Hlavní strana

Obsah:
Před odjezdemDen 3. – San MarinoDen 8. – Pisa, Vigo di Fassa
TrasaDen 4. – Arqata del Tronto, GiulianovaDen 9.
Den 0.Den 5. – Řím ITechnická část
Den 1.Den 6. – Řím IIDoprava
Den 2. - BenátkyDen 7. – San GimignanoKempy v Itálii

Itálie 2013: Po stopách Assassina

Hurá, máme auto, pro Placku za šest let první funkční motivace, proč jet na dovolenou. Chcu do Norska, Placka prosazuje móře. Slibuje Norsko na příští rok, když letos bude móře. Hmpf. Nesnáším hice, přímý slunce a plovací blány zrovna taky nemám. Ale vidina Norska není úplně k zahození, co nadělám, něco za něco.

Trasa cesty.

Před odjezdem

Týden před odjezdem. Vyzvídám v práci, kdy se jim nejvíc hodí, že mě nebudou potřebovat. „Čím dřív, tím líp.“ Aha. Takže termín bysme měli. Placka mírně překvapen, ale dovolenou si bere. Čtyři dny před odjezdem. Placka nahazuje hrubý nárys trasy (= víme, kudy zhruba pojedeme), „detaily“ jsou očividně na mně. Jeden den před odjezdem. Můj hrubý nárys trasy (= víme, kudy přesně pojedeme a kde budeme jak bydlet) je hotov. Den odjezdu. Můj detailní nárys trasy (= víme, co tam budeme dělat) je téměř hotov. Doufám, že v Římě bude na hotelu internet, abych ho mohla dotvořit. Sepsán a vytištěn seznam všech potencionálních kempů s adresami, někde přece místo mít budou.

Trasa

Praha – Benátky – San Marino – Apeniny – Řím – San Gimignano – Pisa – Vigo di Fassa – Praha

Den 0.

Dilema, zda jet přes noc, nebo přejezdem strávit celou sobotu, řešíme krátkým předcestovním prologem, přespíme u Plackovo rodičů v Budějicích a za svítání pojedeme dál.

Epizoda první, Benešov, cca 22:00. „Co je to za divnej zvuk, slyšíš to taky?“ „No už to bylo slyšet před chvílí, jakoby motorka.“ „Ale před nama žádný světlo nejede, snad to není nic v motoru.“ „Hele a zas, co to sakra je?“ V jedné zatáčce matně zahlédnu snad obrys čehosi, ale neprozřetelně mlčím. Za kousek na křižovatce Placka testuje brzdy, když si na poslední chvíli všímám obrysu (aka neosvětleného motorkáře) stojícího za odbočujícím autem. Nebylo to v motoru.

Epizoda druhá, Budějice, někdy před půlnocí, zastavili jsme u baráku a chceme vystupovat. „Hele, tuhle ty mokrý fleky na zemi, to není z našeho auta, že ne?“ Následuje nervní čtvrthodinka odborného zkoumání, pozorování a hypotéz, načež Placka s tátou naznají, že to je teda snad jenom vysrážená voda z klimatizace. Pravděpodobně byla.

Den 1.

„Vyjedeme za svítání“ se nenápadně a bez mého vědomí mění na „vyjedeme tak v osm“. Google mapy vidí cestu na asi osm hodin, tzn. příjezd kolem čtvrté, což je fajn, neb cílový kemp na netu inzeruje něco ve smyslu, že od jedné do tří nejede kancelář (čemuž teda moc nevěřím, taková kravina, proč by to dělali, ale co kdyby přece). Takže proč ne. Na benzínce si ještě střihnem pokračování druhé epizody se závěrem, že to určitě! musí! být klimatizace.

„Random“ mód v mp3 přehrávači v autě je fakt random random. Když během hodiny a půl „náhodně“ podruhé vybere stejnou písničku, uvažuju, že si ji asi jen s něčím pletu. Potřetí dávám rovnou přeskočit, počtvrtý už to má chlapec jistý. Jedinou z víc než 400 možných!

Osm hodin cesty bylo samozřejmě velice nadhodnocených. Viz samostatná sekce „Kolony“ a vůbec celý oddíl „Doprava“. K prvnímu z předvybraných kempů do Cavallina (Silva) proto přijíždíme asi až kolem sedmé večer. Placka na mě zákeřně přehazuje vyjednávání ubytování, takže na pána postávajícího u vjezdu útočím během dalšího týdne ještě několikrát použitou všemocnou frází „Hi, we need to stay two nights and have a small tent. Do you have place?“ Mají. Tady, i ve všech ostatních kempech po cestě, vůbec to bylo jednodušší, než jsem čekala. Všechny kempy jsem vybírala tak, aby byly hned u pláže, takže opatrně naněkolikrát parkujeme auto do miniprostoru mezi [nějaký subtropický strom] a sousední auto, rychle stavíme stan a moře stíháme ještě před západem slunce. Více ke kempům v samostatné části „Kempy v Itálii“.

Den 2. - Benátky

Začínáme nečekaně už za rozbřesku. Kohout??? To jako vážně? Tady? Uprostřed kempu? Pár dalších hodin se snažím předstírat, že mě to vlastně vůbec nebudí a hrozím se následujícího rána ve stejném duchu. Dokonce i Placka několikrát nevrle zamručí. Na pocit zadostiučinění „aspoň vidíš, jak se každou noc cítím já“ jaksi není morál.

Gondoly u Ponte di Rialto.

Protože předpovědi na neděli byly všelijaké, volím polodlouhé oblečení, plné boty a pro jistotu do batůžku protidešťovou bundu. Celý zbytek dne se v tom pak za trest smažím. Kolem osmé vyrážíme na bus, co jezdí z Jesola až do Punta Sabbioni, odkud jezdí trajekt do Benátek (č. 15). Celodenní lítačky „na všechno“ (za těžce turistických 22 €) mají dokonce i na recepci kempu, super. Fajn je, že zastávka je hned naproti přes silnici. Už ne tak fajn, ale vzhledem ke zkušenostem se skibusy na Sella Rondě celkem očekávatelné je, že autobus přijíždí s asi 20minutovým zpožděním. S 10minutovou rezervou na přestup na trajekt to vypadá bledě. Díky přeplnění autobusu ale na většině zastávek vůbec nestavíme a řidič odvážnou jízdou zpoždění dohání, takže na parkoviště v přístavu přijíždíme přesně v čas odjezdu trajektu. Pod heslem „přece nejezdí pozdě jen autobusy“ se s davem vydáváme k branám trajektů, víceméně náhodně jednu vybíráme a improvizovaně nastupujeme na trajekt, který zrovna odvazují. Pokud na tomto místě čekáte historku o tom, jak jsme nastoupili na špatný trajekt, musím vás zklamat. Pravděpodobně odtud trajekty jinam než do Benátek nejezdí, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Zastávka autobusu.

Benátky jsou super. Jako fakt. Líbilo moc. Žádná rybina a tak vůbec, všude spousta barev a kytek. Jeden den je málo. Trajekt přistává na nábřeží hned kousek od náměstí sv. Marka. Vypadá to, že bude pršet. Před náma zvonice sv. Marka, to abysme tam vylezli, než bude úplně hnusně. Opouští nás dalších dvakrát 8 € a výtahem jedeme nahoru. Schody nevedou. Shora je úžasně vidět celé město, takže další čtvrthodinu trávím v pomalu se sunoucím davu turistů a fotím panoráma. Celej zbytek dne peče slunce a já mám na potvoru panoráma s mrakama. No co už. V deset nám dokonce i pustí zvony, co visí na trámech uprostřed, zvony řvou jak dvě krávy a Japonci se lekají.

Hlavní kanál.

Dopoledne procouráme náhodně naslepo po uličkách. Davy turistů jsou víceméně jen kolem hlavního kanálu; v Castellu, směrem k bývalému(?) přístavišti Arsenalu je pusto prázdno, klid, prádlo pověšené z oken... Dost uliček končí nečekaně schůdky do vody nebo ve vnitřním bloku domů, orientujeme se víceméně jen podle – konečně vylezlého – slunce, na jména ulic se tu moc nehraje – buď jsou na cedulkách na domech, nebo v mapě, bohužel s nulovým průnikem množin. Kolem kostela San Francesco della Vigna (další zvonice z Assassina ♥) a podél severního pobřeží se vracíme zpátky do centra k hlavnímu kanálu k druhé turistické modle – „trojdílnému“ mostu Ponte di Rialto. Jako hezkej, to jo, ale turistů jak na Václaváku. Cestou si kupujeme zmrzlinu a vypracováváme improvizovanou observační studii se závěrem „Mezi vzdáleností od mostu a cenami čehokoliv platí nepřímá úměra“. Takže fotku a radši někam jinam.

Obyč. ulička.

Máme uťapaný nožičky, konečně bysme se taky mohli svýzt autobusem, když už máme tu lítačku, žeee? Protože v Benátkách nejsou silnice, jezdí i autobusy (vaporetto) po vodě, hlavní kanál je zároveň i hlavní ulicí, chvílema je mezi loďma i vidět voda. Zastávky jsou boudičky se žlutým pruhem na pontonech. Vezeme se až na východní cíp čtvrti Dorsoduro, k bazilice Santa Maria della Salute a pak zpátky skrz celé město až k vlakovému nádraží. Už trochu přichcíple prolezeme čtvrť San Polo (super vynález jsou pítka na ulicích), někde tam si dáváme obíd (skorovečeři?) a pěšky se vracíme na nábřeží. Park s lavičkami a stínem je beznadějně plný, takže odpočívat se nebude, hurá zpátky na trajekt. Na první den toho bylo až až.

Cesta zpátky busem je adrenalinová, strategii počítání zastávek ani „vystupujeme za kruháčem“ nejde použít, bo se staví jen na cinknutí, okolí pořád stejné, autobus jede pořád jen rovně a kruháčů je nějak víc než ráno. Večerní moře se dneska fakt bude hodit.

Den 3. – San Marino

Kohout nezklamal. Mp3ka pomáhá, ale ne moc. Po snídani balíme a odjíždíme. Dnešní cíl San Marino. Nejdřív se ubytujem, mám vybraný kemp v Riccione u Rimini, Adria. Do San Marina je to odtud necelých 40 km.

Na místě jsme kolem poledne a poprvé jsme konfrontováni s tvrdou italskou siestovou realitou. „Vy chcete ještě teď jet pryč? No ale tak to musíte rychle, za čtvrt hodiny zavíráme bránu a dvě hodiny se v kempu nesmí jezdit.“ Aha. Takže oběd nebude, bleskově stavíme stan a prcháme.

Castello della Guaita.

Během příprav na San Marino moc času nezbylo, předpokládám, že „nějak“ procouráme historické centrum, parkovišť by mělo být několik různě daleko, ze spodu města má vést i lanovka. Na dohledávání podrobností „nějak“ nebylo kdy, takže to bude muset „nějak“ dopadnout. Zkusíme tu lanovku. Na cedulích ze silnice je značená, bohužel (jak jsme pozdějc podle mapy dohledali) o pár odboček dřív, takže si při hledání několikrát projedeme úsek mezi dvěma kruháčema a nakonec z nouze sjíždíme na úplně okrajové parkoviště, které je sice skoro prázdné a neplacené, ale podle směrovky k lanovce se dá dojít jen zpátky k hlavní silnici. Placka těžce chytá nerv (ostatně jako vždycky, když něco nejde podle plánu; nejspíš mě to má naučit zvládat nečekané situace s nadhledem a optimismem, neb ač mě nastalá situace netěší o nic víc než jeho, kdybych začala vyšilovat jako on, byl by schopnej se na všechno vykašlat a odjet, takže musím uklidňovat, vysvětlovat a nabízet alternativy). Zkusíme tedy zaparkovat víc v centru. Stoupáme serpentinami, další parkoviště jsou pro změnu značená na poslední chvíli, takže se nám daří odbočit a zaparkovat až na asi čtvrtém v pořadí (P3). Budiž zadostiučiněním, že to bylo centru nejbližší volné parkoviště, horní dvě byly narvaný. Parkoviště placené, ale jen 4,5 € za pět hodin, takže úpe v poho (mmch., i v Jihlavě se parkuje dráž). Placka se uklidňuje, hurá.

San Marino.

Vyťapeme kousek do kopce podél silnice, dojdeme ke spodní bráně v hradbách středověkého centra Città di San Marino. Městečko se dá v pohodě projít za odpoledne, je to víceméně jen několik úzkých příkrých uliček s kamennými domy (čímž samozřejmě nechci říct, že to není úža a jů a tak vůbec). Všude obchody s podobným sortimentem jako podél Královské cesty v Praze. Turistů dost, ale dá se. Postupně se uličkama propleteme až na horní okraj srázu skály, na které celé město stojí. Nalevo je horní stanice lanovky, takže fakt existuje. Konečně se dostává i na odkládaný oběd. U restaurace je nádherná vyhlídka, dá se přehlédnout celé San Marino, kus Itálie i moře.

Ještě víc do kopce se nad srázem tyčí hlavní tvrz, Castello della Guaita. Vstupenka se dá koupit buď samostatně za 3 €, nebo dohromady s druhou tvrzí za 4,5 €. Uvnitř je krásně upravené nádvoří, přístupná věž, muzeum v bývalé věznici a ještě lepší vyhlídka. Po cestě do dalšího kopce k druhé tvrzi Castello della Cesta si dáváme zmrzlinu. Konečně trochu z kopečka, a navíc ve stínu lesa, vede cesta k poslední a nejmenší tvrzičce, vlastně jen věži Torre del Montale. Ta je nepřístupná, jak pro turisty, tak vůbec, prostě nemá dveře. Vykoumali jsme, že asi na zeď přidělávali žebřík a lezli dovnitř dvířky, která bezprizorně visí ve zdi několik metrů vysoko.

Castello della Guaita.

Nazpátek k parkovišti se dá pokračovat dál lesem, protože jsme ale ještě neprolezli všechny uličky, vracíme se skrz město. Placka má dobrodružnou náladu, prý zkusíme jet zpátky do kempu mimo dálnici. Podle navigace by to mělo být bez problémů, sjedeme k dálnici stejnou cestou, jen pak pojedeme městem. Soudruzi ovšem někde udělali chybu, buď jsme někde ještě v San Marinu neodbočili, nebo naopak odbočili, na hlavní silnici se vůbec nedostáváme a jedeme kudysi po okreskách (i to je občas silný slovo) skrz minivesničky. Protože ale navigace nevyžaduje otočení do protisměru, naopak tvrdí, že tudy je to kratší, moc se nebráníme. Hrozně se mi líbí okolní krajina, zatímco u nás jsou vesnice většinou v údolích a u řek, tady jsou vidět městečka s věžičkami a snad i hradbami výhradně na kopcích.

Večer po moři a po večeři ještě, „aby se neřeklo, když už tu teda jsme“, vyrazíme na symbolickou procházku po nábřeží. Naštěstí jsme si vybrali směr, kterým město končí, takže se po pár set metrech můžeme se zadostiučiněním otočit a s konstatováním „stejně tu nic není“ se spokojeně vrátit do kempu.

Den 4. – Arqata del Tronto, Giulianova

Trochu plonkovej den, přejezd ze San Marina do Říma by byl moc dlouhý, tak jsem se snažila najít něco na pobřeží zhruba v půlce cesty. Tady se projevil nedostatek plánovacího času nejvíc. Kus od Pescary je v Apeninách velký přírodní park Gran Sasso, vybírám podle fotek pár potenciálně zajímavých míst, ale moc infa najít nejde (no, možná jde, ale ten čas...). Chyba první. Neplánuj improvizaci, když víš, že to Placka psychicky nezvládá. Nakonec jsem operativně vybrala vesničku Arqata del Tronto s hradem, s tím, že když to bude málo, můžem odpoledne zkusit zajet i přímo na Gran Sasso.

Na rychlostní silnici od pobřeží se tu poprvé setkáváme s pojmem „neosvětlený tunel“ (viz sekce Doprava). Fakt dokáže probudit z letargie. Pravděpodobně všude na světě mají náklaďáky speciální schopnost objevit se zrovna na začátku nejdelšího, nejužšího a nejklikatějšího úseku silnice. Tady taky. Aspoň mám spoustu času na pozorování okolní lesnaté, skalnaté a hlavně kopcovité krajiny (což mně teda nijak nevadilo, Placka za volantem by na to měl asi jiný názor).

Arquata del Tronto.

Arquata je fakt krásná vesnice. Na fotkách. Na turisty si tu očividně moc nehrajou. Sebemenší parkoviště nikde, placka začíná vyšilovat. Na konci vesnice teda otáčíme a jedeme zpátky, pátrajíce po jakémkoliv místě na zaparkování. Jedno provizorní je až u srázu v zalesněném úbočí hory za vesnicí, už tam jedno auto stojí, tak to snad bude ok. To bych z toho lehce vyklouzla. Chyba druhá. „A co tu chceš dělat s těma bombama, to přece v tomhle pařáku nemůžem nechat v autě!“ Hups. Dosud neznámý problém, zatím jsme vždycky nejdřív stavěli stan a plynový bomby na vařič nechávali tam. Dost nepřesvědčivě navrhuju, že je můžem dát do stínu pod zadní kolo. Placka už určitě vidí auto rozmetaný na kousky působivou explozí, ale nebrání se. Od provizorního parkoviště vedou do historického centra (ano, i takhle mála víska může mít historické centrum) schody. Aspoň něco. Chyba třetí. Je to do kopce. Je to do kopce jak sviň do centra a ještě jednou do kopce jak sviň k hradu. Radši jdu několik kroků napřed a neodvažuju se na Placku ani podívat, natož promluvit, neb mám dojem, že by to taky mohlo být moje poslední.

Naše domácí palma.

Ale jako zas architektonicky to tu mají fakt pěkný, středověk hadr. Úzké příkré uličky (silnice vede jen na náměstí), kamenné domy, některé ještě se starými minidvířky místo vchodů a po jedné takové příkré uličce pobíhá seschlá italská babka a nosí vodu od pumpy. Vyšplháme po lesní cestě až k hradu, obejdeme kolem dokola a vočumíme vyhlídku na okolní kopce. Cedulka na dveřích informačního centra tvrdí, že siesta začíná v půl dvanáctý. To je fajn, je teprv jedenáct, to by nás ještě mohli pustit dovnitř. Zamčíno. Očividně nejsou na návštěvy dopoledne zvyklí. Placku výstup vyčerpal natolik, že se jeho vyzařovaná energie mění z agresivního módu „V životě s tebou už nikam nejedu, promluv na mě a můžeš jít domů pěšky!“ na pasivně rezignovaný „Mám tohle zapotřebí? Ať už to skončí...“ Cítím příležitost, začínám chlácholit, nabízím svačinu a navrhuju, že dneska už teda nikam nepojedem, ale budem celý odpoledne u moře. Zabírá to, Placka pookřává, cestou dolů si dokonce na náměstí i fotí radnici. Auto je taky na místě, neukradený ani nevybuchlý (fakt jsem se toho celou dobu bála), hurá. Jen ten kamion za zpáteční cestě...

Do kempu přijíždíme těsně před jednou. Pán u brány nám nabízí speciální minimísto hned u plotu mezi palmama (♥), že jestli nám to stačí, že to bude levnější než obyč místo. Stačí, co by nestačilo. Nabízí nám, že nás tam doveze, má úpe super golfový vozítko, že prý honem honem, abysme kdyžtak stihli přeparkovat, bo od jedný začíná tradiční nejezdící dvouhodina. Celé odpoledne na sluníčku přežívám překvapivě dobře (tak naivní!), vysvětluju Plackovi, co to znamená vlna íhaháč, a že nejlepší íhaháče jsou po bouřce a že tady sice nic moc, ale lepší než na severu. Navečer otvírají v obchůdku, kupujeme si meloun a seznamujeme se u stanu se sousedy, takzvanými mravenci palmovými.

Den 5. – Řím I

Koloseum zvenku.

Provizorní varianta „se stanem i do Říma“ je zavrhnuta v momentě, kdy Placka přes booking.com nachází fajn ubytování v hotelu Alba, sice skoro na kraji, ale na MHDčku a nezruinuje nás to. Už napodruhé se nám daří sjet z dálnice na správný obchvat. K římským řidičům více v sekci „Doprava v Římě“.

Máme internet, hurá. Dohledávám zásadní drobnosti, jako kde se kupují jízdenky (viz sekce Doprava v Římě – MHD) a dolaďujeme program na odpoledne. Vyrážíme na blízkou zastávku Torre Spaccata, po cestě v tabáku (kde pani dokonce uměla trochu anglicky) kupujeme celodenní jízdenky. Do centra na nádraží Termini se jede vlakem asi půl hodiny.

Koloseum zevnitř.

Ukrutně dlouhým podchodem přestupujeme na metro a béčkem jedeme na Colosseo. V mnoha návodech typu „Rome in two days? Impossible!“ (itineráře na Řím za jeden a půl dne neexistují, nejspíš to ještě nikdo nezkoušel) doporučujou koupit vstupenky u pokladny sousedního Palatina, že prý tam nebývají fronty. Z vchodu Kolosea se ale žádná fronta neline, naznáváme tedy, že odpo už tu asi tolik lidí nebude a jdeme rovnou tam. Uvnitř objevujeme zákeřně skrytou frontu, která sice není nijak extrémní, ale tak čtvrt hoďky dá. (Samozřejmě je nejjednodušší a nejpohodlnější koupit lístky na netu, že...). Lístek stojí 12 €, platí dva dny a dá se v rámci něj navštívit jak Koloseum, tak Palatino a Forum Romanum.

Fontána di Trevi.

Návštěvu jednotlivých památek moc rozepisovat nebudu, bylo by to hrozně nudný na čtení. Co je fajn, tak že pítka a kohoutky na vodu tu mají fakt všude, i přímo v Koloseu byly asi dva.

Dalším cílem je fontána di Trevi. Svezeme se metrem na Barberini, od Kolosea je to celkem kus. Je tam šíleně lidí, očividně je fontána častým odpoledním doplňkovým cílem po nějaké „opravdové“ památce. Tak jen pár fotek a dál. Jen kousek odtud jsou Španělské schody. Moc nechápu, proč jsou všude tak doporučované. Dyť to je jenom větší schodiště... Ještě o další kousek dál je na kraji parku nad náměstím del Popolo pěkná vyhlídka na město. Večeříme v ulici u náměstí, no a to by mohlo na první den stačit.

Den 6. – Řím II

Mojžíš.

Odvážně zkoušíme jinou dopravu, autobusem na konečnou metra a tím do centra. Nic moc. Narvaný hned zkraje. Zjistila jsem, že Mojžíš od Michelangela není ve Florencii, jak jsem si myslela, ale k mé obrovské radosti tady v Římě. První cesta tedy bez debat vede do kostela San Pietro in vincoli (Sv. Petr v řetězech). Bez vstupného a bez front, skoro bez turistů, prostě super. Jedinou překážkou může být vyžadování zakrytých kolen a ramen, na to ostatně bacha ve všech sakrálních stavbách v Římě, včetně vatikánských muzeí. Osobně mi teda Mojžíš přijde jako mnohem krásnější socha než všeobecně propagovaná Pieta v petrském chrámu ve Vatikánu.

Forum Romanum.

Kolem Kolosea sejdeme ke vstupu na Palatino, kde je fronta rozhodně delší než včera v Koloseu (ať žijou profláklá „tajná“ doporučení na netu). Ještě že už lístek máme. Palatino a Forum Romanum je rozsáhlá oblast se spoustou starých zarostlých rozpadlých zbytků nejrůznějších kdysistaveb, ale především porůznu se válejících kamenů, sloupových hlavic, sloupových pat a kusů sloupových dříků. Italové očividně nemají buď peníze, lidi, nebo čas, aby to zvládali nějak významnějc udržovat. Rozhodně je škoda, že nikde nevisí plánky nebo studie, jak to vypadalo, než se to rozpadlo a k čemu to bylo dobrý, představivost se tak nějak nemá moc čeho chytit a dojem, který vytváří všechny ty popadané sloupy, a sice že to byl víceméně jen samý chrám jeden vedle druhého s ulicí uprostřed, mi nepřijde moc praktický a reálný. Dá se tu strávit klidně i půl dne, když to chce člověk projít opravdu pečlivě a celé.

Forum opouštíme na opačném konci, u mega obřího památníku Altare della Patria, po cestě se stavujem na oběd a pokračujem k Panteonu, který chce pro změnu zase nutně vidět Placka. Kdysi chrám všech bohů, později vysvěcený a tím zachráněný před zničením. Má obrovskou kupoli s dírou nahoře, skrz kterou jde dovnitř úžasný sloup světla (přesně jako na tý fotce z Dějin umění!).

Pantheon.

Letní hice a celodenní pobyty na slunci mě přece jen dostihly, su hrozně přichcíplá. První delší pauza u paty sloupu před Panteonem. Přece ale nepojedem domů, že? Takže přes Piazza Navona se třemi fontánami, přes Tiberu, kolem pevnosti Sant Angelo, s několika dalšími přestávkami do Vatikánu, vždyť je to jen kousek, to dám. Asi kilometrovou hlavní třídu od pevnosti k náměstí absolvujeme už snad na desetkrát, bo je mi tak mizerně, že si musím sedat a odpočívat za každou křižovatkou, později na každé lavičce (aspoň, že jich tu je fakt dost) a uvažuju, jak moc společensky nepřijatelné by bylo vyzvracet se do jednoho z odpaďáků. Su hrozně dobrá, nakonec jsem zvládla dojít až na náměstí, ve sloupovém ambitu (ochozu? chodbě? jak se tomu sakra říká?) jsem si zabrala první volný sloup (že jich tam už moc nebylo) a vyslala Placku, ať si to obejde aspoň sám. Vatikánská muzea nestíháme, to by asi fakt chtělo celý den plus koupit lístky předem, ale fronta jak kráv je i do chrámu sv. Petra, kde žádný pokladny nejsou. Nakonec jsem i ráda, že tam nemusím.

Stín je fajn, stín je kámoš, ale nafurt tu zůstat nemůžu. Takže se nějak doplácáme na metro Ottaviano a jedeme zpátky na hotel. Vůbec si nevybavuju, čím jsme se tam dostali, asi mi i vypnul mozek. Se mu nedivím. Den a půl v Římě se nečekaně smrskává na půl dne a půl dne, ale co, většinu jsme stihli.

Den 7. – San Gimignano

San Gimignano.

Další zastávka by se hodila ve Florencii, ale tam jsem už byla, takže náhradním řešením bude San Gimignano. Nádherné toskánské městečko s asi deseti vysokými věžemi, tak trochu Man-hattan. Před hradbami je kolem několik parkovišť, platí se podle vzdálenosti do města. Na to nejjižnějším, asi kilák daleko, 6 € za den.

Kolem dokola hradby, náměstí tradičně na vršku kopce, strmé úzké uličky, kamenné domy, věže, prostě nejvíc úža. V cukrárně někde v severní části mají hrozně dobrou zmrzlinu, navíc dávají fakt velký porce. (Tak se mi to z fotky povedlo identifikovat, je to Bar Piazzetta). Jediná přístupná věž je ta nejvyšší u Palazzo Comunale na Piazza del Duomo, ostatní jsou nejspíš soukromé (soudě podle opalovacích lehátek na vrcholu jedné z nich). Lístek se dá koupit jen dohromady s muzeem / pinakotékou, kde podle mého názoru nic moc nemají, pár fresek a tak (jako chápu, že je to určitě hrozně cenný a významný, ale že bych to musela vidět dvakrát?), stojí 5 €.

San Gimignano.

Ve věži přichází zrada. Žádný starý bytelný schodiště, jen holý zdi a do nich navrtaný „moderní, odlehčený“ schodiště tak, že mezi ním a zdí je mezera nejmíň deset čísel. Schodiště, který má podesty ze slabých dřevěných desek, a schody jsou navíc jen z takový tý železný průhledný mřížky. No ty vole. Nečekaně do programu dne zařazuju zkoušku odvahy. Nesnáším průhledný mřížkový schodiště. Ještě víc nesnáším schodiště s mezerou u zdi. Jako naprosto vážně. Moje nejhorší noční můry jsou ty, ve kterých musím někam vylízt po (ideálně úzkých) schodech bez zábradlí a s mezerou u zdi. Jen tu mřížku si teda nevybavuju... Moc mě neuklidňuje ani to, že Placka je dávno o několik pater napřed a schody se pod ním zatím nepropadly. Výhled nahoře je samozřejmě super, všude kolem jsou olivové (?) sady a pole, osamělé usedlosti, je vidět hrozně daleko. Sestup dolů byl samozřejmě ještě horší než cesta nahoru, je fakt těžký dívat se pod nohy a zároveň se nedívat dolů.

Ještě jednou si dáme moře, i když na pobřeží je to kus zajížďka. Bydlíme v kempu Pineta hned nad Livornem. Mají tam ohromnou voliéru s papouškama.

Den 8. – Pisa, Vigo di Fassa

Pisa.

Placka nesměle zkouší navrhnout, že když už tu jsme, že bysme se mohli stavit aspoň v Pise. Snažím se ho demotivovat tím, že tam nic není, jen se hrozně dlouho jde, koukne se na věž a jde se zase zpátky. Nenechá se ale odradit, a protože to fakt zabere jen chvíli, souhlasím, hodinu navíc si můžeme dovolit, i když přejezd do Dolomit bude dlouhý.

V Livornu přijíždíme k rozvíracímu mostu (taková ta věc, jak se zvedne silnice, aby mohly plout lodě), zrovna když začíná blikat signalizace. Super. Dlouho se nic neděje, po pěti minutách se silnice začíná pomalu zvedat, po dalších deseti minutách projíždí jedna mini retrojachtička a celý to jede zpátky. Ač jsme na začátku stáli první, odjíždíme až za houfem asi dvaceti skútristů, které při čekání samozřejmě ani nenapadlo vypnout motory.

Minule jsem v Pise byla, když jsme se vraceli z Florencie, jen na otočku v noci, a to teda bylo mnohem lepší. Zaprvý je to krásně nasvícený, zadruhý tam nejsou vůbec žádný turisti. Teď tam bylo lidí hafo, takže jsme museli jít potupně ve stádu, a hlavně se nedalo pořádně fotit, bo trávník byl plnej těch blbců, co se fotí „jakože tu věž podpírám, jo?“. Taky obnovili vstup na věž, asi už se nebojí, že to spadne. Protestně jsme tedy vyfotili věž z takového úhlu, že vypadá, že je rovná (nějak ji snad začali narovnávat zevnitř lanama, takže dole se naklání a nahoře zase narovnává, takže teď vypadá spíš jako banán) a pomalu se odstádili zpátky na parkoviště.

Cesta do Dolomit byla fakt dlouhá. A ještě o kolonu z Verony do Rovereta delší (viz sekce „Kolony“). Navigace si myslí, že by bylo fajn trochu se seznámit s okolím, a tak sjíždíme z dálnice zbytečně brzo a snad 40 kilometrů si užíváme horské serpentiny. Jak bylo celej tejden krásně, tak zrovna teď se musí zatáhnout. Slejvák jak prase. Parkujeme u lanovky a čekáme, v tomhle přece ven nepolezu. Počasí naštěstí není sviňa, po pár minutách je po dešti.

Vigo di Fassa.

Vloni jsem se od babičky dozvěděla, že její děda padl v první světový někde v Itálii, ale nic bližšího že neví. Podařilo se mi ho dohledat v Seznamech ztrát, kde bylo mimo jiné napsáno, že je pohřbený právě ve Vigu (fakt náhoda, u většiny se omezili na obligátní „tot“). Nejspíš ho zavalila lavina, bo žádná bitva v tu dobu neprobíhala, boje na italský frontě začaly vlastně asi až o půl roku pozdějc. Ještě větší překvapení bylo, že je to jen kousek od Sella Rondy, kam jsme jezdili lyžovat. Jenže v zimě to kvůli blbýmu autobusovýmu spojení nevyšlo.

Vojenský hřbitov ve Vigu.

Sice mám hrubou představu, kde se asi válečný hřbitov nad vsí nachází, ale cestu nevidno, přes louku je ohradník. Jdu se zkusit zeptat do hotelu vedle parkoviště. Jedna z věcí, které na Jižním Tyrolsku miluju, je, že tu lidi umí německy. Slečna na recepci ale zrovna očividně pocházela z italské rodiny a německy uměla ještě hůř než já. Místo na hřbitov mě chtěla navigovat k nějakému hotelu nebo čemu, tak jsem ji při tom radši nechala a nechala si to vysvětlit. Vedle v řeznictví jsem byla úspěšnější, byli hrozně fajn, vysvětlili a ukázali. Cesta vedla samozřejmě těsně nad ohradníkem, jen se tam muselo oklikou.

Instruuju Placku, jaký jméno a jaký varianty má hledat, a každý zkoumáme půlku hřbitůvku. Nachází Placka, fakt tu je. Po 98 letech ho konečně někdo našel, babička bude mít radost.

Bydlení opět přes booking.com v sousední vsi Fontanazzo, v rodinném penzionu Garni Villa Cecilia. Ačkoliv je totiž všude kolem spousta kempů, google o nich moc neví, tak jsme nechtěli riskovat noc v autě.

Passo Sella.

Den 9.

Konec, ende, šlus, jede se domů. Navigaci od včerejška nepřešla vtipná nálada, takže poté, co jsme bez povšimnutí nějak projeli skrz Canazei (které jsem si teda myslela, že poznám) a vyjeli nahoru na sedlo, nás z nějakého nejspíš děsně sofistikovaného důvodu žene na křižovatce doprava na Arabbu, tedy úplně na opačnou stranu (což se samozřejmě bez předchozí přípravy blbě odhaduje). Naštěstí je silnice kvůli nějakému závodu zavřená, takže musíme doleva, horem přes Passo Sella, vystoupáme na dobrých 2 200 metrů, jů, tady to známe, tady jsme přece lyžovali! Zbytek cesty je víceméně v rámci možností nezáživnej, viz Doprava.

Technická část

Doprava

Dálnice v Itálii

Dálnice jako takové jsou v Itálii super. Jako vážně. Nové nebo opravené, nedrncá to, benzínka každých cca 50 km, občas tři pruhy... A tím to asi tak končí.

  1. Mýto je nechutně drahé. Zatímco v Rakousku zaplatíte za desetidenní známku 8,3 €, v Itálii vás zkásnou za každý ujetý metr. Odhadem 1 500 km nás stálo přesně 102,2 €.
  2. V létě se na mnoha místech dálnice pracuje. I když „pracuje“ možná není ten správný výraz. Často pak projíždíte zúženými úseky, kde je celý jeden pruh zabrán kužílky, aniž se za nimi nachází rozbitá vozovka, stavební stroje, či snad dokonce dělníci.

Ovšem pozor, ne vše, co se tváří jako dálnice, je skutečně dálnice. Na základě pozorování si troufám tvrdit, že existují alespoň tři typy dálnic:

  1. Klasické dálnice s poplatkem, značení např. A1, A2 atd.
  2. Dálnice / úseky bez poplatku, značení stejné. Vyskytují se zřídka. Neplacené jsou i občas dost dlouhé „nájezdy“ před mýtnými branami. Seznam a mapu neplacených úseků lze nalézt na netu (stejně jako pravděpodobně neaktuální mapu dálnic s ceníkem za ujetý úsek).
  3. Rychlostní silnice, značené různě, někde S, někde R...

Tunely

Zajímavým zpestřením jinak veskrze monotónní jízdy po dálnici jsou tunely. Obzvláště hojné jsou samozřejmě zejména na severu v Alpách, ale je třeba s nimi počítat i v centrální části Itálie při přejezdu (podjezdu) Apenin. Zvláštní opatrnost je třeba zejména při cestě z Rakouska, kteréhožto dálniční tunely jsou tak trochu jiná liga. Italské tunely se totiž liší v:

  1. Šířce silnice. Jsou prostě mnohem užší. Možná je to jen dojem kvůli prakticky chybějícím krajnicím, možná jsou skutečně užší i jízdní pruhy. Nevím. Ale předjíždění náklaďáku v italském tunelu je dost adrenalin.
  2. Osvětlení. Zde je možné rozlišit ještě další podkategorie:

Kdy vyjet?

Je naprosto jedno, kdy se vydáte na cestu, italské dálnice jsou (relativně) plné pořád. Jistě, je tu jedna výjimka. V sobotu se na dálnicích nejezdí. V sobotu se na dálnicích stojí. Doporučuji k předpokládané době jízdy připočíst 2–3 hodiny; budete-li míjet význačná turistická střediska či důležité dopraví uzly, klidně i víc.

Doprava v Římě

Možná se vám bude zdát, že ty „pověry“, co se povídají o italských řidičích, snad ani nejsou pravda. Dokud nepřijedete do Říma. Všechno je to pravda. Všechno, a ještě něco navíc. Řím je koncentrované zlo. A to jsme jeli jen po obchvatu a kousek k hotelu. Aby toho nebylo málo, občas se na silnici jezdí vlevo. Vysledováno hlavně v oblasti kolem Vatikánu, pravděpodobně následek řádění nějakého jednosměrkového maniaka.

Jak řídit jako Ital ve třech snadných krocích:

  1. Při předjíždění či odbočování zásadně neblikáme. Naopak, jedeme-li rovně, není od věci sem tam blinkr jen tak pro radost zapnout (na směru nezáleží).
  2. Na dálnici není nutné se omezovat na jízdu v jednom pruhu. Tím spíše, pokud se nás někdo drze chystá předjet. Vede-li dělicí čára přímo pod autem, lépe se drží směr. Dopřejme svému autu luxus jízdy ve dvou pruzích zároveň!
  3. Pohybujeme-li se v městském provozu, hodně troubíme, neb ostatní řidiči by nás mohli jinak lehce přehlédnout. Potřebuje-li se někdo zařadit před nás, například do odbočovacího pruhu, zrychlíme, zásadně mu nenecháváme místo a troubíme ještě zuřivěji. Co se tam má co cpát, že?
MHD

Jízdenky (celodenní za 6 €) se mimo metro dají kupit v obchůdcích s novinami a tabákem a kupodivu též v některých restauracích, výdejní automaty tu asi moc nejedou. Jezdí tu normální autobusy, tramvaje, co jsou spíš městské a příměstské vlaky, bo končí daleko za hranicemi centra, a pak metro. To má v Římě trochu překvapivě jen dvě linky. Někde jsem četla vysvětlení hovořící o znouzectnosti a dalších a dalších archeologických nálezech na každém kroku. S trasou C to snad ale už vypadá nadějně. Jinak teda metro nic moc. Nezvykle dlouhý intervaly, na béčku bez klimatizace, na áčku naopak překlimatizovaný. A navíc jezdí vlevo. Přestupy a výstupy hrozně dlouhé a komplikované, bez šipek bez šance. Že to jezdí narvaný jak kráva asi ani netřeba zdůrazňovat.

Dálnice v Rakousku

Po přečtení (a prožití) výše uvedeného se může zdát, že proti dálnicím rakouským nelze mít to nejmenší. Však ono se něco najde. Především je to omezení rychlosti. (Následující postřeh se vztahuje pouze ke zpáteční cestě přes Innsbruck; při cestě tam jsem si toho nějak nevšimla, možná proto, že jsme půlku času popojížděli v kolonách.) Tak tedy. Stotřicítka se tu prostě moc nenosí. Počítejte s tím, že většinu času se potáhnete osmdesátkou, v lepším případě stodesítkou. Existuje přece tolik důvodů, proč rychlost omezit!:

  1. Blíží se tunel.
  2. Projíždíte tunelem.
  3. Před chvílí jste vyjeli z tunelu.
  4. Míjíte sjezd z dálnice / nájezd na dálnici (ať už benzínku, nebo normální silnici).
  5. Projíždíte „prudkým“ stoupáním / klesáním.
  6. Blíží se „prudká“ zatáčka.
  7. Projíždíte „prudkou“ zatáčkou.
  8. Před chvílí jste projeli „prudkou“ zatáčkou.
  9. Projíždíte mírnou zatáčkou.
  10. Blíží se zúžení pruhů kvůli stavbě.
  11. Projíždíte zúžením pruhů.
  12. Před několika kilometry jste projeli zúžením pruhů.
  13. Projíždíte obydlenou oblastí, kde je nutné regulovat rychlost kvůli hluku.
  14. Projíždíte zalesněnou oblastí, kde je nutné regulovat rychlost kvůli hluku.
  15. Dálnice vede nečekaně naprosto rovně.

Kromě kolon (o kterých se zmíním ještě dále) je to ovšem snad jediné, co lze vytknout. Takže aspoň pár užitečných informací:

  1. Dálniční známku lze v pohodě koupit na benzínce v Rakousku ještě před nájezdem na dálnici, netřeba se stresovat už na hranicích. Mimochodem, pokud se budete chtít blýsknout svou lámanou němčinou, ten správný německý výraz, který hledáte, je „die Vignette“. Slečna za pokladnou následně vytáhne tabulku s internacionálními piktogramy, na které prstem jednoduše vyznačíte požadovaný druh známky. Desetidenní pro osobák vyšla letos na 8,3 €. Piktogram na zadní straně známky už tak jasný není – podle něj se prý má známka lepit nahoru, na stranu řidiče. Moc se nám to nezdá, analýzou několikaminutového pozorování kolem projíždějících aut zjišťujeme, že většina vozidel má známku uprostřed vedle zrcátka, blíž ke spolujezdci, činíme tedy také tak.
  2. Nízkou cenu známky se Rakušáci snaží kompenzovat dodatečně zpoplatněnými úseky. Ve směru Salzburg–Villach vás to bude stát 10 €, v Tyrolích přes Innsbruck pak „jen“ 8,5 €.
  3. V turistické sezóně nejezděte v sobotu. Kdykoliv, jen ne v sobotu. Více viz oddíl „Kolony“.
Ausfahrt.

Dálnice v Německu

Svezete se (stále ještě) kupodivu zadarmo, různorodou rakouskou sbírku omezení rychlosti tu ovšem střídá jeden nekonečně dlouhý rozestavěný úsek s osmdesátkou. Za zmínku rozhodně stojí bájné tajné (pravděpodobně mimodimenzionální) město Ausfahrt, kam všichni po dálnici jedoucí musí, ale nikdo tam ještě nebyl. Od odbočky na Rozvadov pak absolutně prázdná dálnice až k obzoru. V obou směrech.

K dopravě obecně

Benzínky

Jistě přehlednější, ale o to méně zajímavá by určitě byla tabulka. Proto tu žádná není. Nejlepší opět Rakousko. Nafta levnější než u nás (cca 1,4 €), na dálnici vždy upozornění, za jak dlouho bude další benzínka. Většinou mají rozptyl ± 30 km. Kolem innsbrucké dálnice podezřelý cenový kartel od Itálie až do Německa.

V Itálii pro změnu občas narazíte na souhrnné návěstní tabule s cenami několika následujících benzínek, abyste si mohli vybrat. Benzínky u dálnice nemívají stojany s cenami, je třeba sjet a cenu zjistit na místě (a když už tam člověk je, tak většinou teda natankuje, no...). Rozptyl kolem dálnice cca 50 km, cena dle lokality 1,6-1,8 € s výraznými lokálními výkyvy.

No a Německo. Chtěli jsme tam tankovat, chtěli. Naštěstí fakt jen chtěli, ne museli. Jediná benzínka, kterou jsme míjeli, byla v centru Mnichova, když jsme – pohrdnuvše městským okruhem – projížděli centrem mimo dálnici. Naftu tam měli za necelé 1,4 €. Mysleli jsme, že později pořídíme levnějc. Haha. Německé dálnice se vyznačují absolutní (!) nepřítomností benzínek. BezGPSkoví nedomácí řidiči pravděpodobně naslepo sjíždějí (směr Ausfahrt, ti šťastnější směr Autohof) z dálnice a hledají náhodně rozmístěné benzínky v blízkém i vzdálenějším okolí. Zajímalo by mě, kolik jich ještě bloudí... (Pravda, moc asi ne, neb jim už dávno došel benzín.)

Kolony

Prostáli jsme pěkných pár hodin, kdy jsme měli dostatek času a optimální podmínky k přemýšlení o vzniku kolon. Přesto musím konstatovat, že jejich podstata nám stále uniká. Všechny do jedné končily stylem „hele, teď to pomalu jede – tyjo, to vypadá, že se to rozjíždí – omg, ono to fakt skončilo, proč tu jako byla kolona, když tu nic není?“ Je-li to jen trochu možné, nejezděte o víkendu. V žádném případě se ale nepokoušejte cestovat v sobotu přes den.

  1. Rakousko. První kolona za Salzburgem, kde se napojuje výpadovka z Německa. Oproti těm dalším jen taková ochutnávka. Druhá kolona průběžně v Alpách. Nejlepší je, když chcete z kolony odbočit k benzínce a chvíli si odpočnout / vyměnit řidiče, ale parkoviště u benzínky je natřísklé tak, že kolona vede skrz celý (nechutně dlouhý) příjezd až k dálnici, kde ovšem končí těsně tak, že přímo z dálnice není vidět. Pak už se nedá dělat nic. Dost dobrý. Cesta zpátky v neděli přes Innsbruck naprosto v pohodě.
  2. Itálie. První kolona několik mnoho kilometrů před cílem začíná už někde za Udine a pozvolna pokračuje až ke sjezdu z dálnice, kde se zdá, že máme vyhráno. Až k prvnímu kruháči. Slovy dvacet šest kilometrů před kempem šlus, konec, finito. Následujících dvě a půl hodiny trávíme zdoláváním šestnácti kilometrů, na jejichž konci to tradičně udělá „vhuš“ a kolona najednou jen tak z ničeho nic nikde. Možná by pomohlo sjet o jeden sjezd dřív a kolonu tak z velké části objet. Bohužel je klidně možné (a pravděpodobné), že stejná situace byla na všech příjezdových cestách. Druhá kolona při zpáteční (opět) sobotní příště-už-takovou-blbost-neudělám-cestě začíná před Veronou a cedule už od začátku hlásí, že bude končit na severním sjezdu v Roveretu, což je bratru dobrých padesát kiláků. Celé dvě hodiny se těším, že tak konečně odhalíme příčinu vzniku kolon. Rychlostí chůze míjíme severní sjezd v Roveretu, kde se samozřejmě neděje naprosto, ale naprosto nic, dokonce tam ani neodbočuje nějaký větší počet aut, a kolona je pryč! Nechápu!!!
  3. Německo. Všichni straší pověstnými kolonami kolem Mnichova. Věřte jim, mají pravdu. V opačném směru jsme míjeli jednu dlouhou kolonu za Mnichovem a ještě delší před Mnichovem. Je dobré vracet se až v neděli.

Kempy v Itálii

Těžko říct, jak jsou na tom kempy ve vnitrozemí (jestli vůbec nějaké mají), ale plážové italské kempy se od běžných českých velmi liší.

  1. Jsou hrozně velké, ztratit se není problém, zvlášť když nejbližší záchody jsou třeba o tři uličky vedle.
  2. Systém plateb je mnohem komplikovanější. Zvlášť, když na anglickém webu hledáte něco jako „small tent“, a ono vám to vnucuje pořád jen nějaký „pitch“. Pak vězte, že pitch (popř. piazzola) je místo pro stan. Ve všech kempech jsou přesně ohraničená, většinou stromy, takže se vám aspoň nestane, že se vrátíte z výletu a těsně před vchodem vám stojí další stan.
  3. Systém ubytovávání je přísně kontrolován. Vrátný od brány vám na základě přednesených požadavků sám vybere místo o adekvátní velikosti, abyste si náhodou nezabrali víc, než platíte. Aspoň mají přehled, že je ještě volno.
  4. Naprostou většinu rozlohy kempů tvoří „letní domy“, které si Italové dlouhodobě pronajímají a žijí v nich celé léto. Normálně tam mají vlastní věci, dekorace a kytky. Další velkou část tvoří místa pro karavany. O dost menší část jsou místa pro velké stany a místa pro malé stany by se většinou dala spočítat na jedné ruce (i přes to ale všude aspoň jedno volné měli). I na nejmenších místech většinou mívají elektrickou přípojku; co na tom, že ji nepotřebujeme, samozřejmě si za ni rádi připlatíme, že?
  5. Problém může být vyžadování minimální doby ubytování, která je v některých kempech 2, někde ale i 3 noci (hlavně u turisticky zajímavých míst).
  6. Polední pauza. Ok, přes poledne se nepracuje, to je jasný. Tady se kromě toho ale taky nejezdí autem. Když jsem to četla na netu, přišlo mi to jako děsná kravina. Bohužel je to realita. Takže všechny kempy bez výjimky cca v jednu odpoledne zavírají brány a otevírají po dvou až třech hodinách. Naši siestu nám rušit nebudete! Rozhodně doporučuju zjistit si přesný rozvrh předem a vyvarovat se příjezdu v tuto dobu.
  7. Čím víc na jih, tím víc roste pravděpodobnost výskytu tureckých záchodů. Zdá se to nepochopitelné a nelogické (proč se jim asi říká turecké, že?), bohužel i toto je realita dálného jihu. Naštěstí jsme končili zhruba v půlce Itálie, takže po kratším či delším hledání se všude aspoň jeden normální záchod našel, nejsu si ale jistá, zda by tomu tak bylo i ještě víc na jih. A to mě nerozhází ani dřevěná kadibudka, ale díra v zemi? Omg!
  8. Mají moře! Ke kterému obyčejně patří i část soukromé kempové pláže. Tohle je asi jediná věc, která českým kempům fakt výrazně chybí.

Pro přehled (a případně psychickou přípravu) ceny v jednotlivých kempech:

KempCena za malý stan + autoCena za osobuCelkem za noc
Silva (Cavallino, Benátky)19,00 €8,50 €36,00 €
Adria (Riccione, Rimini)16,20 €9,30 €34,80 €
Don Antonio (Giulianova, Pescara)10,00 €7,50 €25,00 €
Pineta (Tirrenia, Pisa)10,00 €12,00 €34,00 €

Pro srovnání: Cena za dvoulůžkový pokoj se snídaní na okraji Říma byla 41,50 €. A to jsem si myslela, kdovíjak ušetříme. Třeba příště :o)

Zhodnocení

Doufám, že se mnou Placka ještě někdy někam pojede.

Upozornění: V tomto textu se nikde nevyskytuje věta: „Kdo to dočte až sem, dostane flašku rumu / čokoládu / stovku / cokoliv.“

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =