Hlavní strana

Obsah:
Před odjezdemDen 3. – Lago di Garda #3Den 8.
TrasaDen 4. – FlorencieTechnická část - Doprava
Den 0.Den 5. – SienaTechnická část - Stávky
Den 1. - Lago di Garda #1Den 6. – ToskánskoTechnická část - Kempy
Den 2. - Lago di Garda #2Den 7. – Cinque Terre

Itálie 2016: Střet s italskou realitou

Před odjezdem

Trasa cesty.

Placka má absťák, chce móře. A protože pracovní a jiné prázdninové povinnosti nám letos nedovolí dvoutýdenní cestu za Pyreneje, míříme zase jednou aspoň na týden do Itálie. Však jsme tam ještě spoustu věcí neviděli. A proč bysme se omezovali jen na prázdniny, když je všude nejvíc lidí, nejvíc draho a nejvíc hic, že? Vyrazíme už v červnu!

Teoreticky bezchybný plán chytá velmi brzo první trhlinu. Placka letos začíná hemzat ještě před odjezdem, že je to blbost, jet v červnu, že bude zima a studený moře. Různé meteorologické weby navíc hlásí déšť střídavě pro všechny cíle cesty. Sice každý jindy a jinde, ale tím hůř se něco plánuje. Takže odkládáme a místo v pátek odjíždíme až v pondělí večer.

Trasa

Praha – Lago di Garda – Cinque Terre – Florencie – Siena – Toskánsko – Cinque Terre – Praha

Den 0.

Naivně jsem se těšila, že si přes den v klidu zabalím. Haha. Tradičně sedím až do odpoledne u počítače a řeším pracovní věci, které měly být hotové už minulý týden. Ještěže jsem neodjela už v pátek… Aspoň že plán cesty už mám hotovej z minulýho tejdne. Místo v osm vyjíždíme až v devět, kupodivu bez připomínek, v jednu stavíme na přespání na benzínce u Holzenkirchenu pod Mnichovem. Pamětliva nepohodlný hrany na podlaze kufru jsem letos přibalila i deky na vyložení. O moc lepší.

Den 1. – Lago di Garda #1

Vstávám v sedm, přestěhuju skoro všechny věci zepředu z auta zpátky do kufru, s Plackem to ani nehne. No nic, budím cíleně, je rozvrkočen a nevrlej, že musí vstávat dřív než do práce. Frčíme dál na Innsbruck. Nechce se mi platit za projetí Brennerem, bo skoro deset éček, když dálniční známka stojí asi osm, mi přijde dost přehnaný, takže zkoušíme objížďku (více viz Technická část, Objetí Brenneru). Zpátky na dálnici se vracíme až těsně za hranicí. Jižní Tyroly jsou nejkrásnější a nejúžasnější, na tenhle úsek dálnice se vždycky hrozně těším.

Lago di Garda.

Sjíždíme u Roveretta, k jezeru je to od dálnice jen kousek. Bydlíme v Torbole v kempu Maroadi hned na břehu jezera. Jsme tu brzo, je teprav asi poledne, takže jen postavíme stan a hned vyrážíme na výlet. Program je nabitý, přece nebudeme na dovolený odpočívat, že…

Přímo z Torbole vede po úbočí hory trail Busatte-Tempesta. Krásné výhledy na jezero, délka jen pár kilometrů, víceméně furt rovně nebo po schodech dolů. Prostě obtížnost: Placka. Má to jen jednu takovou menší nevýhodu. Teda dvě. První je, že trail začíná až asi dva kiláky od kempu dost vysoko v kopci u sportovního parku. Což dělá z úrovně „Placka“ úroveň „Na takovej kopec ti teda kašlu“. Takže tam budem muset autem. Druhá zákeřnost je, že trail není okruh, prostě končí na pobřeží asi čtyři kiláky daleko. Autobus jednou za dvě hodiny plus výšlap pro auto. Nebo skoro tou samou cestou zpátky, tedy do kopce.

Busatte-Tempesta.

Ještě, že jsme nešli pěšky. Ke sportovnímu areálu je to do kopce jak prase. By se v půlce otočil a šel zpátky. Z úzkých uliček se stávají ještě užší, směrovky veškeré žádné, naštěstí si přibližně pamatuju, kde to na mapě bylo, takže nebloudíme. Parkoviště zadarmo, místa dost. Stezka vede ve stínu lesem, co chvílu je výhled na jezero. Úpe ňuf ňuf. V celým trailu jsou troje dost dlouhý schody, normálně železný, široký se zábradlím, žádný ferraty. Výhledy ještě lepší. Po cestě je několik naučných cedulí. Nejpřínosnější je jistě ta, která vysvětluje rozdíl mezi zmijí a užovkou. Dozvěděli jsme se, že zmije je kratší a tlustší než užovka. Jasně. Pokud tedy narazíme na zmiji, je třeba ji poměřit s užovkou, abysme věděli, jestli je to fakt zmije. O tvaru hlavy nebo kresbě ani ň. Asi to tu tak moc neřeší, no… Zato ještěrek je tu mrtě, vyhřívají se na kamenech a hrozně rychle prchají.

Placka překvapivě souhlasí s návratem zpátky pěšky. Cesta vede nad tou, kterou jsme přišli, tedy víc do kopce. O dost. Navíc je to obyč polňačka bez stínu a výhledů. Dost bída. Až skoro na konci, když se vyleze fakt až nahoru, je tam plošina s nádherným rozhledem. A ten za to stojí. Pak už se napojujem na původní cestu, takže si ještě musíme vyšplhat jedny schody. V tom vedru je toho nakonec tak akorát.

Navečer jdem ještě na vycházku po pobřežní promenádě do sousedního města Riva del Garda. Na náměstí otevřeným na jezero (jak je tu očividně ve všech městech zvykem) potkáváme nějaký cyklisty z Radotína, dáváme si večeři a zmrzlinu a ujíždí nám poslední loď zpátky. Takže zase pěšky… Placka brblá, že je to daleko a bolí ho nožičky.

Den 2. – Lago di Garda #2

Malcesine.

Hned vedle jezera je dvoutisícovka Monte Baldo. A z Malcesine na ni vede lanovka. Tradičně jedem brzo, bo hic, turisti a nabitej program. Parkujem v garáži přímo pod lanovkou, lístek nahoru i dolů stojí 22 €, k tomu asi půldenní parkování za 6,5 €. Teoreticky by se dalo dolů dojít pěšky, ale na tom převýšení asi patnácti set metrů bych si dorasila kolena. Lanovky jsou dvě, z přestupní stanice jezdí speciální otočná, aby člověk viděl na všechny strany. Čekala jsem, že to bude trochu jako kolotoč, ale za celou jízdu se otočí akorát jednou dokola.

Nahoře není hic! Po rovině se dá dojít asi na kilák vzdálený konec hřebenu na výhled, všechny další a delší možné cesty jsou Placka-unfriendly. Tahle má naopak lamy a paraglajdisty. Normálně tam mají mikrofarmu s lamama ve výběhu. Teda mají tam okolo taky krávy a ovce, ale ty očividně nejsou dostatečně zajímavý. Takže trávíme asi patnáct minut u výběhu s lamama („Nejsem lama, jsem alpaka!“), než se mi konečně Placku povede odtáhnout dál. Pocit vítězství netrvá dlouho, protože míjíme skupinu paraglajdistů, co se právě připravujou k odletu. Takže zase stojíme a čekáme, až teda fakt poletí. Děsně jim to trvá. Asi za půl hodiny se teda jeden konečně rozhodne a rozběhne se, takže můžem jít dál. Hurá. Cestou zpátky potkáváme skupinku lidí, co si vedou na vodítkách ty lamy. Pravděpodobně to bude ten „Alpaka Trail“, co inzerovali u výběhu – vemte lamu na vycházku. Ještě, že si toho Placka předtím nevšim, to bych lamě na vodítku asi neunikla.

Lago di Garda.

Dolů lanovkou jedem pro změnu zase s nějakou delegací důchodců z Ostravy. Placka má firemní tričko. Naštěstí s anglickým nápisem, takže nejsme identifikováni a zataženi do rozhovoru. Dole fronta nahoru jak dvě krávy. Tipuju tak hodinu na lístky a další hodinu k lanovce. A to je teprav jedenáct. Přes davy se ani nemůžem dostat zpátky do garáže, takže musíme hledat jiný vchod někde venku. Tam pro změnu stojí fronta aut, který čekají na volný místo v garáži. Brutální.

My jim teda místo neuděláme, bo jdeme ještě do města. Moc líbilo. Ty správný italský domky s okenicema, úzký uličky… A dokonce hrad! Teda je takovej menší, ale dost dobrej, má přírodovědný interaktivní mini muzeum o jezeru a věž. A navíc máme slevu, bo jsme si ráno prozíravě koupili společnej lístek na lanovku a na hrad. Pak si ještě dáme tradiční megazmrzlinu a vracíme se na severní stranu jezera.

Torbole.

Tam je kousek nad Rivou jesnyň s vodopádem Grotta Cascata Varone. Teda ona to není jeskyň, bo to nemá vršek, takže je to „jen“ hodně úzkej, krátkej a hlubokej kaňon. A zvrchu tam padá vodopád. Vstupný stojí 5,5 €, parkoviště hned u vchodu. Má to dvě patra – v přízemí je delší mostek skrz jeskyň až k patě vodopádu, mají to krásně nasvícený barevnejma reflektorama. Pak se dá mini botanickou zahrádkou s výletním obědovým místem projít vejš, kde je vyhlídka asi v půlce vodopádu. No, vyhlídka… Ono tam toho moc vidět není, bo je tam dost tma a hlavně tam všude hrozně cáká voda. Doporučení vzít si deštník nebo pláštěnku jsme hrdě ignorovali, takže kšiltovkou kryju aspoň foťák a sama su zlitá od hlavy k patě. Placka se mi směje.

Odpoledne se jdem konečně vykoupat. Teda jen tak na chvílu a spíš jen jako na zkoušku, bo voda je studená jak sviň. Možná ještě víc než u Saint Tropez. Ale vlízt se do toho dá.

Večer se pak jdem projít jen kousek po břehu do Torbole, Placka zase frfňá, tak ho nechávám na lavičce v přístavu a jdu si vyfotit panorama o kus dál sama. Ccc.

Den 3. – Lago di Garda #3

Sirmione, hrad Scaligero.

Ráno opouštíme severní kraj jezera a jedem do Sirmione na jihu. Rychlejší cesta je sice východně od jezera, ale podle recenzí je pěkná silnice, co vede přímo po západní straně. Ta chvíle navíc nás nevytrhne, jedem tudy. No, nestálo to za to. Chvílu se sice jede těsně kolem jezera, po mostkách a tunelama, silnice je úzká a klikatá, ale pak dojíždíme nějakýho blba a zbytek cesty se za ním táhnem asi třicítkou. Předjíždět se nedá a on sám taky neuhne, rostoucí kolona za ním ho očividně nechává v klidu.

V Sirmione parkujem na už skoro plným záchytným parkovišti kousek před centrem. Plackovo batoh na foťák je úpe dementní, spolu s petkou se mu tam už bomba z vařiče nevejde. A do mýho batůžku se vejde jen jedna. Letos totiž jedem už druhý level challenge kam-s-bombou, bo v tý jedný už bylo jen tak trochu plynu, tak ať máme náhradu, že. Haha. Sviňa vydržela celou dobu a ještě furt není prázdná. Takže je zahrabávám v kufru co nejvíc hluboko mezi oblečení. (Hm, tak jsem si k tématu konečně něco přečetla a příště asi přidám mokrej ručník a přestanu tak vyšilovat…)

Sirmione, kytkovej dům.

Sirmione leží na ouzoučkým poloostrově dlouhým několik kiláků, z jednoho břehu je vidět na druhej, v nejužším místě to má snad jen padesát metrů. Úplně na konci ostrova je přírodní vodní příkop, hradby s hradem a až pak původní městečko. Hrad byl očividně hlavně strážní, má jen malé obytné prostory (nepřístupné), zato spoustu hradeb, věží, a dokonce i vlastní chráněný přístav. Vstupné 5 €, víceméně se tam dá jen vylízt nahoru na hradby, ale je odtud hezky vidět na město.

Projdem se uličkama, na oběd si dáme zmrzlinu (mají mentolovou!) na pravděpodobně nejrušnější křižovatce. Projede tam tak jedno auto za deset minut, ale asi je to děsně nebezpečný místo, bo tam stojí policajt a dohlíží na provoz.

Placka zjistil, že na sousedním jezeře Lago d’Iseo probíhá zrovna nějakej uměleckej projekt, že tam mají na vodě natažený oranžový pontony, po kterých se dá dojít až na ostrov. Je to kousek, jedem tam. Sjíždíme z dálnice, kruháč, policajti, uzavřnej výjezd. Wtf? Nedělám si iluze, že by uměli anglicky, třeba je tam nějaká bouračka, tak to zkusíme jinudy. Ne že by tam teda vedlo nějak moc cest. Jedem po dálnici dál, tenhle sjezd zavřenej není. Je to zavřený hned pod ním. To jako vážně? Jsme dost vysoko, takže si aspoň dělám fotku a jedem pryč, no… Zkusíme pak na netu najít, co tu bylo za problém a třeba se tu budem moct stavit cestou zpátky… Hmpf. Tak ne, no. Z průzkumu vyplývá, že tam neměli nějakou náhodou kolidující akci jako třeba sraz motorkářů (i když to na to dost vypadalo). Oni to tam prostě celý zavřeli proto, že tam měli tu instalaci. Asi se báli, že by jim tam jezdili lidi, nebo co. Parkování a dojezd MHDčkem z okolních měst se mi opravdu řešit nechce, ať si to narvou do špic. Střet s italskou realitou číslo jedna.

Lago d’Iseo.

Po zbytečné dvouhodinové zajížďce tedy pokračujem dál podle plánu, do oblasti Cinque Terre do Levanta. Cinque Terre je kousek pobřeží v Ligurii, kde je několik vesniček tak zastrčených, že si uchovaly tradiční architekturu, zvyky, a dokonce i vlastní nářečí, bla bla bla. Prostě tam mají krásný barevný domečky nalepený na útesech. A ouzký uličky. A moře. Blbě se tam dostává autem a ještě hůř se tam parkuje, takže se doporučuje jet vlakem buď z La Spezie, nebo právě z Levanta. Bydlíme v kempu Acqua Dolce, který jako jediný je relativně blízko u pláže. Zato má terasy, takže k autu to od stanu máme pěkně daleko po schodech. Konečně moře! Sice to není kdovíjaký kafe, ale dá se.

Den 4. – Cinque Terre Florencie

Vstáváme (zase) fakt brzo, bo chcem stihnout vlak ve tři čtvrtě na devět, dokud to zas nebude zamasený. K nádraží je to asi kilák přes město, ale na recepci jsme nafasovali mapku s vyznačenou trasou, takže pohoda. Je fajn, že jdeme tak brzo, na nádraží zatím nejsou skoro žádný lidi. Dá se koupit auto-vstupenka na všechno, která platí do nějakých mini regionálních muzeí (kam samozřejmě nepůjdem), ale hlavně celý den na vlak a na vstup na turistický cesty, za který se tu očividně platí, asi že je to v národním parku, či co. Uvidíme na místě, zatím nám stačí jen jízdenka na vlak. Automat bere jen karty, takže si stoupáme do fronty k zavřenýmu okýnku. To se po chvíli konečně otvírá a dvě pani před náma tam něco děsně dlouho řeší. Asi nám ten vlak ujede. Konečně jsme na řadě, říkám, že chcem dva lístky do Riomaggiore. „[blurp]!“ „Eh, Riomaggiore…?“ „Strike!“ „…“ Střet s italskou realitou číslo dva.

Nikde žádný cedule, nic se nehlásí, fronta za náma mezitím narostla, slečna to bude vysvětlovat asi ještě mockrát. Teoreticky jsme na tom aspoň líp než ty chudáci, co si agilně koupili lístky v automatu. Placka zjišťuje u cinque-terrový info pani, co se jako kurva děje. Prej dneska prostě nejedou vlaky, žádnej stres. Nějak to nechápu. Jak můžou prostě jen tak celej den nejet vlaky tady, kde na nich je závislej celej turistickej ruch a spousta lidí sem přijede speciálně jen na jeden den?

Nahazujem tedy improvizovanej plán B, všechno posouváme o den a vrátíme se sem, až pojedem zpátky. Přece nebudou stávkovat dvakrát za dva tejdny! Placka kupodivu ani moc nenerví, snad dokonce chápe, že za tohle opravu nemůžu já.

Vracíme se do kempu, balíme, jedem do Livorna do kempu Pineta (jak jsme tam byli minule), odkud budem další tři dny vyrážet na výlety do vnitrozemí. Není to teda extra blízko, ale je to u moře. To se ta hodina cesty každej den navíc dá přežít (a ve vnitrozemí je to s kempama dost bída). Je pátek ráno, takže aspoň překlenem rovnou celej víkend a nebudem muset řešit, že mají v nějakým kempu plno. Což je rozhodně fajn, bo když se pak večer vracíme, už plno mají.

Tady byla předpověď nejvíc vrtkavá a ukazovala tak různě déšť buď ve Florencii, nebo v Sieně. Vycházím tedy jen z toho, že v sobotu bude spíš víc natřískaná Florencie, takže dneska pojedem radši tam. Parkujem v garážích na Piazza Cesare Beccaria, který jsou sice drahý, ale furt ne tak moc jako třeba ty u nádraží. Doma jsem vyštrachala mapu ještě ze zájezdu na střední (před třinácti lety, ehm…), takže nemusíme hledat žádný infocentrum.

Florencie, Santa Maria del Fiore.

Jdem rovnou ke katedrále Santa Maria del Fiore, bo chcem na kopuli a určitě tam bude fronta. Posledně prodávali lístky přímo u vchodu, stály 3,5 € a fronta nebyla žádná. Od tý doby samozřejmě zkvalitnili služby, takže lístky se prodávají jen dohromady na všechno, tedy na kopuli, na zvonici, do křtitelnice a do muzea, za úžasných 15 €, mají jen jediné výdejní místo ve zvonici a frontu jak kráva, žhavka na přímým slunci jako bonus. Po asi půlhodinovým čekání nám cedulka na kase sděluje, že dneska už se na kopuli neprodává, neb vyprodáno. Kvůli nějakýmu svátku jsou totiž omezený otvírací hodiny a místo osmi hodin tam pouští jen asi hodinu a půl. Jasně. Placka to nechce vzdát, že vylezem aspoň na zvonici. No co, já jsem na kopuli byla (jak se jde vnitřkem kupole po ochozu, to je fakt úžasný), mně zvonice neva. Akorát mi to přijde brutálně předražený teda.

Výstup nahoru je těžce sportovní výkon, Placka určitě lituje už v prvním „mezipatře“. Navíc je schodiště hrozně úzký, vyhýbání s lidma, co jdou dolů, je někdy dost kvest. A ty mezipatra to má tři. Pokaždý si myslíme, že už jsme nahoře. Kdepak. Úplně nahoře je pak jen spousta vyčerpaných zpocených turistů lapajících po dechu a úzkej zamřížovanej ochoz s fajn výhledem.

Když už máme tu vstupenku na všechno, aspoň jim to všechno schválně vočumíme. Chápu, že to není nijak závratně zákeřná a drsná pomsta, ale je to asi tak všechno, co s tím můžem dělat. Takže jdeme vočumět křtitelnici. Hezká. Hodně zlata. Muzeum si necháváme na dýl.

Po nějaký hrozně nóbl nákupní třídě se proderem k Ponte Vecchio. Fakt blbě se to fotí, bo kvůli těm barákům prostě není poznat, že jste na mostě. Je děsnej hic a ceny zmrzlin tu zatím všude příliš připomínají drahotu. Dojdem jen na náměstí před palác Medicejských a vracíme se do centra. Vzdáváme to a dáváme si drahou zmrzlinu. Aspoň mají klimatizovanou minijídelnu, dokonce i se záchodem.

Florencie, Ponte Vecchio.

Na druhém břehu řeky je pod arkádou u galerie Uffizi konečně dobrý místo na fotku mostu. Do galerie nejdem, už jsem tam byla a nic extra tam nemají. Takže jen projdem nádvořím na náměstí Piazza della Signoria. Takový to známý s radnicí Palazzo Vecchio, spoustou soch a kopií Davida. Ovšem letos je tam v rámci nějaký výstavy navíc zlatá mega želva!

Dalším cílem je bazilika Santa Maria Novella. Po cestě potkáváme dav, co vypadá, a hlavně zní jako fotbaloví fanoušci. Na náměstí před bazilikou je srocení ještě větší, vypadá to na nějakou organizovanou kultúru. Takže do baziliky se nedostanem. Super. Všude postávají hloučky rádoby historicky oblečených lidí v různých barvách. Po chvíli se konečně zorganizujou a žlutomodrý začínají bubnovat. Ostatní barvy to očividně pořád mají dost na háku a dál se baví a fotí s přihlížejícíma. Žlutomodrý dobubnujou a dál se nic neděje. Musí jim v těch hadrech bejt teda pěknej hic. No nic, tak jdem pryč, no…

Ke katedrále se vracíme kolem baziliky San Lorenzo, která je zajímavá tím, že má fakt hnusnou fasádu. Prostě jen ve vodorovných pruzích nahrubo naházená malta. Na Michelangelův návrh se tenkrát nějak nedostalo, nebo co. U východního konce katedrály je to muzeum, do kterýho máme vstupenku na všechno. Mají tam různý původní kousky z katedrály a taky různý návrhy průčelí, který nebyly realizovaný. Celkem hezký, projít se to dá za chvílu. A hlavně tam není hic!

Po cestě k dnešní poslední bazilice, Santa Croce, se konečně stavujem na jídlo v nějaký rozumný pizzerce. Dávám si salát a vodu a připadám si jako hrozná socka. Co se dá dělat, v tom vedru na nic sytějšího prostě chuť nemám. Celkem mě děsí, že jak se k bazilice přibližujem, davový výkřiky a pokřiky jsou furt hlasitější. Co to tu sakra dneska všichni mají? Nakonec proti nám vyrazí dav běžících týpků, co vypadají, že fakt hrozně moc závodí. V ulicích? Wtf? To nejlepší ovšem na konec, náměstí u baziliky je ze vzdálenosti dvou bloků obehnaný zátarasama a kdepak, dál nemůžete. Je tam vidět nějakou tribunu. Super, takže to máme další věc, co je zavřená kvůli nějaký akci. Střet s italskou realitou číslo tři.

Vracíme se k autu, platíme těžkých 10,2 € za asi 6 hodin parkování a že se cestou zpátky aspoň stavíme na Piazzale Michelangelo, což je náměstí / parkoviště na kopci s krásným výhledem na celé město. Zavřeno. Rekonstrukce. Už mě to ani nepřekvapuje. Tak nějak z toho mám dojem, že z plánovaných věcí jsme neviděli skoro nic a že jestli mě ještě někdy napadne jet sem, radši si to asi rozmyslím.

Den 5. – Siena

Dnešním cílem je výsadek do Sieny. Je to dost z ruky, kus cesty dokonce po okreskách a zbytek po jakože dálnici. Kolem centra jsou parkoviště zbytečně drahá, takže stavíme až dole pod městem u nádraží. Do centra je to ukrutně daleko. Teda asi by to nebylo daleko, kdybysme nešli zbytečně oklikou. Tak to dopadá, když má někdo jen mapu centra, nemá net a cestu si pamatuje jen jako „na kruháči do kopce a pak furt do kopce až nahoru“. Placka to nese statečně a ani moc nehemzá.

Duomo di Siena.

Úplně nahoře na kopci se konečně dostáváme na mapu a můžem začít cíleně courat. Takhle po ránu (ehm, kolem desátý) jsou ulice krásně prázdný. Trochu překvapivě se vedle baziliky Cateriniana San Domenico ocitáme na plácku s výhledem na katedrálu. Výhled hezký, důsledky horší. Znamená to, že ke katedrále je to trochu z kopce a hodně do kopce. Samotná bazilika je nezdobená, hrozně masivní a celá z cihel. Dost depresivní. Jako ostatně celý město – tím, jak jsou všude jen cihly, cihly a cihly, to tu všude vypadá jako po požáru. Celkem nepříjemný pocit.

Ke katedrále Duomo di Siena přicházíme záludně odzadu ke křtitelnici. Což znamená, že jsme rovnou narazili na pokladu bez fronty, juch! Podobně jako ve Florencii, i tady mají lístek jen na všechno za 13 €, takže postupně vočumíme křtitelnici, kryptu, katedrálu i muzeum. V kryptě jsou nějaký fresky, ale hlavně odkrytý základy(?). Jsme ve sklepě a ještě pod náma jsou očividně místnosti s tak pětimetrovými stropy. Nechápu.

U vstupu do katedrály předbíháme frontu, neb už máme lístek. Vnitřek je úža černobílo pruhovaný s tmavými stropy. Líbí. Taky tam mají nějakou výstavu starých zpěvníků či čeho s prehistorickým notovým zápisem.

Nakonec dáme teda i to muzeum, neb tam je prý vstup na věž. Celý to teda pečlivě prolezem a až úplně na konci v nejvyšším patře narazíme na nehybnou frontu. Tak si do ní stoupnem. Po deseti minutách to Placka vzdává a jde se podívat dopředu. Prý tam jsou schody někam dolů a před nima se čeká. Schody dolů? Krypta? V nejvyšším patře? Asi po čtvrt hodině začnou z díry konečně lézt lidi, a když vyleze poslední, vystřídá je většina fronty. Aha, takže kyvadlový provoz! Naštěstí jsme se posunuli až skoro ke schodům, takže si můžem na druhou část čekání sednout (jak prozíravé připravit pro stohlavou frontu všeho všudy deset židlí!).

Siena.

Konečně nás pustí dovnitř. Po schodech dolů se jde jen kousek, asi jen takový trik. Pak už se stoupá nahoru brutálně úzkou chodbičkou. Placka se sotva vejde. (Napsala bych, že musel jít bokem, jenže to by mu jaksi nepomohlo…) Překvapivě nelezem na zvonici, ale „jen“ na ochoz falešného průčelí nedokončené části katedrály. Neva, výhled stejný, a navíc je vidět samotná katedrála. Pofotíme, počumíme, a už nás vyhání dolů, ať můžou jít další.

Couráme dál a postupně se dostanem až na Piazza del Campo, hlavní náměstí, kde se dvakrát ročně pořádají hrozně slavný koňský závody. Mají být asi za dva týdny, takže přípravy v plném proudu, bariéry rozestavené, písek rozsypán. Stín nikde. Se zmrzlinou je to tu dost bída, nakonec bereme za vděk nějakou obyč příchutí kousek nad náměstím. Dál křižujeme uličky a bavíme se hledáním barevných lucerniček. Nějak to souvisí s těma závodama, každá „čtvrť“ má svou barvu a vyvěšuje lucerničky a vlajky. Nejlepší jsou ulice, kde mají na každé straně jinou barvu. Představujeme si znepřátelené sousedy, jak po sobě pořvávají z oken a hrozně si vyhrožujou.

Vracíme se k autu. Hned vedle nádraží je obchoďák, takže dokoupíme trochu jídla a hlavně spoustu citronový limonády. Milujem citronovou limonádu!

Večer Plackovi začíná fungovat vysomrovanej pracovní net. Pokoušíme se dohledat něco o tý včerejší stávce (viz Technická část, Stávky) a těch atrakcích ve Florencii. Vypadá to na velmi tradiční oslavy svátku sv. Jana. Meh.

Den 6. – Toskánsko

Sant’Antimo.

Po velkém a oficiálním Toskánsku následuje malé a neoficiální. Podle fotek na netu je za Sienou mrtě úžasných typických vesnic. Chcem je vidět! Škoda, že nejhezčejc vypadají ze vzduchu…

Prvním cílem je Montalcino. Parkujem na Viale Pietro Strozi za 3,2 €. Parčíkem vylezem kousek k mini „katedrále“ del Santissimo Salvatore, na nejvyšší stranu městečka. Na náměstí zas mají poloviční radnici(?). Očividně šetří místem. Jinak tu žádný zásadní památky nejsou, ale ty kamenný uličky, mmm! Akorát je teda relativně brzo ráno, tedy pro Italy ještě noc, a jediná zmrzlinárna má zavříno. Pfff. Na jižní straně městečka stojí pevnost di Montalcino. Architektonicky nic moc, jen malá obytná věž a hradby. Z parkánu je výhled. Ale ne na město. Na fotbalák.

San Quirico d’Orcia.

Asi šest kiláků na jih je opuštěné opatství di Sant’Antimo, který teda vůbec, ale vůbec nevypadá jako okopírovaný někde v Assassinovi, ehm… Samotný uprostřed polí a olivovýho háje, úža. Parkovat se dá v pohodě pár set metrů daleko na příjezdový silnici.

Druhou vesnicí je San Quirico d’Orcia se super historickou čtvrtí. No, spíš ulicí. Všechny vyhlídnutý parkoviště jsou překvapivě plný, takže jedem podle ukazatele až někam na kraj vsi na parkoviště pro karavany. No dobře, zas tak daleko to nebylo a bylo to zadarmo. I tady jedou v oslavách toho divnýho svátku, barevný vlajky visí na každým domě a každá čtvrť právě v ulicích pořádá žranice. Kostelíky tu jsou menší, uličky užší, domy kamennější, a hlavně se to dá všechno za chvílu obejít. Čas na oběd, místní cukrárna už je naštěstí otevřená.

Kolem Quirica jsou poházený takový ty správný toskánský usedlosti na kopečkách s příjezdovýma alejema z tújí. Po ukrutným a náročným hledání plným slepých uliček, špatných lokací a nezodpovězených otázek se mi na netu povedlo dohledat tu nejznámější, Podere Belvedere. Samozřejmě, na ty nejlepší fotky je třeba východ slunce, modrá obloha, přízemní mlha a spousta Photoshopu. Ale chcu to aspoň vidět, připadám si velmi dobrodružně. Placka mi zastavuje na odpočívadle u silnice na Pienzu, odkud je skrz olivový sad usedlost v dálce vidět. Moc blíž se jen tak nemůže, jsou tam soukromý cesty. Na fotku to skrz stromy taky není úpe ideální, ale co. Uloveno!

Podere Belvedere.

Pienza. Historická část o něco větší než v Quiricu. Auto necháváme na žhavce pod jižníma hradbama. Potrpí si tu na kytky, v uličkách mají spousty květináčů. A z hradeb je krásný výhled do krajiny. A konečně obíd v pizzerce Pummarò.

Protože už jsme uťapaný a všechny městečka jsou dost na jedno brdo – jako ne, že by nebyly hezký, ale jsou takový… no stejný, no – vynecháváme Montepulciano i Arezzo a jedem do Bagni San Filippo. Mají tam teplý minerální pramen a lázně. A než ten pramen doteče do lázní normálních, vytváří super lázně přírodní. Kolem potoku jsou minerální útesy a v něm spousta přehrad a jezírek. A celý to děsně smrdí sirovodíkem. Kvůli posunu programu tu bohužel jsme o víkendu, takže lidí hafo, skoro byl problém zaparkovat. Takže jen tak rychle vočumíme a vykoupat se jedem zpátky do moře do kempu.

Riomaggiore.

Den 7. – Cinque Terre

Cinque Terre, pokus číslo dva. Ráno po třech dnech zase balíme stan a hurá zpátky do Levanta. Ovšem zrada, kemp je plnej. Prej možná po poledni… Jasně. Varianta dvě, kemp Cinque Terre. Sice je děsně daleko od pláže, ale mají spoustu místa, spousta lesa, je levnější a je to aspoň blíž na vlak. Děsně rychle stavíme stan, balíme se a valíme na nádraží.

Dneska je tu o poznání víc lidí, dokonce má otevřeno i speciální Cinque Terre obchůdek. Stoupám si do fronty na lístky všechno v jednom, který platí na vlak a na turistický stezky, což potřebujem, a do spousty nějakých muzeí, galerií a podobných věcí, což nepotřebujem, ale určitě je to kvůli tomu dražší. Celodenní lístek stojí 7,5 €. Hned nu poklady mi pani prodavačka na mapičce přeškrtne dvě nejkrásnější části stezky, že prej jsou dneska zavřený. Nečekaně. Střet s italskou realitou číslo nevím kolik. Trochu zákeřný je, že lístek je třeba hned v hale označit. Na hrozně nenápadným místě a nenápadným označovačem. Dole v tunelu stojí týpek a kontroluje.

Manarola.

Na cestování po Cinque Terre je rozhodně nejlepší vlak. Autem se sice do vesniček dostat nějak dá, ale jsou to spíš takový kozí stezky a pak se tam dost blbě parkuje. Další možnost jsou turistický cesty. Nejhezčí (a nejlehčí) je sentiero Azzurro, která mezi Riomaggiore, Manarolou a Corniglií vede kolem útesů těsně nad mořem. Tak tam se taky nepodíváme.

Začínáme od konce, v Riomaggiore. Úpe nejvíc úža. Sytě barevný domy, místo náměstí přístav. A stezka nad mořem vypadá normálně, nejsou vlny ani vítr. Asi si tak při pondělku řekli, že to jen tak zavřou… Takže zpátky do Manaroly vlakem. Fotky Manaroly jsou asi nejvíc známý, bo je krásně fotogenicky zahnízděná na útesu. Wah, se z těch superlativů snad nevyhrabu. Obědváme tradičně zmrzlinu a pokračujem vlakem do Corniglie.

Vernazza.

Ta je naopak dost naprd. Bo je na kopci. Takže zaprvý se blbě fotí a zadruhý a hlavně se musí od vlaku po schodišti do megakopce, převýšení asi 100 metrů. Podle itineráře z netu se nám nakonec daří městem prokličkovat a najít začátek stezky. Normálně tu stojí budka s týpkem, co kontroluje a prodává lístky. Přechod do Vernazzy trvá asi hodinu a půl a občas je lehce hardcore. Hlavně tam není pořádně stín, bo stromy a háje kolem jsou dost nízký, a to vedro je dost úmorný. Nejdřív se zvolna stoupá do kopce a Placka toho má očividně plný kecky, ale je hrozně statečnej. V závěrečným klesání nad Vernazzou se tvoří kolony, bo stezka je úzká, slízají se velký kameny a některý lidi asi nejsou kamzík. Jinak ale žůžo, výhledy nádherný.

Ve Vernazze Placka zapadne do první restaurace a že dál nejde. Ok, nechávám ho, ať si dá zatím obíd a jdu se podívat na vyhlídku nad záliv. Cestu se mi daří ve spleti uliček najít už na druhý pokus, to značení tu je fakt bída. Ale výhled ňuf ňuf, po Manarole druhej nejhezčí.

Cesta do Monterossa je dost podobná, takže to už přes Placku neprojde a zase se vezem. U Monterossa je velká pláž s dobrejma íhaháčema. A stánek, kde dávají velký porce zmrzliny. Pak už jen poslední cesta vlakem do Levanta, v kempu berem auto a konečně vyrážíme na pláž. Naštěstí tu jsou chytrý a mají parkoviště přímo u moře.

Den 8.

Nic zajímavýho, konec, ende, šlus, jede se dom. Teda jo, ještě jsme se stihli stavit v Parmě v obchoďáku pro spoustu Lemon Sody. Vůbec nevypadáme jako závisláci. Teda je fakt škoda, že mátová zmrzlina se takhle importovat nedá, u nás je nesehnatelná… A taky zajímavý bylo, že letos jsem nemusela posledních pět set kiláků řídit já, juch!

Technická část

Co není tu, je určitě už ve starších reportážích. Snad se nebudu moc opakovat.

Doprava

Najeto 3 505 km, z toho italský dálnice za necelých 100 €.

Rakousko: Objetí Brenneru

Ve směru do Itálie je třeba sjet z dálnice už v na sjezdu 3 – Innsbruck-Süd, po silnici 182 dojet až do Itálie a tam kdekoliv zase najet. Itálie se dá poznat jednoduše – hranice je v Brenneru, kde se jede kolem spousty obchoďáků. Předtím je třeba ale být statečný a nenechat se po cestě vycukat častýma ukazatelama, který ukazujou „Italia“, ale vedou na dálnici ještě v Rakousku. Asi by se dalo najet už těsně před hranicema za Brennersee, vypadá to, že tam už budka není.

Z italský strany je to horší, bo nemají číslovaný sjezdy (aspoň na mapě) a streetview na dálnici jaksi nevedou (jistě, v Rakousku pro jistotu není vůbec). Je to sjezd asi 2 km před hranicí. Nebo teda risknout ten první hned za ní.

Cesta bez dálnice je asi o deset minut a čtyři kiláky delší, celý přejezd má asi 40 km. Až tudy pojedem příště, plánuju se na rakouský dálnice vůbec vykašlat a z Mnichova jet na jih přes Ga-Pa. Na celý rakouský A12 je totiž z nějakýho, nejspíš bezpečnostně-protihlukově-protiemisně-buzeračního důvodu povolená jen sto desítka. A jet hodinu sto desítkou po naprosto rovný a přehledný dálnici je brutální zápřah na udržení pozornosti. Sem myslela, že usnu. (Tak jsem si tak vzpomněla na cestu z Essenu s pohodlnou cestovní rychlostí kolem 190 km/h a poznámkami „Jů, jedem 200!“ – „Jo, už zase…“ a „Už jste někdy jeli z Essenu celou cestu bez zastávky?“)

Itálie

Tady bych chtěla vyzdvihnout velmi adrenalinovou skoro-dálnici E33 mezi Parmou a La Spezií. Vede přes… ehm, Apeniny?, takže je samá zatáčka. A má děsně úzký dva pruhy a minimálně z jedný strany většinou sráz. Občas jsem měla dost hrůzu. Ale je tradičně placená.

Naopak bez mýta je skoro-dálnice Livorno-Florencie (SGC). Ovšem aby to nebylo tak jednoduchý, někde u Livorna ve směru na Florencii maj radar. Asi jako alternativní výběrčí způsob.

Dost nepříjemný může bejt zjištění, že velká část benzínek, a to i u větších silnic, nemá otevřeno nonstop. Co nonstop, oni zavírají třeba už v šest! A ty u menších silnic jsou většinou automaty, co žerou jen karty. Předem. A taky se tu začal rozmáhat belgickej způsob „zaplať předem a pak ti vrátíme“, což znamená vystát si frontu k pokladně dvakrát. Nebo velmi pečlivě předem spočítat, kolik se tam asi vejde nafty krát cena a pro jistotu zaplatit trochu míň. Omg.

Stávky

Oblíbená národní kratochvíle, provozovaná především v pátek. Italsky scioperi. Přidejte si do slovníčku. Když jsme se snažili na netu dohledat, co že se to sakra děje, našli jsme spoustu článků o italských stávkách. Celkem oficiálně se tvářící infostránka o Itálii pro cizince začíná větou: „Understanding the culture of striking in Italy…“ A dokonce mají oficiální stránku se seznamem plánovaných stávek! (Velmi užitečný odkaz, doporučuju uložit, bohužel pouze italsky: www.cgsse.it.) Myslím, že se mi konečně podařilo objevit hranice toho, co považuju za normální.

Stávkuje se tam víceméně každej den, některý stávky jsou lokální (jako třeba lékárna v Horní Dolní, pardon, Superiore Minore), některý větší (kupodivu(?) stávkujou i mobilní operátoři!), některý celostátní. „Naše“ mezi nima nebyla. A nedala se dohledat vůbec nikde. Pravděpodobně právě docházelo ke stávce stávkovacího informačního systému.

Neinformování přímo na nádraží už je pak jen taková třešnička. Šak nějaký vývěsky a rozhlas jsou zbytečný, vlaky stejně nejezdí, tak co by sem kdo lezl, že.

Kempy

Tak letos mám speciální poznámky jen k jednomu kempu, Pinetě. Za prvý tam nemaj kontejnery. Přesně si pamatuju, na kterým místě byly, když jsme tam byli minule. Letos nic. Před odjezdem jsem prošla úpe celej kemp, nic. Ani na parkovišti před ním. Velmi praktické.

Za druhý tam jedno odpoledne netekla voda. Což ynteligentně oznamovali rozhlasem. Italsky. Aspoň teda vraceli zbytečně vyhozený žetony za sprchu. A prej „ještě tak půl hodiny, pak to vyhlásíme, až to poteče“. Už se nenamáhali ani v tý italštině.

A za třetí tam mají králiky. Normálně tam volně žijou asi tři skupinky zakrslejch a jinejch okrasnejch králíků a hopkaj si tam a žerou trávu klidně přímo před stanem.

Ostatní kempy v rámci italským možností obyč, více viz minulé reportáže.

KempCena za malý stan + autoCena za osobuCelkem za noc
Maroadi (Torbole)7,50 €9,70 €26,90 €
Acqua Dolce (Levanto)12,50 €10,00 €32,50 €
Pineta (Tirrenia)8,00 €7,00 €22,00 €
Cinque Terre (Levanto)6,00 €8,50 €23,00 €
Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =