Hlavní strana
Fotogalerie

29. června 2013

První krysosmrtí Lost in Hvozd aneb Čtyři benešovské vrcholy*

* srovnej „5 beskydských vrcholů“

Před startem

První šifrovačka, kde konečně nemusím nic zařizovat, to je tak super! Petr píše, že mají volné místo, jestli nechcu jít s nima. Pracovní povinnosti se nakonec naštěstí nekonají, takže ráda souhlasím, hurá do Benešova.

Koukám, že Múzy jsou taky, píšu Pavlovi, jestli nechce svézt autem. Po krátké úvaze a chabých argumentech jako „máme s týmem sraz na nádraží“ a „už máme koupené lístky“ nakonec vyhrává „hodina a půl spánku navíc za to stojí“. Domlouváme se, že ho vyzvednu ve tři čtvrtě na šest u metra. Ráno ve tři čtvrtě na šest zvoní mobil, co že nejedu. Jasně, takže můj úžasný mobil nejen že bez nabíječky odmítá fungovat, nově ani nepouští budík. Tak trochu jsem s tím počítala (no, mohla jsem s tím počítat trochu víc a nechat se třeba ve čtvrt prozvonit, že), takže mám sbaleno a za deset minut vyrážíme.

Na startu

Sakra, ani nasnídat mě nenechají! Otevřít startovní obálku a honem nastupovat, jede se vlakem, hmpf. První šifra v obálce ale není, asi bude třeba hned otevřít nějakou z těch zalepených. Domča tipuje jednu z fotek na stupátko vlaku. Jenže to už vysílají hlášení orgové a obálku s mravencem tak otvírají všichni. Zbylé tři čtvrtiny týmu se rozbíhají po vlaku hledat nalepené lístečky s doplňkovým úkolem, já sklízím obsah startovní obálky a koukám do první šifry, která je nebezpečně podobná první loňské.

Máme písmenka, zastavujeme v Mrači, hromadně vystupujeme, někde se mi povede vytrousit krásný památeční tornádo ze Sovy, uwá. Stejný postup jako loni na šifru samozřejmě nefunguje, a to ani od konce. Taky nefunguje jiné řazení, třeba podle rozlohy nebo počtu obyvatel. V duchu lovení informací na netu a vymýšlením dalších obskurních způsobů nám rychle uteče skoro tři čtvrtě hodiny. Takže i tady se budeme muset probojovávat odzadu, co se dá dělat... Spásný nápad s hlavními městy konečně dostává Petr, načež si se zbytkem týmu nezávisle na sobě uvědomujeme, že tenhle postup jsme zkoušeli, když jsme cvičně luštili loňské šifry. To brzo.

Šifra 2

První z odporně dlouhých přesunů vede do Poříčí ke kostelu. Pepa už na kopci, odkud je vidět špička věže, otvírat obálku podle fotky. Nic nebude, loni jsme zeslonili Tápání, když jsme blbou náhodou otevřeli špatnou obálku. Nechávám tým u potoka a běžím si kostel vyfotit a zblízka se podívat, že je to fakt ta správná věžička.

Ha, bude se stříhat! Což je teda s jedinou kopií zadání trochu risk, že... Fotím proto záložní obrázek šifry v kompletním stavu, co kdyby. Nejdřív jen zkoušíme stříhat nahrubo a skládat do 2D, nebo 3D vypadá dost na dlouho. Nene, to nepůjde, tuhle už bych musela odhadovat... Takže stříhat, ohybat, lepit dvojicema k sobě. Petr se úplně zbytečně snaží přepsat vlajky a brailly do abecedy. S pomocí manufaktury na střihání izolepy jde skládání relativně rychle, vypadá to na takovou pěknou kostičku. Tajenka je dlouhá jak tejden, už vidím, jak obíháme všechny elektrický stožáry v Pernátech, než najdeme ten pravej.

Šifra 3

Jdeme hrozně, ale jako fakt hrozně dlouho podél Konopišťského potoka. Né že by tam nebylo hezky, to zas jo, ale neb máme celou dobu na paměti závěrečný krpál, ani nějak není moc síla se rozplývat.

Elektrický sloup je vidět naštěstí jen jeden, otvíráme další obálku. Na plotě vedle visí spousta obrazů, Pepa se k nim nedočkavě vrhá a zapisuje do zadání, co je co. Doplňkový úkol říká cosi o stabilitě, nedá se nic dělat, Pepa je odvolán. Ujímám se seznamu a s drobnou pomocí Dominiky s internetem přiřazuju čísla. No a dál asi vybrat tolikátý písmeno z názvu, ne? Občas se teda dopočítám až ke jménu malíře, asi nějaký renonc. Jenže po přečtení to nedává smysl ani přibližně. Domča naštěstí hnedka vznáší návrh na seřazení dle letopočtů vpravo. Tak těch jsem si teda doteď vůbec nevšimla. Řadíme a čteme trochu kostrbatě „rozcestí Vidlákova Lhota“.

Po cestě k potoku potkáváme vracejícího se Pepu, který je sice rád, že mu neseme batoh, ale už méně rád, že jsme mu nevzali i mikinu, takže se jen míjíme a každý pokračujeme původním směrem. Dole u vody jsou mezi stromy natažené takové ty placaté „provazy“, co se po nich chodí deset čísel nad zemí a co mají takový ten speciální název, na který si nevzpomenu. Pepa přešel s držením, takže jen deset minut. S Domčou zkusmo zkoušíme, jestli nám to náhodou nepůjde. Nejde. Tak nic, deset minut musí stačit.

Šifra 4

No aspoň jsem si všimla, že samotné rozcestí je přímo v údolí a nemusíme se tudíž škrabat do dalšího kopce. Usedáme na druhé straně potoka kolem velkého kamene. Souhvězdí? Zvěrokruh! Ale taký jakýsi zmršený? Dyť na tom devítitisícovým puzzle, co mám rozložený v obyváku, jsou ty hvězdy spojené úplně jinak!

Dominika se ujímá vedlejšího úkolu a začíná pracovat na básničce, Petr už podruhé nadává, že nevzal svůj prastarý Rozum do kapsy, že bysme aspoň viděli, co všechno tam o souhvězdích je napsáno a s čím vším tedy můžem pracovat. Napadá ho, že by kolem označených hvězd mohl být semafor, což mu vyvracím tím, že v každém souhvězdí je jiný počet označených hvězdiček, takže v tom není systém, navíc některé hvězdy jsou na rozcestí tří i více cest, takže není jasné, které z ručiček brát. Aby toho nebylo málo a abych tým úplně nadobro svedla na špatnou cestu, ještě nadhazuju myšlenku, že všechny hvězdy v souhvězdích mají přece přiřazena řecká písmena, která, když se přečtou česky, dají určitě tu správnou tajenku. Takže opět internet, jenže v údolí je špatný signál, ten kopec nás přece jen nemine.

Po cestě míjíme luštící Múzy, které se snažíme demoralizovat předstíráním, že už jdeme na další stanoviště. Nahoře obsazujeme trávníček na sluníčku, víceméně odhadem přiřazujeme divné obrázky většině znamení a pak už jen hledáme schémata na internetu a znovu odhadujeme, které z těch hvězd na těch úplně jiných obrázcích by to asi tak mohly být. Po drahné době Pepa u blíženců nachází náhodou přesně ten stejný obrázek, co máme v zadání, prý se musí hledat „vizualizace“ a ne „konstalace“. Fajn, se stejnými obrázky by to mohlo jít lépe, hledáme vizualizace u ostatních znamení, ukazuje se ale, že z nějakého divného důvodu se dá najít právě jen u blíženců.

Nakonec se nám daří dát dohromady asi dvě třetiny hvězd, některé s více možnostmi. Z toho už by mohlo jít něco vyčíst. Přichází další dilema – číst znaky řecky, nebo vzít jejich pozici v abecedě a číst příslušné české písmeno? Totiž je gamma G, nebo C? Dvě G na tajenku se nám zdá moc, takže to jasně musí být české znaky, přece. S tímto předpokladem drobet nesedí éta na sedmé pozici, kde by se tedy místo E mělo číst G, ale co už. Zádrhel nastává též u divného písmena „vé s kličkou“, jinak též „vé s ocáskem“ či „takový to V, co vypadá jako D“, jež se na pomůckách nevyskytuje. Petr je znalec, prý je to jinak psaná théta. Ok, takže to budeme číst jako T? Nebo H? Nebo sakra co? Teorie se definitivně rozpadá, něco máme asi špatně.

Vypadá to, že se v prozatímním řešení dost písmen vyskytuje právě dvakrát, to by přece mohl být semafor na té velké zvěrokruhové kružnici, že? Hlásím objev, vypadá to nadějně, ovšem jen do okamžiku, kdy spočítáme, že všech hvězd je lichý počet. Další semaforový nápad má tuším Pepa, když ho napadá určovat směry podle skutečného natočení znamení a natočení na papíře. Nene, zkouším, ale nic z toho neleze. Aspoň mezitím překreslí znamení na průsvitku do správného kruhu.

No nic, už jsme tu hrozně, hrozně, hrozně dlouho, píšeme si o nápovědu. Konečně vysvobození od hledání hvězd, Petr se poměrně rychle vrací k původnímu správnému semaforovému nápadu a nadává si, proč to nezkusil přečíst celé (no nebudu mu radši moc připomínat, kdo za to může...). Rozstříhej mě? Netřeba, máme překresleno! Petr čte znovu otočený semafor, Plíhalův mlýn vypadá rozhodně reálně, i vzhledem k tomu, že kolem nás neprošel žádný tým, takže se očividně pokračuje na jih. Opět míjíme Múzy, ještě pořád luští.

Tady se mi teda moc nelíbilo použití různého počtu hvězd v souhvězdích. Když teda už nešly některé semafory pomocí jedné nebo dvou hvězd, proč nebyly ve všech obrázcích hvězdy tři? Mnohem méně by to navádělo na to, že se z každého znamení čte různý počet písmen a naopak se k jejich získání používá stejný postup.

Šifra 5

Úsek po úzké pěšince kolem potoka do Racka je úžasný, nechápeme, jak ho zvládl tým s kočárkem. Na rovnějších úsecích, kde je možno během chůze i číst bez rizika, že si člověk ukopne palec nebo zakopne a sletí do vody, se bavíme vylepšováním Dominičina básničkového základu.

Šifra vypadá velice sudokuvitě a trochu polskokřížově. Protože „velký, malé a rozdělené“ – velký je přece polský kříž, sice nevím proč, ale mám dojem, že na loňských cvičných šifrách ho tak označovali. Sudoku by mohlo jít vyluštit, čísla se nikde neopakujou. V půlce to ale najednou nesedí, že by to nakonec fakt nešlo? Začínám znova a pro jistotu i paralelně Domča. Je to v kelu, znovu ta samá chyba, sakra proč? Dominika s Pepou zatím luští úspěšnějc, chybu zatím nemají, to je podezřelý.

No třeba se jim to povede, zkusíme zatím rozvést ten polský kříž. Vždyť máme vlastně všechno, co potřebujem, každý čtvereček je jeden kříž, barevné políčko označuje chlíveček a barva pozici, proto jsou přece zrovna tyhle tři semaforové barvy, u kterých se dá jasně určit pořadí, ne? Haha, Q tuhle, tady i támhle. Takže tudy ne, přátelé. Což je teda dost v čoudu, bo jinak kudy?

Sudokující půlka se ke konci ale dost zasekává, bo Domča odmítá systém „malých čísílek v rohu“, že by se v tom ztratila. Nahazuju „tady bude čtyřka“ a zase se rozjíždí. Takže vyluštit to přece jen jde. Vypisujeme čísla na barevných políčkách, Petr si všímá, že vždycky tvoří řadu od jedničky, jen u červených chybí dvojka. Asi nějaký renonc, nebo třeba mezera? No jo, jenže když teď z barev vznikly tři řetězce, kde vzít třetí parametr na kříž?

A vlastně ono to třeba nakonec může být něco úplně jiného, že? Ještě chvíli to necháme vycukat, ale pak píšem o nápovědu, ať více aspoň směr. „Velký zelený, malé oranžové a červené rozdělené“? Tak to je fakt nápověda za všechny prachy. I když... Zbytek týmu se myšlenky kříže nechce vzdát, Pepa chce, ať znovu vyzkoušíme ten velký zelený kříž. Ptám se jaký, že jsem zkoušela jen těch devět malých. Nechápavě opáčí, jakože proč, že je to přece úplně jasné, že myslel, že jsem to na začátku tak četla. No nečetla, no, moje dnešní kariéra šutru na noze se vyvíjí víc než slibně. Po chvíli si i uvědomuju, že jsem původní verzi četla ještě před doluštěním sudoku, tedy v době, kdy se jevilo mnohem logičtější číst malé kříže.

Takže tu máme velký zelený „zámek“. Malé oranžové, hm... No úplně malé asi nebudou, tam chybí ta třetí věc. Tak nějak random pokusně ale čtu „Konopiště“, až v průběhu to definuju jako kříž po řádkách. A červené rozdělené? Jako jak rozdělený kříž? Ale tak třeba to znamená jen to, že tam není ta dvojka. Řádky byly, zkusíme číst po sloupcích. „U medvěda“.

Zpětně moc hezká věc, šifry „kříž v kříži“, „morseovka v morseovce“ a tak se mi moc líbí. Kdybych to aspoň zase inteligentně nepohřbila použitím správného postupu špatným způsobem...

Celou dobu luštění se zároveň snažím tým přesvědčit, že když se v poznámce píše, že „někdy v dalším postupu“ bude „možná“ třeba vstoupit na pozemky bažantnice, že to neznamená, že hned teď na dalším postupu, a tudíž že je více záhodno sledovat upřesnítko doplňkového úkolu, v němž se píše, že tiché zneškodnění nepřítele se bude konat na nejkratší spojnici k dalšímu stanovišti, což se tedy jasně nemusí rovnat cestě přes bažantnici. No a vlastně celou šifrovačku su hrozně nervní z toho, že jako jedinýmu nebenešovákovi mi tentokrát ani nepůjčí mapu do ruky a nemůžu navigovat.

Po červené turistické pokračujeme dál podél potoka. Pepa se nechce vzdát myšlenky na bažantnici a dá nám dost práce ho přesvědčit, že záměrem orgů rozhodně nebylo, abysme tu zamčenou bránu za mostem, co je na ní napsáno „Vstup zakázán, bažantnice“, přelézali. Cesta se ale v lese překvapivě rozděluje a obě větve vypadají dost do ztracena. Ta rozumnější většina týmu volí výše položenou cestu, na kterou se za kousek napojuje skutečná další stezka. Petr jde vpravo, kde cesta končí v zarostlé – samý až do pasu vysoký kytky, kopřivy a já nevím co – a určitě i dost podmáčené loučce. Ze svahu slyšíme jen sprostou nadávku, necháváme Petra osudu a jdeme dál.

Na louce před parkovištěm už zdálky vidno orga na prázdném stanovišti a veliký terč. Padá tedy domněnka o střelbě vzduchovkou a mně se rozsvítí očička v očekávání lukostřelby. Těsně za námi přicházejí i Múzy, tak nás přece dohnaly. Konečně se objevuje i Petr a společně s Pepou pokračujou dál k zámku, aby začali luštit a nezdržovali se.

Org sdílně vysvětluje princip a teorii, jak docílit trefení do terče. Zaujatě posloucháme a Domča zkouší i prakticky, neb jak pravil Pepa, kdysi závodně střílela ze vzduchovky. Souboj s lukem ale nakonec bohužel prohrává a po dvou pokusech mi ho podává se slovy, že se na to asi neumí správně otočit bokem.

Ne, že bych jí to přála, to fakt ne, ale mám radost, že si to taky můžu vyzkoušet, chystám se na to už pár let. Takže znovu teorie, všechno odkývám a ptám se, kam mám mířit, když chcu trefit prostředek. Prý doprava nahoru. Ok. Ty jo, červenej kruh! Tak dobrá! Nechápu já ani přihlížející Múzy. Přesun na další vzdálenost, první šíp letí moc vlevo, nu což, upravím míření víc doprava. Druhý jde do modrého a třetí aspoň do bílého, to stačí. Na třetí vzdálenost ale zbývá už jen jeden šíp, mířím už úplně doprava mimo terč, prostě jako tak někam do lesa, ta mrcha ale stejně proletí těsně vlevo mimo. (A teď mě tak napadá, že jsme měli mít snad deset šípů a tohle mi vychází na sedm... Tak buď jich nebylo deset, nebo jsem se netrefila víckrát :o) ) Takže mínus čtyřicet minut, to máme tu nápovědu a ještě deset minut navíc.

Šifra 6

Pohráváme si s myšlenkou, že by to zas konečně mohla být nějaká průchozí šifra a že kluci třeba už mají hotovo a jen čekají, až dojdem. Haha. Prý neví, co s tím. Vysvětlí nám, na co všechno zatím (ne)přišli a že se máme taky snažit. Což o to, to my se snažíme, ale stejně nic z toho. Ale tak na druhou stranu vždycky přece musí být někdo, kdo lidstvu řekne „tak tudy ne“.

„Tudy ne“ byla tentokrát pětková soustava, šestková soustava, doplňování chybějících písmen do opakujících se řetězců OKLEA a následné kejkle s nimi, různé způsoby čtení brailla z trojic bigramů, Petrovo haluzácká římská čísla (ne ta správná římská čísla, ale římská čísla způsobem „no tak je tam L a X, takže OK by mohlo být I, bo je to v tom slově první a EA bude V, bo se mi to tam prostě hodí“), několik grafických pokusů a různé další nezmíněné slepé cesty.

V mezičase nás stihl hlídač vyhodit z okraje trávníku, bo je tam prý „zákaz táboření“ (myslím, že kdybysme seděli na cestě, měl by zas hemzy, že bráníme průchodu návštěvníkům) a kluci oběhali stromy na vedlejší úkol. Pak už není moc na co čekat, tady snad nápověda musí pomoct v každým případě.

„Římský grafik znovu oslepl.“ Jako zní to super, takže v tom jsou opravdu nějak ty římský čísla, bude tam braill a grafika. Ale jak? Další slepé cesty, další minuty prázdného zírání na šifru. Petr ale stále odolává poslání řešení, prý musíme být hrozně blízko, že ta nápověda je dobrá a on to chce vyluštit. Čekání nám oživuje vždycky jednou za čas radostnými výkřiky „no jasně“, „to musí být ono“ nebo rovnou záchvatem obvyklého šíleného smíchu, provázenými naopak mými obvyklými velice názorně skeptickými pohledy. Aspoň Domča z toho má srandu, když už to k vyřešení nikdy nevede.

Po drahné době s Pepovou asistencí vykreslí braillem pole ze všech písmen a prý, jestli v tom něco vidím. S úsměvem odtuším, že tuhle mu vyšla krásná rybička, kterážto odpověď ho zřejmě nenadchla, neb se otáčí zpátky k Pepovi. Následně konečně značí i předěly mezi řádky, čímž z nicneříkajícího pole vytvoří grafický sled římských číslic a čte řešení. Pochvala.

Nemyslím, že šifra byla až tak těžká, i když na ní vykysla většina týmů (jo, to se mi to kecá, když znám řešení). Byla tam krásná nápověda na brailla v podobě trojic bigramů, na grafiku v podobě neproporcionálního písma a vlastně – i když asi neplánovaně – i na ty římský čísla. Ta zákeřnost spočívala víceméně jen v tom, že se braill nečetl rovnou z předloženého zadání, ale naopak se měl teprve vytvořit, tedy použít inverzní postup, na což prostě nejsme zvyklí, takže to většině vůbec nedojde.

Šifra 7

Z „jó, to je hned tady, to je kousek“ se stává další kilometr a půl. Na mostě míjíme podezřelou skupinku s flaškami na provázkách, za mostem otvíráme novou obálku. Z podezřelé skupinky se stává skupinka ochutnávací, což k účasti na vedlejším úkolu motivuje Dominiku s Petrem.

Tak jo, konečně bych mohla začít být konečně taky trochu užitečná a konečně by to třeba taky mohla být ta toužebně očekávaná průchozí šifra. Bílá, žlutá, červená, modrá, černá. To je jasný, to jsou lodní vlajky. A ty symboly mezi hadama budou schémátka tvarů. Přepisuju podle tabulky, Pepa mapuje další směr postupu a jdeme psychicky podpořit ochutnávače. Ano, ta věc, co Petr tak vehementně plival přes zábradlí, byla prý opravdu olej. Po cestě pak ještě přemýšlí, jak by se mohla říct vodka jinak na E, shodujem se na ethanolu a posíláme „koroptev“.

Šifra 8

Neochotně slézáme do prudkého údolí, bo je nám jasné, že co nevidět se z něj zase budeme muset šplhat nahoru. Vedlejší úkol je tentokrát těžkej adrenalin, jdu očumět právě plnící tým. Sofistikovaná konstrukce z provázků a rolniček, neomezený čas, jedno povolené zazvonění. To je dobrý, to chcu zkusit! Petr pro své rozměry automaticky z výběru vypadává, takže asi rozhodne, kdo z dvojice Domča – Pepa projeví k plížení větší odpor. Zatím řeší pokerovou šifru, Petr dostal foťák a instrukce, jak navigovat.

Než se proplétat mezi občas nepříjemně blízko sebe vedenými provázky, přijde mi rozumnější celé to podplazit. Sice brutus, ale bude to bezpečnější. Dost vážně se zaobírám myšlenkou, jestli je přijatelnější zničené oblíbené tričko, nebo poškrábaná a popálená kůže. Podle výsledku předchozího týmu to ale nakonec vypadá, že oblečení to zas tak moc neodnáší, tak nezbývá, než doufat.

OT: Můžete mi někdo vysvětlit, jak je možné, že skrz rolovací sítí proti hmyzu se nějakým způsobem dostane do pokoje beruška? Proč právě beruška? Jak to, že ne ty všechny mnohem menší druhy hmyzáků, ale jen a pouze beruška? A proč ty mrchy v noci sakra nespí? Co z toho mají? Kdyby jedna, tak neřeknu, ale loni to byly minimálně tři za večer a teď mi tu už zase jedna krouží kolem žárovky! Ale od tý doby, co jsme sítě neměli a půlnoční (!) nálety na světlo nám tu pořádaly vosy, je to přece jen pokrok a hlavně z berušek nejsu tak nervní. Ovšem i na vosy jsem vyzrála. Když sedne na žárovku, je třeba ji vyrušit, aby vzlítla, a rychle zhasnout. Vosa je dezorientovaná, neb samozřejmě potmě nevidí (tak co mi kráva sakra o půlnoci leze do pokoje), sedne na zem, kde je již snadno ulovitelná. Což mě přivádí na myšlenku, že dokud jsme neměli sítě proti hmyzu, nevletěla sem ani jedna beruška... Konec OT.

Plazení trvá hrozně dlouho, neb je třeba pohybovat se milimetrovými přísuny a hlavně za žádných okolností nezvedat zadek. Názorná ukázka konverzace: „Teď si dávej pozor na zadek, jseš úplně těsně pod provázkem.“ „Ty vole, to se ti řekne!“ K Petrovo štěstí nešlo ani moc hejbat hlavou, takže zavražděn pohledem nebyl. Jako druhá se jde plazit Domča, přichází se sdělením, že mají vyluštěno. Přebírám roli navigátora, Domča volí typický píďalkový pohyb a odvážně a též úspěšně trasu překonává. K šifře vám nic nenapíšu, bo mi vůbec nepřišla do ruky.

Šifra 9

No a je to tu. Absolutně úplně totálně nejvíc nejhorší část hry. Dvěstěmetrové převýšení na Chlum. Cestou se střídáme v proklínání orgů a pochybnostech, jestli jdeme dobře, že přece je to blbost toto, zvlášť když tým, co s nama byl na prolézačce, dle Pepova svědectví prý odcházel druhým směrem, kde pro změnu leží kopec Chlumec, který se se svým polovičním převýšením jeví mnohem přátelštěji, navíc když podle mapy na vrchol Chlumu ani nevede žádná cesta. Dost z toho se ale odehrává jen v duchu, neb není radno plýtvat dechem. I tak stále častěji zařazujem oddychové přestávky.

Vylézáme z lesa na louku, která vypadá ještě prudší než cesta lesem (ověřeno dodatečným přepočtem – co metr vzdálenosti, to 15 centimetrů převýšení). Máme dojem, že ten kopec před nama někdo pořád přistavuje. Na poslední přestávce odpadá zcela zdecimovaná polovina týmu Domča – Petr, zatímco Pepa neohroženě stoupá dál a já se ho ne moc úspěšně snažím držet aspoň na dohled. Ale co, když půjdu pořád do kopce, nemůžu to minout. Těsně před vrchem se nečekaně napojujeme na v mapě neznačenou cestu.

Od přečtení loňského příběhu a letošního prologu chovám tajnou naději, že letos snad budeme hledat jen ten poklad a mrtvola se nám vyhne. Kdepak, kdepak, orgové asi cítí, že by bylo škoda nechat kostlivce nevyužitého, takže se na nás u navršené kamenné mohylky se zlatými pruty zubí lebčička v košili.

Šifra počká, jídlo ne. Za chvíli se připotácí i zbytek týmu, obdiví mohylku a vrhne se též na jídlo. Čas se pomalu chýlí, víme, že šifer je deset. Na první pohled čteme ve zviřátkách brailla, který ale jen stroze hlásí, že „s počty nohou to dopočtu“. Následnou půlhodinku vyplní pak biologické debaty na téma „ale vždyť ste říkali, že pavouk má šest noh!“, „a u toho klokana se počítají všechny nohy, nebo jen ty spodní? – ty horní přece nejsou nohy! – ne? tak co to asi je?“, „ale ten klokan má ještě malýho ve vaku, počítá se taky ten?“, „sloni jsou hlavně tuhle v tý části, mravenci zase hlavně tady, že by nějaká geografie?“, „proč je tu několik různých zvířat, co mají stejně nohou?“.

Časovou tíseň neřeší ani nápověda, která praví, že tři sloni jsou pět klokanů. Snažím se prosadit teorii půlklokana, jež spočívá v přičtení jedné půlnohy za klokaní mládě, čímž bychom se dostali na tři krát čtyři sloní nohy, jež se rovnají pětkrát dvěma a půl klokaním nohám. Bohužel se nesetkává s valným nadšením. Pouštíme se proto s Dominikou do závěrečné úpravy básničky. Zanedlouho ale vzdává i Petr a píšem si o řešení. Zcela nepředpokládaně nás posílá na rozcestí do Přibyšic, konečně je to blízko a z kopce. Jako sorry, ale označit sosáky, choboty a ocasy za nohy? Eh?

Šifra 10

Po cestě úspěšně překonáváme dva elektrické ohradníky, kolem zastávky v Přibyšicích zase jednou po dlouhé době potkáváme víc týmů. V pozadí nehybně stojí jakýsi člověk se signalizačními praporky. Šifra vypadá ošklivě číslovitě, naopak vedlejší úkol slibuje praporkování, takže volba je jasná. Vyslechneme si s Petrem instrukce, k nimž pak přidám ještě vlastní, jakože signalizovat je třeba zrcadlově, aby ten druhý to mohl číst normálně, že po rozluštění písmenka je třeba mávnout a tak. Petr odbíhá na druhé stanoviště a nic se neděje, bo stihl zapomenout, že má začít. Nejen praporky lze signalizovat na dálku, proto mu orgové křikem sdělují, že začíná fakt on.

Úspěšně odpraporkujem, luštící půlka týmu nám sdělí, že nic nevyluštila, není čas, berem nápovědu. Pustím se do přepisování básničky do čitelné a srovnané podoby, když ani po dopsání nemají nápad, bereme i řešení. Představa, že cíl bude v Benešově, se celkem definitivně rozplynula už po odbočení z Konopiště, ale že poslední štreka bude vést na rozhlednu, o níž Pepa při výstupu na Chlum prohlásil, že to ještě není tak hrozný, že horší by to mohlo být, kdyby nás táhli i na rozhlednu u Neštětic, která stojí na nejvyšším kopci v okolí, to teda jako vůbec, ale vůbec nebylo hezký!

V cíli

Je asi za deset minut osm, to nemáme nejmenší šanci stihnout, penalizace pět minut za minutu zpoždění, to bude propad... Petr zbaběle prchá v čele, nedbaje na to, že při výstupu na Chlum mě slíbil táhnout, až bude nejhůř. Navíc míjíme vysmáté týmy, které už míří z kopce zpátky dolů. Nahoře jsme asi o dvacet minut po limitu, herní fotograf má ještě nějaké blbé požadavky na hromadné foto s úsměvem, odevzdáváme neotevřené obálky, stromy a fotky, čtu orgovi básničku, konečně posíláme cílové heslo. Naštěstí jsou orgové tak ohleduplní (možná spíš mají strach nás tam jen tak bezprizorně nechat), že nás zpátky do Benešova vezou hromadně autobusem.

Závěrem

Líbilo. Moc. Vážně. Ty vedlejší úkoly jsou fakt super, šifry obtížností tak akorát. Asi bych zvýšila penalizaci za nápovědu a řešení, zvlášť ta půlhodina je fakt symbolická. Naopak penalizace za pozdní příchod je hrozně drsná, navíc když dáte na poslední přesun takovou nečekanou příšernost. Moc děkujeme orgům!

za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =