speciální ani-ne-tak-velkou zajížďkou kolem Novary, bo navigace se vtipně domnívala, že „sjet vpravo“ znamená „pokračuj rovně“. U mýtných bran u Milána šílená masa aut, čekáme asi půl hodiny. Začíná to být akční, nečekaně nám začínají docházet eura. U každé brány napjatě čekáme, kolik po nás zase budou chtít. Naštěstí je Švýcarsko blízko a franků nám zbylo dost.

Kdesi po cestě dojíždíme kolonu. Skoro vůbec se nehejbe. Dost dlouho. Pak si Placka všímá, že proti nejezdí celou dobu vůbec žádný auta. Kolona se rozjede, auta proti začnou jezdit... A nic. Zase tam není vůbec nic, kvůli čemu by ta kolona vznikla a hlavně kvůli čemu by nejezdily auta proti!

Vaduz.

Dnešní drive-through cíl je Lichtenštejnsko. Ukazuje se, že Placka si v rámci předodjezdového chaosu a improvizované změny plánu nestáhl mapy do navigace. Bude to dobrodružný! Nastavuju navigaci na konec silnice před černou dírou. Sjíždíme z dálnice a teprav až na další křižovatce je první ukazatel na Vaduz a Lichtenštejnsko. Se vůbec nesnaží to propagovat, teda. Zato nelze přehlédnout, že náhodou projíždíme kolem vsi Maienfeld, kde se odehrával příběh Heidi, děvčátka z hor. Očividně populárnější než nějaký Lichtenštejnsko, mají i extra záchytný parkoviště. Že jsme v Lichtenštejnsku, jde poznat jen podle vlajky a minicedulky se státním znakem.

Co si pamatuju z mapy, tak to zas nemůže být bez navigace tak těžký, vždyť je to vlastně jen jedna dlouhá ulice. Akorát musí člověk na konci dát bacha, aby neodbočil vpravo na Rakousko, bo nemáme dálniční známku, ale zpátky vlevo do Švýcarska. Nad Vaduzem stojí na skále hrad, kde sídlí knížecí rodina, takže je nepřístupný. Takže tam ani speciálně nezastavujem. Po trochu nervózní čtvrthodince „někde by už tu ten sjezd na dálnici ale měl být“ se nakonec skutečně vracíme správně na švýcarskou dálnici.

Přichází navigační vrchol dnešního dne – dostat se ze Švýcarska do Německa přes Rakousko kolem Bodamského jezera a nenajet přitom na rakouskou dálnici. Speciální Korridorvignette pro tenhle úsek byla vloni zrušená a kupovat desetidenní známku za plnou cenu se nám kvůli těm několika kilometrům úplně nechce. (Pravda, už bysme ji ani skoro neměli za co koupit.) Po mnoha ručních intervencích se mi nakonec navigaci daří přesvědčit, že rakouská dálnice je be-e a najedem na ni zase až v Německu. Stejně jako my ovšem uvažuje většina řidičů, takže trávíme příjemný podvečer popojížděním mezi bregenzskými semafory. Původně jsem plánovala, že někde tady ještě budeme spát a zítra se stavíme na Neuschwanstein, ale bo máme dobrý čas, bo všechny kolony jsme očividně předjeli, bo zítra má být hnusně, a hlavně bo nám zbývá posledních asi deset eur, kašlem na to a jedem dom. Placka to před Mnichovem vzdává a na zbytek cesty, asi 400 kiláků, mě konečně pouští za volant (samozřejmě teď na ten nejhorší úsek, kdy už se setmělo). Vrchol dne: Placka doma po kapsách nachází ještě asi pětadvacet eur, co si tam poschovával „kdyby bylo třeba“. Bylo by fajn, kdyby si na to taky vzpomněl, když třeba bylo...

Technická část*

*viz též Technická část loňské cesty. Co nenajdete tady, bude pravděpodobně tam.

Doprava

Švýcarsko

Švýcarsko je naprosto idylická země, kde by chtěl žít úplně každý. Taková je moje představa předtím, než v rámci zjišťování povolených rychlostí a dálničních známek narazím na info, že nedávno začali Švýcaři uplatňovat velmi zajímavou – a z mého pohledu za růžovými brýlemi pro Švýcarsko naprosto nepochopitelnou – metodu těžkých restrikcí. Tím těžších, že povolené rychlosti nejsou tradičních 50/90/130, ale 50/80/120. Jako hodně špatný vtip mi přijde vybírání pokuty už při překročení limitu o 1 km/h. Zábava ovšem začíná o něco výše. Pokuty v řádu statisíců čekají na řidiče, kteří si to budou hasit „smrtelnou“ rychlostí 65/100/155. Zvlášť ta poslední cifra je dost děsivá, uvážíme-li, že přijíždíme z Německa (a co si budem povídat, i u nás málokdy po dálnici jezdíme pomalejc). Poslední level nastává při rychlostech 100/140/200, které už si natvrdo odsedíte. Naše auto naštěstí 200 asi ani jet neumí. Placka se učí, jak se nastavuje omezovač rychlosti.

Ve Švýcarsku vychcaně nevedou desetidenní, měsíční ani půlroční dálniční známky, je třeba zakoupit rovnou celoroční za bratru 40 CHF. Lepí se netradičně na stranu u řidiče a je velká jak kráva.

Pojem „dálnice“ dostává ve Švýcarsku nový význam. No, spíš tedy jeden ztrácí... Přestanete si s ním spojovat „silnici s oddělenými protijedoucími pruhy“, zůstane jen „placená silnice“. Zvlášť cesta přes průsmyk San Bernardino, kde jsme se v serpentinách vlekli v koloně za náklaďáky bez možnosti předjet, byla chuťovka.

Obecně je tu řízení hrozná nuda. Všichni se plazí v lepším případě sotva maximální povolenou rychlostí, nikdo (jakože fakt nikdo!) nepředjíždí, ani když se pro změnu plazíme my, bo hledáme odbočku na kemp. Na dálnici jedou všichni svorně v pravém pruhu sto deset, se sto třicítkou na tacháči (čiže reálně tak o deset míň) jsme v předjížděcím pruhu dost za exoty. Dřív bych řekla, že tu jsou asi všichni děsně uvědomělý a slušný. Teď si nejsu jistá, jaký podíl na tom má strach z brutální pokuty...

Stručné postřehy:

  1. Nafta je tu velmi, velmi drahá. Rozhodujeme se proto pro strategii „přejedeme Švýcarsko bez tankování“.
  2. Podobně jako v Německu zde panuje hloupý zvyk označovat výjezdy z dálnice jen slovem „výjezd“ bez názvů měst (které jsou na návěsti až několik set metrů před sjezdem). Podle toho, jestli potkáváte Ausfahrty, uscity, nebo sortie, aspoň víte, v jaké jazykové oblasti Švýcarska se nacházíte.
  3. Je třeba předem se seznámit s plánovanou trasou. Podezřele rovné úseky v horském prostředí pravděpodobně skrývají překva v podobě přesunu autovlakem. Naopak při zvýšené zatáčkovosti lze čekat i zvýšenou spotřebu. A v horách těch benzínek zase tak moc není.

Francie

Stručné postřehy:

  1. Na francouzských dálnicích se platí mýto. Podobná pálka jako v Itálii. Zhruba 750 km za 71 eur (přejezd Itálie 360 km za 40,1 eur). Na kratších úsecích kolem Nice a Monaka ani nevydávají kartičky, ale rovnou kasírujou.
  2. Hodně zákeřné jsou francouzské benzínky. Ceny nic moc, ale tak s tím počítáme. S čím nepočítáme, jsou domorodé názvy paliv. Ze Švýcarska přijíždíme dost nadoraz, takže stavíme u první benzínky za hranicema. „Myslíš, že se ve Francii řekne diesel normálně diesel?“ „No snad jo, ne? Jak jinak? No tyvole...“ Očividně už tu ale naštěstí měli blbých dotazů nevzdělaných turistů dost, takže po bližším prozkoumání nacházíme na jednom z tankovacích sloupků i přilepený papír s vysvětlivkou „diesel“. Vězte tedy, že diesel francouzsky je „gazole“. Benzín radši nevím, aby se mi to nepletlo.
  3. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsou ve Francii obrácené barvy návěstí. Zatímco značky u normálních silnic jsou zelené, dálniční jsou modré. Člověka na to sice upozorní speciální značka hned na hranicích, ale stejně jsem se mnohokrát divila, proč nás ta silnice vede na dálnici, když tu v okolí žádná není...

Zasraná navigace

Nadpis bohužel naprosto odpovídá realitě. Během cesty jsem si zapsala do sešitu poznámku „zasraná navigace!“ tolikrát, že tenhle odstavec prostě nemůžu pojmenovat jinak. Alternativy „Nefunkční navigace“ nebo „Problémy s navigací“ mi přišly hrozně nevýstižný. GPSka je ve Švýcarsku kvůli zvýšenému výskytu vysokých hor a tunelů velmi, velmi marná. Největší lahůdkou jsou sjezdy z dálnice těsně za tunelem. Jakmile se tedy začíná blížit za několik kilometrů odbočka nebo sjezd, přebírám manuálně navigaci sama. Ještě horší jsou ovšem výjezdy z podzemních garáží. Není čas dohledávat ručně trasu (jakože ne že by vůbec nebyl, ale Placka na takové podružnosti nedbá a prostě jede) a dost zásadní navigační rozhodnutí je třeba činit často ihned po vyjetí z parkoviště. Je zajímavé, že tu navigace šíleně dlouho hledá satelity i na místech, kde jsou nejbližší vysoké hory nebo domy až daleko na obzoru...

Ve Francii už se teda nezasekává, ale přijde mi, že je pořád tak o pět sekund pozadu. Manuální kontrola sjezdů a odboček tedy pro velký úspěch pokračuje.

Parkování ve městech

Po loňské ne úplně ideální zkušenosti s plynovou bombou v autě zaparkovaném na slunci se otázka dobře naplánovaného parkování jeví jako zcela zásadní. Jedeme se prvně ubytovat, a je tedy možné bombu odložit např. ve stanu, nebo jedeme nejdřív rovnou do města? Ideální řešení v takovém případě představují parkovací domy nebo podzemní garáže. Kromě hlavní výhody, ochrany bomby před přímým sluncem a potenciálním výbuchem, je super i to, že se na slunci nemusí žhavit ani samo auto, což je fajn v momentě, kdy se k němu vracíte z rozpáleného města. Nevýhodou je již zmíněný doprovodný jev „zasraná navigace“, zmíněný výše. Krytých parkovišť je v turistických centrech po Švýcarsku i Francii dost, u většiny měst se dají na netu najít i parkovací mapky. Cena většinou kolem 3–4 eur za pár hodin.

Další nástrahy

Švýcarsko

Franky

Člověk už si tak nějak zvykl, že když někam jede, vybírá eura. Do Švýcarska je třeba přibrat i frank, což vnáší komplikace do plánování rozpočtu. Nestačí si říct třeba „utratíme tak tisíc eur“, kdepak. Je třeba pečlivě spočítat, co z toho se probendí ve Švýcarsku a co jinde. Vopruz. Navíc jsou švýcarský bankovky fakt, fakt hnusný. Další problém je samozřejmě s jiným kurzem, což sice zpočátku vypadá fajn, bo kurz franku je (edit 2015: byl) výhodnější než kurz eura, bohužel i po přepočtu jsou ceny často dost závratné. (Edit 2015: no ale co si budu stěžovat, ještě že tam nejedem letos.)

Obchody o víkendu

Nefungují. Asi mají nějakou pofiderní sobotní dopolední otvírací dobu, ovšem v pět odpoledne už měl v Luzernu otevřeno jen obchod s čokoládou pro turisty. V neděli si člověk už vůbec ani neškrtne (což je drobet čára přes rozpočet, když si potřebujete koupit něco na pondělí na snídani, že). Výjimkou je pár obchodů v nejvytíženějších turistických oblastech, náhodou jsme tak objevili otevřený supermarket v Zermattu.

Francie

Francouzština

Jak jsem už naznačila v cestopisné části, nikdy jsem necítila potřebu učit se francouzsky (spíš naopak), podobně i Francouzi jsou celkem proslulí svou neochotou mluvit anglicky (o němčině už vůbec nemluvě). Proto byla letošní dovolená výzvou a skokem do neznáma. U moře je to celkem v pohodě, lidi tu umí anglicky aspoň trochu. Ovšem ta výslovnost! Ten lingvistický zmatek, než jsem pochopila, že se mě pani ptá, jestli chceme elektrickou přípojku! (Pokus o fonetický přepis: [iligdəˈʀizidi].) Neturistický vnitrozemí je naprosto marný. Je tedy prozíravé připravit si fráze ohledně pro vás zajímavých témat. Nabízejí se samozřejmě běžné nudné (ale o to víc zásadní) otázky „Kde se nachází nejbližší kemp / obchod s potravinami / benzínka?“ či „Prosím dvě vstupenky.“, kreativitě se ovšem meze nekladou! Překvapit můžete například větou „Nemyslete na malého růžového slona!“ (I když těžko říct, jestli by to pochopili. Na francouzské verzi wikistránky „Nemyslete na slona“ je totiž jen nějaký plytce obecný článek. O slonovi ani slovo. A stejně si myslím, že růžový nosorožec je lepší.) Pozor! Nestačí si připravit pouze otázky, ale je nutné myslet i na možné odpovědi! Je sice hezké, že se např. budete umět zeptat „Kde je tu nejbližší pohotovost?“, ale pokud nebudete rozumět tomu, co vám tázaný odpoví, stejně vám to bude na dvě věci...

Pozoruhodné je, že i když Francouzům mluvícím na vás francouzsky francouzsky sdělíte, že bohužel francouzsky nehovoříte, budou to pravděpodobně považovat za důkaz toho, že přece francouzsky hovoříte, a budou vesele ve francouzské „konverzaci“ pokračovat dál. (Pravděpodobně je to stejný reflex, jako když někdo běžnému Čechovi řekne, že nemluví česky – načež dotyčný přikývne a začne chápavě mluvit, byť stále česky, pomaleji a víc nahlas.)

Pro člověka, který se obecně orientuje v románských číslovkách, je těžká podpásovka francouzské počítání po dvacítkách. To si tak kupujete bagetu za pětadevadesát centů, čekáte, že pokladní pronese něco jako „noventa cinque“ nebo tak, a vono kulový. „Quatre-vingt-dix-cinq“, tedy „čtyři-dvacet-deset-pět“. To je snad horší než angloamerický měrný systém.

Následuje slovníček nejnutnějších frází na téma kempování. Číslovky prosím nahraďte dle potřeby (v hranaté závorce následuje nefonetický(!) český přepis, ü se vyslovuje jako zaokrouhlené i):

Do you speak English?Hovoříte anglicky?
Je ne parle pas français.[ž n parl pa fransé]Nehovořím francouzsky.
Nous avons une petite tente.[nü avon ün petyt tent]Máme jeden malý stan.
Deux personnes.[dü perzón]Dvě osoby.
Une nuit.[ün nui]Jedna noc.

Dalším významným tématem je doprava. Pokusila jsem se zachytit důležité nápisy kolem silnic (přesná výslovnost není důležitá, neb se setkáte především se psanou podobou):

gazolediesel
péagesmýtná brána
bouchonkolona
sortieexit
aire de ...odpočívadlo
rappelpamatuj (...že máš dodržovat rychlost)
tunneltunel
viaducviadukt

Poslední dvě slova naznačují, že i francouzština je v určitých oblastech velmi blízká češtině. Víceméně stačí, když před dotyčné slovo dosadíte „L“. Zde tedy pro inspiraci pár slovíček, s nimiž můžete začít, chcete-li se pustit do studia francouzštiny (a rovnou máte volné odpoledne :o) ). Například Placka celou dovolenou nemoh z toho, že si „postavíme l’ stan na l’ pláži“:

la plagepláž
la tentestan
la personneosoba
le viaducviadukt
le tunneltunel
la pizzapizza

A samozřejmě nejdůležitější nakonec:

Ne pensez pas à un petit éléphant rose![n pense pa a ün petyt elefán rozé]Nemyslete na malého růžového slona!

Kempy

Celkem nemilným zjištěním je, že v některých kempech se ve Švýcarsku a ve Francii autem vůbec nedá zajet ke stanu, což znamená naskládání věcí rozbordelených po celém kufru do tašek a potupné stěhování před zraky všech okolostanujících. A stejně pak furt lítáte do auta, bo jste si do stanu vzali „jen to nejnutnější“, takže spousta těch opravdu potřebných věcí prostě zůstala v autě.

Dalším nemilým překvapením jsou plně obsazené kempy ve Francii u moře, a dokonce i u přehrady Lac de Sainte-Croix, to v Itálii nebylo. Rezervace fungují až na vícedenní pobyty, takže tudy cesta nevede. Chce to tedy mít připravený obsáhlejší seznam kempů v okolí a co nejmenší stan, aby vám případně nevadil strom uprostřed poslední volné miniparcely v kempu...

Velkým bonusem (říkal Placka, mě to bylo teda dost jedno) jsou kempové obchůdky, kde rozpíkají dlouhý francouzský bagety. Turecký záchody se tu naštěstí na rozdíl od Itálie nekonají, prkýnka ovšem často chybí. Fakt nechápu, jak na tom můžou sedět?

A na úplný závěr opět přehledně ceník :

KempCena za malý stan + autoCena za osobuCelkem za noc
Guldifuss (Mammern)10,00 CHF10,00 CHF30,00 CHF (cca. 24 €)
Lido (Luzern)10,00 CHF12,90 CHF35,80 CHF (cca. 29 €)
Municipal (Châteauneuf-s.-Rh.)3,00 €4,20 €7,20 €
Le Mas (La Couronne)??35,00 €
Le Galetas (Aiguines)5,00 €5,00 €15,00 €
Les Mûres (Grimaud)??32,00 € (asi?)
Du Pylône (Antibes)??27,50 €

Apartmán v Täschi 65 CHF. Ano, letos mám aspoň pocit, že se kempama dá ve Švýcarsku ušetřit :o)

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =