Hlavní strana
Fotogalerie
GPS log z trasy

28. června 2014

Druhé krysosmrtí Lost in Hvozd aneb To je policejní brutalita!

Před startem

Denní šifrovačky mají jedinou chybu. Většinou začínají nechutně brzo ráno, ideálně navíc někde mimo Prahu. Fuj. Takže budík před pátou a v půl šestý začátek sběrné akce „Nalož a jeď“, v rámci které postupně úspěšně nakládám múzího Pavla, Zdeňka, Petra i Tomáše. Radši počítám s rezervou, přeci jen začátek prázdnin, lidi by se mohli zbláznit. Takže ve čtvrt na sedm jsme v pohodě v Benešově, parkujeme někde mezi startem a cílem a na startu zatím potkáváme jen Pepu.

Na startu

Start v Benešově.

Pff, nečekaně zas vlajky, to tu zase zkejsnem jak loni... Zas se nám ale nechce hned zkraje přeskakovat šifru, dyť to přece musí bejt jednoduchý! Jenže to bysme si některý nemohli pojmenovat špatně, že? Takže nám vychází, že osm států má vlajku i obrys, osm jen vlajku a osm jen obrys. To by nemusela být náhoda! Taky je víc než zajímavé, že čtyři obrázky, které se skládají z obou samotných států, dávají přesně šifrovací mřížku. Tak tohle už teda v žádným případě nemůže být náhoda! ...Jenže kdyby to byla mřížka, tak by asi ostatní týmy nezačaly odcházet tak brzy...

No nic, tři čtvrtě na osm, čas na nápovědu. Další čtvrt hodinu pak trávíme zkoumáním, co mají ty dva které státy společného, popř. zda spolu vedly válku (což moc nevypadá třeba u Islandu s Rumunskem). Nakonec zkoušíme postup, který Tomáš už jednou neúspěšně zkoušel – stejná písmenka na stejné pozici. Nic moc. Ale na konci vychází „tre__ice“. Už mě to neba. Podle mapy je střelnice jedním z mála míst, kam může hra reálně pokračovat. Rozhoduju se, že to prostě je střelnice a že jdeme. (Kromě toho si až teď někdo všímá, že ty rány (kterých jsem si do té doby vůbec nevšimla) jsou nejspíš střelba.)

Odcházíme asi třetí od konce, během přesunu ale předbíháme další dva týmy („Přece tam nebudem čekat frontu na úkol!“). Co se dá dělat, i letos se budem muset prokousávat odzadu...

1. stanoviště

Zapisujeme se na čekací listinu na úkol a zatím teda bereme šifru. Jo, tak tohle bude jednoduchý, to bude něco jako loni ta proklatá OKLEA. Sice to není hned braille, ale prý to jsou všechno třímístné znaky morseovky. A z nich složíme co? Brailla. Hotovo za pět minut, ale pořád čekáme na střelnici. Petr se Zdeňkem tedy vyrážejí napřed k dalšímu stanovišti a já s Tomášem čekáme dál.

Ptám se ho, jak umí střílet. Prý celkem jo. Domlouváme se, že teda nastřílí těch 10 bodů a já si pak zkusím dostřílet zbylé náboje. Trefuje všechny čtyři první rány, pro jistotu střílí ještě dvě další, mně dvě budou stačit (přece jen stojí ty rukojmí dost blízko). Oproti vzduchovce se s pistolí hrozně lehko míří, ale zmáčknout spoušť je dost boj. Su ale statečná a taky se trefuju, super!

Vydáváme se na rozcestí do Tužinky, na rozdíl od kluků nekreativně po červené. Oni se prý skoroplazili nějakou rourou pod kolejema. Moc nechápu proč, když asi o 200 m dál byl normální podchod...

2. stanoviště

Úspěšný stopovací tým.

Ha, psí zkouška! Využijeme vodítko! Zdeněk s Petrem sedí na cestě dost bezradně nad šifrou, úkol prý neplnili, čekají na nás, očividně se jim do toho moc nechce. Fajn, tak si na psa zahraju sama. Dostanu k očuchání ponožku. Sakra, tak stopovací úkol mě teda nenapadl. To bude nechutně těžký! Většinou se rozhoduju vylučovací metodou „tohle je divný, tohle je moc silný, tak to teda asi bude tohle“ a vytrvale postupuju podle špagátků vpřed. Na konci čeká kelímek s b-kódem. Hustý, su tááák dobrá!

Cesta k Bedrči.

Šifra je ovšem mnohem horší. Vypadá to prostě jako křížovka z abecedně složených trigramů. Kterých ale známe jen několik. Navíc je použitá abeceda s CH, což dost navádí na polský kříž, trojkovou soustavu, popř. morseovku. Začíná mrholit. Mezi těma trigramama musí přece být nějaká matematická závislost. Je pravda, že mi není jasné, proč u trigramů „hýl“ a „sýc“ nepoužili prostě obrázky zvířat, ale výrazy jako „elo“, „goa“ nebo „zej“ mi zvířata opravdu neasociují.

Sedíme nad tím hrozně dlouho, ale furt nic. Co se dá dělat, tak si holt zase budu muset zabruteforcit. První písmena se aspoň přibližně dají doplnit podle pořadí v abecedě, někde i druhá. „Hele, tady ten konec, to by mohlo být Bedrče. A tuhleto na začátku je most. Je u Bedrče nějakej most?“ Sice nám chybí většina tajenky, ale hromadně naznáme, že tam bude něco jako „železnice“ a „turistická značka“ a že tohle nám prostě stačí. Vyrážíme po červené dál.

Přepadení v tunelu.

3. stanoviště

Při příchodu k mostu je Tomáš přepaden nepřátelským komandem, snad i donucen stáhnout kalhoty (možná jsem jen špatně rozuměla, šla jsem dost vzadu). Šifra pro změnu zase jednoduchá, stavění písmenek jsme si letos už dvakrát vyzkoušeli. Tomáš s Petrem mezitím vymýšlejí nejlepší kombinační strategii běžců a střelců pro průběh tunelem. Nejvýhodnější jim přijde možnost dvou běžců a jednoho pohyblivého nabitého střelce. Jen se nemůžou dohodnout, kdo to odstartuje. Všechny (hlavně doufám střelce) proto matu vlastním výkřikem „Teď!“ Běžci se naštěstí vzpamatovávají relativně brzy a vybíhají. Střelec netrefuje Tomáše a než stihne přebít, je Petr na druhé straně. Super.

Zdeněk mezitím doplnil písmenka, je fajn, že orgové naskládali stejná pod sebe, rychlejc se to vyplňovalo. Takže opět po červené, k přístřešku u Petroupimi.

4. stanoviště

Na speciální úkol hledání nábojnice pomocí detektoru kovů jdou zase Petr s Tomášem. A daří se jim. Šifra se tentokrát tváří jako obyč kriskros. I počet slov a chlívečků nám plus mínus jedna sedí. Ještě během otrockého vyplňování si všímám, že ve vyznačených polích vychází jen K, G a W. Zbytek týmu myšlenku rozvíjí s tím, že to jsou přece trojmístné znaky morseovky s jedinou tečkou a že vyznačená políčka jsou vždycky na kraji slova. Jasně, polský kříž! Zase předbíháme pár dalších týmů.

Z Petroupimi do Soběhrd vede cyklostezka. Bohužel vede jinudy, než jak ukazuje mapa. Prodírání okrajem řepkového pole podél plotu, mezi kopřivami, bodláky a pod nízkými stromky (oživeno ještě nožičkami trčícími z židličky na batohu) je jedním z adventure vrcholů trasy.

5. stanoviště

U kostela v Soběhrdech nejdřív hrozně dlouho dohledáváme místo na fotce, bo Tomáš s jediným výtiskem odchází hledat samozřejmě na špatnou stranu kostela, takže my ostatní nemáme podle čeho hledat. Pak se usazujeme pod (asi) třešní, ze které furt padají nějaké listy, květy, a hlavně teda bordel. Je hic, čas vyměnit kalhoty za kraťasy. Mezitím si aspoň nechám předčítat šifru. „Ještě nevečeřela“? Jasně, filmy a chybí tam jména. S Petrem si jdeme zkusit sejmout otisk, už s tím máme dost nevalné zkušenosti z Leonarda.

Zdeněk s Tomášem mezitím dohledávají pár dalších filmů, vypadá to, že buď v každé větě, nebo na každém řádku vychází jeden. Velkou mezeru máme jen před koncem, kde to vypadá na název „Jak unést“. K tomu mě napadá jedině „Jak ukrást Dagmaru“, ale tam přece není unést, že... (Drobná chybka orgů.) Nicméně je to pořád jen jedno jméno, které nás přece už nevytrhne, když ani nemáme princip.

Další snad hodinu pracujeme různě se jmény v kalendáři (což se mi moc nezdá, bo kalendář nebyl ve výbavě a těch filmů se jmény zase není tolik, aby se na tom dal postavit ještě nějaký další sofistikovaný princip, třeba dopočítávání dnů mezi svátky, ale nic lepšího mě nenapadá) a s poslední větou, která říká cosi o párování a nám vychází zhruba stejně mužských jako ženských jmen. Tomáše taky napadá zajímavá varianta vypisování těch slov, na jejichž místě by měla být filmová jména. Výsledek je naprosto dokonale poeticky lyrický:

„Řeknu chlastá a veselá sebekontrolu,
šest být holky,
trochu že proměnil v smyslu jsi ptáčky všechny,
život flaška.“

No nic, čas napsat si o nápovědu, i když se svorně obáváme, že nám řekne jen to, že jsou to filmy. „Jednou se na to vyprdněte a běžte do kina.“ Hmpf. Dáváme si deset minut, po kterých napíšeme o řešení. Přece v tý nápovědě musí být ještě něco víc, dyť ten začátek je takovej divnej... V textu mě upoutá tematická příbuznost s větou „No, a když ses ve čtyři ráno poblil a vysral přímo na ulici...“. Ve čtyři ráno. Někde dřív bylo přece ve tři ráno. A vůbec tam je nějak moc čísel. Tak blbá! Co jinýho dělat s omezeným výběrem jmen, než z nich vybírat nějaká písmena, že...

Mezihoří.

6. stanoviště

Do Mezihoří putujeme dál po cyklostezce přes velice vietnamsky znějící ves Phov. Na stanovišti čekají orgové s barelem vody na doplnění, úžasný nápad, rozhodně za bludišťáka. Necháme si vysvětlit princip úkolu – tým vytvoří pomocí takových těch průhledných překrývacích nosů, očí, vlasů a tak podobiznu orga a ten, co ji netvořil, musí uhodnout, kdo to je. Ok, jdeme si odložit batohy na prolézačku, kde zatím Zdeněk začal vyplňovat „šifru“ Slitherlink. To mi de, to mě ba, vrhám se na papír a zrychlujeme práci multiprocessingem. Krásná hora, no konečně, Zdeněk už začínal být nedočkavý, kde že jsou ty slibované kopce, co byly loni. Ještě si konečně sestavíme toho orga, doplníme vodu a vydáváme se vstříc skoro 150metrovému převýšení.

Helena Z.

7. stanoviště

Na Krásné hoře je umělá jeskyně (nebo prý zbytek sklepení loveckého zámečku) a v ní místo činu s důkazem. To by se konečně mohlo hodit to úvéčko. Uvnitř na nás čeká (opět) kostlivec, což moc nechápeme, protože Emu jsme prý stihli zachránit a je v pořádku. Na čtení příběhu prostě není čas, no... Tomáš nakonec po dlouhém hledání přece jen na zdi za kostrou nachází mininápis K.S. Prý to není všechno a ještě je tam někde přímo b-kód. Slečna org (ano, opět narážím na problém odvozování ženského tvaru od slova org) nám nabízí svou mnohem výkonnější UV baterku, se kterou objevujeme i kód nad vstupem.

Přímo na jeskyni očividně jen na nás čeká stůl s lavičkami. Hned mě napadá, že by to mohl být krásný semafor, dost těch tvarů výrazně připomíná směr ručiček a ty ostatní by se na to taky nějak napasovaly. Akorát je tam teda dost rovných věcí a nedávalo by smysl, proč třeba náboj je jednou doleva a podruhé doprava... Zdeněk mezitím rozvíjí teorii o morseovce, že je to úplně jasné, každý tvar jednou až čtyřikrát a buď doprava, nebo doleva. A řadit by se to mohlo podle názvů těch předmětů. Ok, jsem ochotná ustoupit ze své teorie, za deset minut máme vyluštěno a zase předbíháme pár dalších týmů.

8. stanoviště

Těšíme se, že budeme na motokrosu u Kozmic stíhat pachatele, aspoň na kolech třeba. Hm, tak „jen“ odlévání otisku. Doma jsem se zásobila vybavením po rekonstrukci, takže jsem si připadala, že se balím spíš na stavbu než na detektivní pátrání. Jdu tedy na odlitek a kluci zatím s přehledem řeší autošifru („Nevíš, co by mohlo být tohle?“ „To auto z koncentráku? To bude Volkswagen.“ A to „S u baru“ byla fakt bomba). Pro jistotu jinou stopu i fotím, protože na úspěch se sádrou moc nevěřím. Sádra pořád schne. Tomáš s Petrem odcházejí napřed pro další šifru. Sádra pořád schne. Přichází spousta dalších týmů, takže org rozhoduje, že máme zkusit odlitek sundat, ať zbytečně neblokujeme místo, že nám to uzná. Pořád mokrý, nejde to. No co, tak to rozděláme na kousíčky. Místo toho se Zdeňkovi bohužel daří rozpůlit hliněný podklad. Org nemá radost. Stopu nakonec získáváme asi v patnácti kusech, ještě že mám tu fotku.

Výslech svědka.

9. stanoviště

Při příchodu nám kluci radostně sdělují, že už mají doslova půlku šifry, protože jim vyšlo „pulka“. Z výsledku teda vůbec nadšená nejsu, bo je to zase do kopce a navíc daleko. Mezitím se uvolnil úkol, jdeme vyslýchat svědka. Petr hraje zlýho poldu, Tomáš si hraje s nožem. Svědek se odvolává na policejní brutalitu. Prý na těch záběrech stejně není vidět nic víc, než že pachatel byl levák a že už se k nim stejně nelze dostat. „Fakt ne?“ „Ne, prostě to nejde.“ „Myslím, že tu zatím nepadla základní otázka. Za kolik?“ „No nevím, navrhněte.“ „Aha, takže to jde a teď už se bavíme jen o ceně, že?“ Mezitím Zdeněk odchází ven, že prý orgové říkali něco o nábojnici a že se nám bude hodit. Tomáš nabízí zabavený pašovaný perník. Svědek s díky přijímá, ale že stejně víc nám už neřekne, než že to byl levák. Hm, tak jestli je to fakt všechno, tak to se teda nijak extra nebránil... Do místnosti vtrhává Zdeněk a vítězoslavně na stůl před svědka pokládá nábojnici. Svědek se zdá být velmi překvapen a rozhozen, my též. Vysvětlujeme Zdeňkovi, že už všechno víme a odcházíme, ta nábojnice se asi bude hodit až někde dál.

Cíl na Špulce.

Stejně jako loni jsem už absolutně vyfluslá, takže Tomáš s Petrem jdou napřed. Procházíme Teplýšovice a Humenec, za kterým chytře volíme zkratku. Když se blížíme zpátky k původní značené cestě, znovu se s nima potkáváme, neb oni zkratkou nešli. Aspoň že máme letos dost času a nemusím se hnát kvůli trestným bodům.

Cíl

Krysí smrť.

Kousek před vrcholem Březáku ještě přeměřuju průměr nábojnice, aby mohli kluci na rozhledně identifikovat vraha. Posílám poslední b-kód a už na rozhledně i cílové heslo, hurá, chcíp.

Další půlhodinu se pomalu vzpamatováváme a krátíme čas cílové organizátorce. Vylezeme si i nahoru na rozhlednu, přičemž su hrozně statečná, bo schody jsou z té hnusné drátěné konstrukce. Ještě že nahoře je podlaha dřevěná. U rozhledny mají dokonce stánek, dáme si nanuk a turistické razítko, odpočíváme a čekáme na odjezd autobusu ze Lbosína.

Útok ze zadních pozic nám letos vyšel, došli jsme čtvrtí, ale díky úkolům a míň penalizacím jsme nakonec skončili naprosto nečekaně a úžasně druzí.

Závěrem

Skvělá, fantastická hra, moc nás to všechny bavilo. Děkuji orgům za redukci kopců na trase. Šifry a hlavně tematické úkoly úža, super, líbilo moc!

za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =