Hlavní strana
Fotogalerie

13–14. dubna 2013

Třetí krysosmrtí Matrix aneb Ygar agite la main

Před startem

Po dlouhé době mám zase jednou k dispozici plně obsazený tým, v záloze dokonce dva náhradníky. Na neliární šifrovačku ideál, když to půjde dobře, třeba se i rozdělíme na dvě skupinky. Tři dny před startem píše Petr, že asi nepůjde, bo nemůže moc chodit, bo má cosi s nohou a zádama. Sugestivní agitací na téma „na Matrixu se skoro nechodí, furt se luští, a když už se náhodou občas přesouváme, tak městskou“ se mi naštěstí daří změnit jeho názor (a upřímně doufám, že kvůli týhle srandě nemusel začít s léčením od začátku).

Ačkoliv se Aladin tváří, že pršet by (skoro) vůbec nemělo, zpestřuje mi hned cestu na start nečekaný a nepříjemný „jarní deštíček“. Kvůli krátkozrakosti a nevýrazným tričkům rozpoznávám orgy jen podle stolečku a mířím k nim. Aha, tahle skupinka vypadá jako fronta. Chci si tedy stoupnout na konec, ovšem konce jaksi nevidno. Všichni jsou fronta. Moknu a čekám. Přichází Ondra a s drobným, tentokrát zanedbatelným zpožděním i Tomáš s Petrem. Moknem společně. Na řadu se dostáváme asi tři minuty před oficiálním startem, za námi ještě slušná fronta. Druhý Petr nikde. Dle instrukcí a fyzického stavu Petra vybíráme „dva bystré členy týmu“ a se sešitem a propiskou odcházím s Tomášem do školy.

Na startu

Před školou se vzorně řadíme na konec další fronty, zouváme se a s vidinou další fronty statečně odmítáme možnost návštěvy záchoda. V tělocvičně je tým na týmu. (Nejen?) kvůli frontě na záchod se prý start posouvá až na půl druhou. Část přítomných se zvedá, aby nový čas do startu využili též návštěvou wc, čímž se fronty opět naplní a start hrozí být opět odložen. Org zasahuje a vyhlašuje záchodové embargo. Hrajeme s Tomášem lodě.

Přichází otec Fura se sérií hádanek. Jednotlivé jsou relativně jednoduché, ale vydolovat z odpovědí nějakou kloudnou asociaci se nám nedaří. Kluci mají na startu vyvěšené stejné hádanky, ale jsou pomalejší a některé vůbec nechytají, takže spíš jen tak potvrzují naše řešení. Dlouho se snažíme pracovat s heslem „slepý“, kvůli myši, střele a srdci (slepá láska) a temnu, ale kazí nám to lékař a postupně další a další odpovědi (jako třeba plyn, který se dá cítit, či sluha, který může být maximálně tak němý). Ještě pořád to ale nezahazujem, neb Tomáš razí teorii, že ta část Prahy 12 je Libuše, která prý věštila se šátkem přes oči, tedy slepá. Dost týmů už odešlo, takže super start jako na PoTrati to tentokrát nebude. Některé hádanky jsou dost poznamenány špatnými akustickými podmínkami tělocvičny, takže místo Jean píšu žák, z Prahy je pravda a 200 volů se mění na 200 molů. Poté, co druhá část týmu posílá „parlament“ jako své řešení poslední hádanky a vyjasníme si, co má parlament společného s moly, mě konečně napadá asociace „komora“, která na rozdíl od slepoty vypadá úplně jasně. Odcházíme a vracíme se na start. Zas tak hrozné to není, jsme tuším 41., což se nakonec ukáže být jediným ukazatelem našeho výsledného pořadí.

Procházíme rozhodně ne triviální pravidla a dozvídáme se, že Petr vůbec nedorazí, bo je „někde pryč“. To nám to teda fakt ulehčil. Kluci mají rozluštěnou trudomyslnou šifřičku, prý vychází něco francouzsky. Odkládáme na dýl a vymýšlíme plán. Schůdně vypadá Nápovědní, Technická, Centrální a možná Konzervativní. Většina jich ale začíná až pozdějc, takže zkusíme vyzvednout i ty zbylé neperspektivní.

1. část

Tomáš odjíždí na Prosek pro Dlouhou a my se vydáváme pro Metrovou. Ondra si myslí, že možná půjde vyzvednout kdekoliv na trase toho metra, co je psané v rozpisu. Pro jistotu ale jedeme na Florenc, abysme kdyžtak stihli dojet na Háje, kde má začínat další metro. Nakonec zůstává Ondra čekat na Florenci, Petr rovnou odjíždí na Háje a já k Veletržnímu paláci pro Nesnesitelnou. Šifry rozdává takový příjemný pár, předpokládám děda s babičkou některého orga. Pravděpodobně mají instrukce vnutit zadání každému, kdo jen trochu vypadá šifrovitě, na žádné kontrolní otázky nebo kódy se očividně nehraje.

Vracím se zpátky na Vltavskou, kterou ustanovuju za další shromaždiště. Ondra přijíždí z Florence bez šifry. Tomáš přiváží jídelní lístek. Konečně je co luštit, tak chutě do toho. Asociace na jídlo jsou občas velice vypečené, po vybrání jasných dvojic nám zbývá několik hesel, s nimiž si nevíme rady. Přijíždí Petr s metrovou šifrou. Řada čísel, chybí nuly a pětky. To vypadá podobně jako kdysi nějaký semafor na mobilu, že? Ale tam právě ty pětky byly pořád. Taky by to mohlo být určení směrů, když tam není ta nula. A Petr zručně kreslí zrcadlově a vzhůru nohama obrácený „Černý Most“. Kdepak mobil, numerická klávesnice!

Mezitím nastává čas na první sváču, likvidujeme zbytek narozeninové ovocné buchty. Pořád nám ale ještě přebývá guma, houby, medvěd a ocet. Google nabízí maximálně tak medvědí tlapy. A guma??? Pokud se oprostíme od poživatelnosti, dala by se navrhnout aspoň „gumová slepice“, ale ta už je zabraná paprikou... Prolamuju „houby s voctem“ a Petr nakonec dává i ty proklaté „gumové medvídky“. Takže dvojice bychom měli. Krásné začátky vět, v nichž se podezřele často vyskytují samohlásky, si přímo říkají o seřazení do dvojic podle jídel. Moc pěkně z toho kouká „hřiště“ a „mezi“, ale ten zbytek? Tentokrát naprosto zavádějící „nápověda“ otce Fury praví, že teď by měly přijít na řadu ty cenovky a převod mezi korunama a eurama. Teda vědět, že se celou dobu pokoušíme rozluštit jen naprosto zbytečnou nápovědu... Tak se na to samozřejmě vykašlem hned zkraje, co s tím taky jinýho, že? Seřadit dvojice podle abecedního pořadí vzniklých jídel – na což vůbec nic neodkazuje – nás samozřejmě pod vlivem „nápovědy“ vůbec nenapadne, a tak strávíme průběžně několik dalších hodin pokusy o brutal force bastlení. Jo, hřiště mezi ...ou a ...ou ulicí. Hm.

2. část

Je po páté, čas rozjet se pro další kolo zadání. Petr je z důvodu šetření pohybového aparátu vyslán metrem na Čerňák, Ondra jede s ním vyzvednout Technickou na Hloubětín, já s Tomášem se aspoň přesouváme ven na sluníčko. Pouštím se do francouzské morseovky. Ještě, že ten jazyk neznám, aspoň v tom nehledám žádný smysl. Napadá mě akorát, že jestli „ibis“ ve francouzštině znamená totéž co v češtině, bude to pravděpodobně vyprávění o ibisovi. Opakují se i jiná slovní spojení, ale ty už mi nic neříkají. Ovšem když podruhé píšu „la femme fameuse“, na základě svých kusých kulturních vědomostí o „femme fatale“ odvozuji „známou ženu“. Morseovka v morseovce, ano! (Pravděpodobně mi měl o několik řádek výš napovědět i „Ygar agite la main“, bohužel patřím k názorové skupině upřednostňující „ý se ztrácí“, které nějaký Ýgar vůbec nic neříká.) Tomáš objevuje v mobilu slovník, hurá.

Ondra volá, že na smyčce nic není. Ptám se, jestli je opravdu na Novém Hloubětíně. Prý je na Starém, že na Novém přece žádná smyčka není. Zarputile ho posílám na Nový, když je to v pokynech, tak tam ta smyčka přece bude, ne? Nevím, kde se ta důvěživost v orgy bere, když už před chvílí jsem identifikovala chybu v zadání Minimalistické – místo hostivařské ulice U Břehu bude pravděpodobnější Na Břehu, která se na Vysočanské s Freyovou opravdu protíná. Doluštění morseovky necháme na pak a jedeme vyzvednout Konzervativní na Karlín. Ondra volá znova, že tam samozřejmě žádná smyčka není. Voláme orgům. Prý tam smyčka není, zadání se rozdávají přímo na zastávce, že teď rozesílali smsku. Voláme Ondrovi, Ondra vyzvedává.

My na Karlíně vyzvedáváme Konzervativní. Voláme Petrovi, že by mohl vyzvednout Periferní v Malešicích, ale už je na zpáteční cestě. Za chvíli už s Ondrou přináší dvě nové šifry, druhou Metrovou a první Technickou. Technická je prý lehká, brailla už mají přečteného – Petr tajně studoval před hrou –, jen asi od půlky vychází kraviny, které se mají nějak někam posunout. Protože varianta „posunout o něco“ nevypadá příznivě, bo neříká, o co by se mělo posunout, zkoušíme mechanické posunutí znaků o řádku nahoru, doleva a tak. Tak nic, no. Konečně odesíláme indicii „koza“ za trudomyslnou šifřičku. Přichází smska, že šifry na Hloubětíně se vydávají přímo na zastávce. Jo, to nám teď fakt pomůže. Smska potvrzující kozu přichází asi o další půlhodinu později. Infosystém dneska očividně není kámoš. Fajn, máme jeden klíček, co tak asi s ním? Petrovo mobil toho má právě tak akorát, takže zatímco my luštíme, vymetá Petr všechny blízké hospody, zastavárny a podobná zařízení s nadějí, že ho někde nechají mobil si dobít.

Druhá Metrová vypadá absolutně nesympaticky, spousta různých písmen ve skupinkách. Otec Fura radí cosi o autistech, v názvu šifry je druhá odmocnina. Hmpf. Maximálně můžu tak spočítat, že výskyty všech těch písmen jsou dělitelné dvěma. Napadá nás taková ta hra, kde se odbouchávají minimálně dvě stejné kostičky vedle sebe – když se všechno odpálí, možná tam zbyde tajenka... Tak ani tudy, přátelé. Vysíláme Tomáše vyzvednout aspoň tu Periferní do Malešic.

Takže zpátky na braill. Mechanický posun nevyšel, zkusíme z toho vymlátit ten písmenný. Na to mám speciální pomůcku, nastříhané sloupečky posunu jednotlivých písmenek (ano, prohnat to posouvátkem v notebooku by bylo bez práce, ale kdo se s ním má pořád tahat?). Beru první tři písmenka, která se pak opakují i na čtvrté a páté pozici a hledáme nějakou smysluplnou řadu (vždycky mě ohromí, kolik nepoužitelných kombinací jsou schopná napáchat pouhá čtyři písmena X, W, Q a G...). Na čtrnácté pozici se ovšem objevuje velice slibné „zel“, ze kterého se doplněním stává „zelez“, a posouvací proužky snad vůbec poprvé slaví úspěch. Sice nevíme, proč posunout zrovna o 14, ale co už. Ne, že ty čtyři zaměřovací čtverce QRka tvoří enko v braillu, jsme si samozřejmě vůbec nevšimli.

A máme tu další skvělou myšlenku hodiny a s ní konečně částečně padá šifra s pracovním názvem „kolečka s ocáskama“. Z pozic řadicí páky lehko čteme čísla, pak ale následuje klasické nerudovsko-šifrovací „co s tím“ a šifra je opět uložena k ledu. Volá Tomáš, že šifru má a že je jednoduchá, jen si potřebuje ověřit, jak se jmenoval ten film, kde se někdo vrací, a ten, kde jde někdo do školy. Kuky a Anička se mu naštěstí do řešení hodí, větší problém je, že nové stanoviště nese jméno Smetanka, o které zastávkové i uliční rejstříky taktně mlčí. Jedinou (jak se později ukázalo, ne náhodnou) podobnost vykazuje ulice Na Smetance, která je ovšem kapánek z ruky. Strategicky se tedy přesouváme na Vysočanskou do obchoďáku, bo zaprvé se tudy bude vracet Tomáš s vyzvednutou Periferní, zadruhé je to po cestě k druhé Technické na Klíčově, zatřetí je to blízko místa vyzvednutí Minimalistické asi za hodinu a za čtvrté tam mají teplo a záchody, kde se dá přiobléct a vyzbrojit na nadcházející noc.

Kvůli nepřesné Ondrovo navigaci „jo, tahle tramvaj jede až na Vysočanskou“ vystupujeme až na Nádraží Libeň, odkud se nám pěšky nechce, tu jednu zastávku se přece můžem svést busem, čehož následkem neprocházíme metrem na Vysočanské, kde už tou dobou pravděpodobně čeká Tomáš, který předpokládá, že je sraz na nástupišti, kterého tímto míjíme a který nás pak až asi po dvaceti minutách – navzdory tomu, že jsme mu posílali smsku, že sedíme v obchoďáku, hned, jak jsme přišli – s velmi zhrzeným výrazem, proslovem a ironicou otázkou, jestli jsme mu tu Smetanku fakt nemohli najít v mapě, když je to kopec kousek od místa, odkud teď jede (no fakt nemohli, prostě hledat rozsáhlejší území nás prostě nenapadlo) nachází sedět na lavičkách v obchoďáku. Bere si přivezenou krosnu a odjíždí zpět na Smetanku hledat v lese potmě železnou tyč. Myslím, že té elektronické komunikace bylo na nás všechny ten den opravdu moc.

Petr před záchody podruhé zkouší štěstí s nabíječkou. Bohužel je tam kamerka a vzápětí i sekuriťák. Přijíždí jedna ze záloh, Petrovo kámoš Honza (teda doufám...). Další zásuvka je kousek od lavičky, navádíme ho, ať si před ní nenápadně sedne a nabíječku schová za záda. Jenže Petr má očividně jinou představu o tom, co je to nenápadné, u zásuvky dřepí jak zajíček Sven Jansen a sekuriťák na sebe zase nenechá dlouho čekat. Tentokrát navíc se zprávou, že když si nic nechceme koupit, nemáme tu co dělat a máme se spakovat a laskavě vypadnout. Že nás vyhazujou z KFCčka, když si ty čtvrtý hranolky za večer už opravdu nechcem dát, fajn. Ale z átria (jak se sakra říká tomu prostoru mezi obchodama?) obchoďáku? Asi nikdy mě nepřestane udivovat, jak hrozně nepatřičně (a tedy nemravně, nebezpečně, rušivě, překáživě a nenormálně) působí na všechny ostatní lidi skupinka pěti či méně lidí, která kdekoliv (dosaď libovolné místo) v tichosti sedí skloněná nad papírem. Blíží se devátá, čas vyzvednout další vlnu zadání.

3. část

Na místě necháváme Petra s Honzou, aby vyzvedli minimalistickou, já s Ondrou odjíždíme na Klíčov pro druhou technickou. Sraz v centru u koně, kde vyzvedneme další dvě větve. Hledat potmě stožár je asi přece jen o něco jednodušší než hledat potmě v lese tyč, ale i tak je to pěkně zákeřný, bo zadání leží až u druhého sloupu od silnice (a kdo by nezačal zkoumáním toho bližšího, že?), který už není skoro vidět, ale vede k němu aspoň vyšlapaná cestička. Cestou zpátky na zastávku začíná pršet. Potkáváme skupinku tří děvčat, která si pravděpodobně navzájem dodávají odvahu sejít ze silnice do toho houmlesáckého humusu. Projíždějícímu autu upadne poklice.

Druhá technická vypadá pěkně, to se bude dát nakreslit. Déšť je ale sviňa, tak to bude muset počkat až do metra. Zatím to vypadá jako další variace na QRko, ovšem v mém podání nakreslená inverzně a nekvalitně. V metru z Proseka na Muzeum vybarvuju pečlivěji, aby to případně – kdyby to teda nakonec fakt to QRko s funkcí QRka bylo – šlo přečíst.

Vystupujeme skoro správně někde u Muzea a poprvé se vydáváme přes magistrálu. V Římské vyzvedáváme první Nápovědní a vracíme se ke koni. Infosystém hlásí, že kód již byl zadán, takže to už tu Petr s Honzou asi někde budou. U koně se scházíme s Tomášem a bereme si první Centrální od velice demonstračně vypadajícího orga. Kolona asi patnáctí blikajících policejních aut, která nás míjí, bohužel nejede pro něj. Tomáš nám ukazuje druhou Periferní, kterou už stihl vyluštit, a která ho posílá zase jen kousek od místa vyzvednutí, a tedy nepěkný kus cesty tady odsud.

Petr s Honzou prý sedí v nějaké hospodě v Balbínově a dobíjejí mobil. Ondra chce do hospody za nima, mě se zpátky za magistrálu nechce, argumentuju tím, že bysme se sem stejně museli vracet, až pojedeme někam dál. Ó ty sladká nevědomosti. Chcu po něm, ať teda tu ulici aspoň najde na mapě, ať víme, jak je to daleko. Uráží se a odjíždí domů. Nečekaně. Vyhrožuje tím už dvě hodiny. Ještě mi aspoň zkouší přečíst to QRko, ale vůbec se mu nedaří zaostřit. Začínám luštit Centrální, přichází Petr s Honzou. Přesunujeme se do Meka do tepla. Přivezli minimalistický mlýn, na kterém vykoukali spoustu naprosto neužitečných a nicneříkajících informací. Taky už mají načaté římské háčky.

Centrální dlouho neodolává, skupinky už mám hotové, teď to jen dobarvit. Zaráží mě, že nízko- a polotučný tvaroh a mléko mají prohozené barvy (samozřejmě vím, že nízkotučný tvaroh je modrý, musela jsem ho koupit, bo zelený neměli, tak proč je to u mlíka naopak?). Na Smetance? Eh? Tak přece! Nechávám kluky v obležení spousty nedoluštěných šifer a sama se vydávám šifru vyzvednout. Takže magistrála potřetí. Přichází smska, že v blízkosti Pevnosti došlo k přepadení, nedoporučuje se pohybovat se jednotlivě. Jo, tak to nemohlo přijít v lepší čas, když tu su sama uprostřed parku... Naštěstí mě vysvobozuje někdo další se světlem, který neomylně míří k plůtku u Riegrovy sochy a bryskně nachází zadání. Na zpáteční cestě se ještě projdu Italskou ulicí, kam prý možná odkazuje ta římská šifra, když přímo v Římské nic nebylo. Ani tady nic. Magistrála počtvrté.

Kluci zatím nějakým podezřelým způsobem vylámali z převodovky morseovku a Konzervativní se nám přesouvá do Holešovic. Vysíláme tam Petra, že když pojede hned, možná by ještě mohl stihnout poslední metro zpátky. Vrací se Tomáš, tentokrát bez vyřešené šifry. Prý nějaká asi křížovka. Zběžně na to koukáme, bezpečně si vybavuju, že jsem si říkala, že na spoustu výrazů by se dobře dělaly antonyma, ale asi už bylo moc pozdě. Předkládáme mu k nahlédnutí zbylé nedořešené šifry, bo tvrdí, že posledním metrem odjíždí domů, bo zítra má spoustu práce. Čte moje pečlivě vybarvené QRko, které nás žene (konečně!) do cely do pevnosti. Přichází ale kluk z obsluhy, že se omlouvá, ale že už mají zavřeno. Aha, takže tohle není ten nonstop mekáč... Před dveřmi při loučení řeší Tomáš ještě římskou (koho by napadlo, že v Nápovědní římské šifře bude řešení spočívat v římských číslech). Prý „hrňte to sem, ještě mám pět minut, ještě aspoň jednu dáme“.

4. část

Tomáš tedy odjíždí metrem, já s Honzou si střihnu pátý přechod magistrály, on odjíždí poslední jedenáctkou domů, já mířím kolem Riegra dál směrem k Žižkovu a nedočkavě vyhlížím jakékoliv větší schody, u nichž by se mohla ukrývat druhá Nápovědní. Ta hospoda v Balbínově by lokalitou vůbec nebyla tak špatná, že? Opět se mi připomíná smska o nedoporučení jednotlivého pohybu v okolí Pevnosti. Jak je sakra možný, že tahle ulice, prakticky v centru, vypadá tak odlehle? Schody i šifra nalezeny, Petr na Holešovicích. No co, je to Nápovědní větev, to dám.

Rozbaluju židličku a sedám si na chodník pod zídkou u schodů. Aha, je tam „ch“, to bude polský kříž. Stejně dlouhé sekvence abecedně řazených písmen. Tak si je nakreslím, ne? Kolem prochází jakýsi tým a vypráví si cosi o „těch profi týmech, co se dělí a normálně všechno luští samostatně“. Připadám si vysoce společensky postavená. Tím spíš, že vyznačená písmenka tvoří pěkné dvojice po řádcích i sloupcích, co skupina, to obsazené dvě řady, dva sloupce a dvě pozice. (Následující část nechť prosím tým s myšlenkou o profi týmech přeskočí.) To vypadá, jako by ten kříž ujížděl na tu jednu stranu, takže vezmu ty víc „natlačený“ řádku, sloupeček a pozici. Když jsou zabraný obě krajní, tak to nikam neujíždí a bude to prostředek. Hm, tak asi ne, no. Za další minutu mi přijde divný, proč jsem prostřední pozice vybírala jako prázdné a krajní jako obsazené. Zkouším vybrat všechny prázdné a hurá, můžu balit židličku a pokračovat dál k vysílači.

Chvíli bezradně obcházím konec ulice, lampy a přilehlé kontejnery, než mě napadne zkontrolovat upřesnítko. Jasně, takže žádný konec ulice, ale keříček na sousedním náměstí. Šifra vypadá ošklivě obrázkovitě. Jsem sama, v noci, opuštěná někde na hranici Vinohrad, Žižkova a centra. Volám Petrovi, kde je. Prý metro nestihl a nějak jede do centra. Průhledem v ulici vidím náměstí Jiřího z Poděbrad, směruju ho tedy tam, že na něj počkám na zastávce. Baterka v mobilu začíná nápadně připomínat vybitou baterku. Sakra. Sama, v noci, opuštěná, někde na hranici Vinohrad, Žižkova a centra a ještě bez mobilu. Píšu mu smsku, že mi asi chcípne mobil, že budu čekat na zastávce. Odpovídá, že je to fajn, že tam bude za hrozně dlouho, bo tam v noci nic nejede. Tak to je teda zrada. Metro bez noční dopravy? (Pravda, u nás taky jezdí noční až asi pět minut cesty od metra, ale kdo by to čekal v centru?) Naštěstí mě napadá, že další ulicí by měly jezdit normální tramvaje, a tudíž pravděpodobně i noční, a měním zadání na Vinohradskou vodárnu (ještě, že si to pamatuju, neb mapu se jmény zastávek jsem mu samozřejmě neprozřetelně půjčila s sebou). To prý je lepší, že tam bude za 40 minut.

Sedím na zastávce, koukám do zlé obrázkové, čekám a mrznu. Petr přijíždí ve slíbený čas a rozmrzele mi líčí zážitky z noční dopravy nočně sobotním centrem. Nabízím mu toust, nechce. Šifra, co přivezl, nevypadá pro změnu jako vůbec nic, takže ji zakládám k ostatním. Chvíli koukáme na obrázky a čekáme na tramvaj zpět do centra, neb Petr je po prožitém šoku rozhodnut jet spát. Nakonec se mi ho daří přesvědčit, že nás ta Technická posílá do Pevnosti a že si přece aspoň musíme zkusit jednu tu celu. Radši se moc nezmiňuju o tom, že kvůli geniálně vymyšleným linkám nočních tramvají tam pojedeme hodinu, a navíc přesně tudy, odkud teď přijel. Stejně si toho nakonec všímá sám, ale už je pozdě. Dokud jsme neprojeli Lazarskou, byla jsem o spací možnosti ochotná diskutovat, ale teď už jedeme špatným směrem, přece se nebudeme vracet, ještě bych musela čekat další půl hodinu na další tramvaj a pak další půl hodinu na bus, bo na sebe zákeřně těsně nenavazujou. Takže kdepak, teď už musíme do pevnosti. Naštěstí se dává do řeči s někým ze soupeřů, takže nemá čas si stěžovat.

Už je k ránu, ptáci řvou v parčíku na Vysočanské stejně jako nám pod oknem ložnice. Člověk se stěhuje do města, aby měl ráno trochu klidu, a těm mrchám je to snad úplně jedno. No aspoň tu nejsou kohouti. Ve škole přibyla nová recepce a prý jaké bylo řešení šifry, která nás sem poslala. Odpovídám, že nějak jako „Jdi do cely“ (proč bysme tu jinak asi byli, ne?). Prý to potřebujou přesně. Eh? Ani jeden z nás nemá QR-čtecí mobil. Představujeme si touhle dobou už určitě spícího Tomáše, jak ho budíme mobilem s otázkou na řešení šifry, které možná ani nemá uložené. Ale kdepak, nejsme zas tak úplně blbí, vzpomínám si, že jsem si řešení opisovala pod nakreslený kód do sešitu. Jo tak „Jdi do pevnosti“, hm, to je teda rozdíl...

Je nám přidělena třetí cela a Vlasta. Petr tvrdí, že ho určitě znám z Deskohraní. Nevím. Pamatuju si všechno kromě obličejů a jmen. Dost blbá kombinace. Cela je zamykací, takže není co řešit, luštit může jen jeden, aby ho ten druhý mohl zkusit vysvobodit. (Petr operuje s myšlenkou, že bysme se mohli nechat zamknout oba a pak poslat kapitulační smsku, ale domlouváme se, že to kdyžtak můžem udělat pak.)

Do cely jdu já s tím, že Petr má větší šanci vysvobodit mě, kdyby dostal nějaký fyzický úkol. Usazují mě k notebooku se zakrytou klávesnicí, zato s připojenou divnou černou skříňkou s velkým červeným tlačítkem a nějakýma divnýma anténkama po jeho stranách. A prý dostaň pacmana do cíle bludiště. Za deset minut. Tu k tomu máš hřeben. Jasně. Funkce červeného tlačítka je jasná, zapíná odpočet. No, a to je asi tak všechno, co s tím svedu. Chápu, že je v tom nějakej fígl, ale proč hřeben? Statická elektrika na to přece fungovat nemůže, dyť je to celý plastový, spojovat nějaký kontakty plastovým hřebenem taky asi nepůjde. Asi v půlce času se mě Vlastovi zželí a vysvětluje mi nějaký nepochopitelný princip světla prosvítajícího mezi zuby hřebenu z jedné do druhé anténky. No když myslí. Na druhý pokus se mi červeným tlačítkem povede přeskočit první překážku, opatrně vmanévruju do zatáčky pro klíč a při zpáteční cestě narazím do zdi. Takže zpátky na stromy. Čas je v tahu, vzhůru do vězení.

Petr má radost, že si vyzkouší souboj s Mistrem. Zatímco úpím v lavici s efektně naaranžovanými pouty a zase znova bezúspěšně koukám na obrázkovou „Nápovědní“, poráží ho v souboji na paměť. To jsem si teda moc nezaúpěla. Jelikož se ve škole nesmí zůstat, přesouváme se do vestibulu stále ještě zavřeného metra. Tak co nám tu zbylo. Mlýn. Mlýn, co stojí na břehu, vyzvednutý v ulici Na Břehu. Otvírám mapu. Ulice Na Břehu se samozřejmě křižuje se Staromlýnskou. „A do mapy jste se dívali?“ „No, asi ne...“ „Aha, tak jdem.“ Nad schody si Petr vzpomíná, že se do mapy dívali, a sice do takové té přibližné, co stojí tuhle na zastávce a je na ní celá Praha...

Z pneumatiky vyzvedáváme zadání druhé Minimalistické s tematickými stolními hrami. Asi za půl hodiny jede první metro, takže už vůbec není morál zkoušet něco dál luštit. Vracíme se do vestibulu, kde ještě luští několik dalších týmů, jedni z nich řeší francouzskou trudomyslnou. Protože dva a víc klíčů získalo jen 49 týmů, zůstalo pro většinu jediným hlediskem čas vyřešení první hádanky. Tam jsme na tom ještě nebyli tak špatně, takže končíme na 69. místě, to znamená s přehledem v první půlce.

Závěrem

Mockrát děkujeme orgům za hru, bohužel nejsme ten tým, který ocení desítky různých šifer a možností postupu. S vidinou toho, že se stejně nikam nedostaneme, jsme prostě luštili, co se namanulo, takže ve výsledku to bylo tuším přes deset šifer, což je pro nás rozhodně dobrý výsledek. Hlavně ale bylo pořád co dělat, takže nepřišel takový ten klasický brzko-ranní promrzlý zákys a hra měla pořád co nabídnout (aspoň ty minimalistické hry bychom určitě dali, kdyby...)

za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =