Hlavní strana
Fotogalerie

18-19. dubna 2015

Čtvrtý krysosmrtí, tentokrát borci-v-uvozovkový Matrix aneb Veledobře, straníku!

Před startem

I letos to s Matrixem vypadá dost nahnutě, část týmu „nelineární šifrovačky nerada“, část je pro jistotu rovnou pryč. Já teda taky úplně nejsu na nelineárky expert, ale kvůli atmosféře se na hru fakt těším. Snad bude mít někdo místo.

Jako správně smýšlející občan jsem si vědoma, že zúčastnit se plánované brigády je má povinnost (vždyť odměnou může být dokonce i přijetí do samotné Vnitřní strany!), a tak již dlouho před brigádou vyhlížím na nástěnce nabídky volných míst.*

*Omlouvám se všem vzdělanějším čtenářům, mé znalosti newspeaku nejsou zatím na patřičné úrovni, proto prosím omluvte občasné nedostatky textu.

Borci v uvozovkách vypadají s loňským 16. místem velmi lákavě, takže upisuju sebe a „přes nepřekonatelný odpor“ i Petra, neb Borcům chybějí dva lidi.

Borci v uvozovkách se zdají býti patřičně kompetentním oddílem se zkušenostmi s prací pro Stranu, takže s uvědomělým kolegou Petrem reflektujeme na jejich nabídku.

Start je na Dejvicích? Tak to bych se mohla z Motola konečně svýzt tím novým Áčkem, že? Eh? Ono to trvá stejně dlouho jako přes centrum přes Můstek? Aha? No nic, aspoň se svezu novým metrem. Čas na přestup 4 minuty vypadá víc než dostatečně do doby, kdy bus přijíždí o minutu pozdě a následně pak tři minuty trčíme na červený v Motole. Bomba. Netvrdil náhodou Petr, že červená trvá maximálně 120 sekund? Vybíhám do vestibulu, kde mě zákeřně mate skutečnost, že na nástupiště se musí po schodech nahoru, a už slyším jen odjíždějící metro.

Nová trasa podzemní dráhy a s ní spojená reorganizace okolních spojů se odboru dopravy velepovedla. Cestující má při osmiminutovém intervalu podzemní dráhy alespoň čas správně ocenit její velkolepost.

Na startu už čeká s obálkou Myšák, přemýšlíme nad strategií startovního úkolu. Říkat co nejmíň, dozvědět se co nejvíc :o) Úspěšně dorazil (relativně včas!) i Petr a Dana s Mafem z Brna. Začíná jemně mrholit. Asi nějaký test.

Náš oddíl se sešel v plném počtu a v přátelském rozhovoru setrval až do započetí brigády.

Start na Vítězném náměstí.

Na startu

Spřátelený tým je nalezen záhy, někdo nás jako spřátelený identifikoval, ovšem identifikace záškodnického týmu se nedaří. Známe několik různých možných prvních, třetích a posledních písmen, ale postupně začínají všichni neohroženě lhát. Včetně nás. Za zmínku stojí Petrův pokus předstírat, že naše heslo je „hvězda“ a následné překvapení, že tak jedno z hesel skutečně znělo. Po neúspěšném čtvrthodinovém lovu (= čekání) dostáváme bez puntíku (kdo by nás taky mohl nabonzovat, když jsme nikomu heslo neřekli, že?) zadání prvních šifer čtyř linií.

Prvním úkolem brigády bylo pokusit se v davu uchazečů identifikovat třídního nepřítele, jenž zájem o Stranu pouze předstírá. Rozeznali jsme několik důvěryhodných oddílů, bohužel žádný podvratný živel. Jestli se chceme stát členy Strany, budeme muset naše úsilí zvýšit.

Nelineární / chaotická část*

*Předem vzdávám pokusy věnovat se každé šifře zvlášť, neb luštění probíhalo velmi živelně a paralelně.

Dvě šifry a dvě informace o umístění dalších dvou stanovišť. Myšák vyráží do metra na „přestupní“ šifru větve P. Barevný vesmír je bleskurychle identifikován jako kulečník, internet radí s číslováním koulí a Petr s Mafem luští „zřícenina S“. Jako fajn, zřícenina je tu kousek na Babě, ale tak přece to tam nemůže být jen takhle obecně, co mimopražské týmy? Vlak z Podbaby do Holešovic jede asi za 20 minut, takže se zatím vrháme na písničkovou šifru. Ne, ne, ne, ty noty prostě na žádnou z písniček nesedí. Ale tak třeba to nemají ani být noty jako noty, hm? Haf, gaga, bee? Hustý. Dana s Mafem odjíždějí na Vypich do větve M, já a Petr na vlak do Podbaby. Ta zřícenina vypadá fakt lákavě, nějaký trafo si tam taky vybavuju. Ale teď už to nestíháme, musíme na matfyz.

Přijali jsme první úkoly ze všech čtyř ministerstev – Pramini, Mírmini, Hojmini, Lamini. Chceme-li se stát právoplatnými členy Strany, musíme prokázat svou oddanost a splnit všechny jejich požadavky. Ač se může vnějšímu pozorovateli zdát, že jednotliví členové oddílu jsou k ministerstvům přidělováni zcela náhodně, my samozřejmě víme, že se tak děje na základě našich kompetencí a domnělá náhodnost má pouze zmást případné nepřátelské oddíly.

Z informace, že případné druhé kolo se koná v 17:05 usuzuju, že aktivita bude hromadně začínat až ve zmíněných 16:25 a nemá moc smysl zbytečně chvátat. Hloučky posedávající kolem i uvnitř matfyzu mi dávají za pravdu. Ve zbylých asi deseti minutách se snažíme najít pokračování tajenky se zříceninou. Poté už jsme vyzváni ke vstupu do posluchárny, kde se zúčastníme tzv. „2 minut nenávisti“, jež spočívají v zesměšňování vyobrazeného živlu (tentokrát Goldsteina), a naopak v propagaci Strany. Skupina pochopí úkol „řvi, co to dá“, velmi rychle, takže 2 minuty se smrsknou asi do 10 sekund a dav se společně vydává pod Trojský most. Petr zná bohužel „zkratku“, takže na rozdíl od všech ostatních, kteří se vezou busem, my ťapem pěkně pěšo podél řeky. Druhá frakce se prý aktuálně nachází u Spiritky a podobně jako my netuší, jakým způsobem zadávat kódy stanovišť do systému. Zatím je tedy syslíme, dokud někdo nenajde startovní pokyny.

Byli jsme vpuštěni přímo do prostor Lamini. Čekali jsme nějakou zkoušku, ale naopak, dokonce nám byla poskytnuta možnost zúčastnit se 2 minut nenávisti po boku Členů. Zaprodance Goldsteina jsme rozcupovali a pohaněli zvláště spravedlivým způsobem za provolávání hesel „Ať žije Strana!“, „Smrt Goldsteinovi!“ a dalších.

Nový Trojský most.

Vyzvedáváme šifru, co vypadá jako stopa od hippie pneumatiky a jdeme na bus do Podhoří. Přece jen tu Babu zkusíme, šak jaká jiná zřícenina by to mohla být. Pět barev. Vlajky ne, ale olympijský kruhy! Ha, aji ten tvar sedí, to bude jednoduchá binárka! Petr mi dohledává na netu obrázek. Jeho pokus „tvodypet“ opravuju na „U Vody pět“ a na Zoo přestupuju na bus zpátky do Holešovic. Ten krpál na Babu si ráda nechám ujít.

I druhý úkol od Lamini, návrh nového loga sportovních her, zvládáme splnit v rekordním čase. Je ovšem třeba věnovat se i úkolům od Hojmini, z našeho dvoupětinového oddílu se tedy stávají dvě samostatné pracovní jednotky. Samostatnost je zhouba společnosti, musíme ovšem doufat, že Velký Bratr bude k našemu prohřešku – spáchanému pouze v zájmu rychlého ukončení brigády – shovívavý.

U popelnic čeká šifra „vytvořte cestu skrz čtverec“. Hmpf, tak to nedám. Rovnou tedy tramvají odjíždím na Dejvice, že se tam sejdem s Petrem (který na Babě skutečně šifru našel) a zkusíme něco vymyslet. V tramvaji potkávám několik týmů bezradně hledících do pneumatikové šifry. Omylem přestupuju až na Chotkových sadech, kde nečekaně táboří několik týmů (škoda, že nejdu P větev). Přicházím jen na to, že čtverec jde opravdu nějak projet, ale nedaří se mi najít začátek, a že v textu je vyznačených 25 písmen, stejně jako polí ve čtverci. Petr nachází cestu skoro hned, dolušťujeme přes morseovku. Překvapivě zase Holešovice. Petr s sebou z Baby přinesl příkladovou šifru. Prý na začátku to vychází, pak už ne, ale „jakoby jo, když se tam něco poškrtá“. Vracíme se na Holešovice. Myšák, o kterém nemáme od začátku hry zprávy, se vydává potlačit první odboj na Černokosteleckou.

Je to tak, samotný člověk bez podpory skupiny nedokáže nic. Proto nelením a se zadáním dalšího úkolu opět vyhledávám spolubrigádníka. Spolupráce je veleproduktuvní, plníme další z úkolů Lamini (pravděpodobně logická hříčka s bludištěm?) a povrchovou dráhou se přesouváme k následující zkoušce. Díky obětavému zásahu dalšího spolubrigádníka se nám daří potlačit první z center odboje.

V parku na Tusarově nacházíme zlou kódovou šifru, která nás pak provází několik dalších hodin. To už asi bude jednodušší vyřešit ty rovnice. Víme, že chceme některá čísla škrtat, ale jak? Nápadů, které platily vždycky pro pár řádků, ale jinde zase ne, bylo spousta, klíčový se nakonec ukázal „Hele, ve všech kulatejch závorkách se musí škrtnout čtyřka. Jako ne druhej člen, třeba tady s osmičkou to nefunguje, prostě čtyřka.“ „Hm, to by mohlo být podle tvaru těch číslic, proto vybrali tak divnej font.“ Takže zase tramkou zpátky na Hradčanskou (pokolikátý dneska už?). Druhá frakce se prý pohybuje někde u Strahova, aktuálně má problém s „větší než malé a menší než velké“.

Lamini pro nás tentokrát připravilo technický úkol – zřejmě je třeba rozluštit nepřátelský zdrojový kód. v této oblasti máme bohužel nedostatky, musíme řešení odložit na později. s plným nasazením se tedy věnujeme úkolu od Hojmini, který přivezl Petr. Zdá se, že se Strana snaží prosadit nový matematický systém, s nímž se nyní máme seznámit. Po vytrvalé práci se nám konečně daří nové zákonitosti pochopit, můžeme pokračovat.

Šifra na Lennonově zdi.

Na Babě na chvílu parkujeme v kavárně, v parku jsme dost vykosli. Nová šifra odkazuje na známé činnosti známých lidí, s některými jmény pomáhá na dálku druhá frakce. Vysvětlujeme si, že na příkladové šifře nemusí dál tvrdnout, že už jsme ji dávno vyřešili. Na oplátku posílá fotku šifry, kde slova začínají na podezřele stejná písmena. Nápad na slovesné třídy / vid (← „dokonal, zemřel“) sice je, ale pořád máme tendenci jména spojovat přes stejná písmena, což zvlášť u Boha úplně nefunguje. Vypisujeme si názvy všech stanovišť a zkoušíme v nich hledat tu avizovanou skrytou větev. Na další pokusy ale není moc čas, odboj v Dejvicích v osm nestíháme (to bysme si museli na webinfo vzpomnět včas, že?), ale v devět se nám Zlatnice krásně hodí. Domlouváme se zbytkem týmu, aktuálně se prý nacházejícím na Bateriích, sraz na Dejvicích, neb vykosli ještě víc než my a chcou do tepla.

Z důvodů velenedobrého počasí jsme nuceni využít prolétského stravovacího zařízení. Nový úkol Hojmini má pravděpodobně za cíl seznámit nás s životy bývalých členů Strany a jejich významnými skutky. Z pilné práce nás vytrhuje hlášení o ohnisku odporu u nedaleké bývalé usedlosti Zlatnice. Samozřejmě neváháme ani okamžik a spolu s ostatními oddíly vyrážíme odboj potlačit. Následně se rozhodujeme opětovně se spojit s našimi zbylými dvěma pracovními oddíly, neb spolubrigádnice Dana hlásí, že i oni by potřebovali s plněním úkolů pro Mírmini pomoci a nejsou schopni nadále odolávat velenehorkému počasí.

KFCčko dle očekávání úplně plné (teda nahoře je dalších asi 90 míst, ale tam prostě z nějakého důvodu otevřít nesmí), musíme vzít za vděk bageterií vedle. Přijíždí i Myšák, který chudák sám, ale o to statečněji vyřešil skoro celou P větev. Vyměňujeme si šifry s druhou a třetí frakcí. Dana velmi rychle nějakým záhadným způsobem řeší vidovou šifru a Petr odbíhá pro další zadání. Myšák s Mafem a Danou se se zájmem průběžně ujímají kódové zhůvěřilosti a pomalu se jí prokousávají. To bych mohla dát na oplátku tu šifru se strašně moc textem, co přinesl Myšák, ta nemůže být těžká... 26 vět, hm. S Mafem postupně hledáme ve spleti vět průchod automatem. „Spočítej, kolik je v zadání řádků.“ Wtf? To přece už víme, kromě toho ta první použité věta odpovídá W... Wuc... „To bude Wuchterlova, to je tady kousek,“ znalecky usoudí Myšák a jde vyzvednout další zadání. Zbývá kód, se kterým rozhodně nepomůžu, a šifra s těma stejnejma písmenama. Prý by to mohly být světové strany. Tak to mi fakt nedošlo. Aspoň vím, co je „správné“ písmeno v prostředním sloupci. Zkusíme grafiku. Hele, P! Ale dál je to nějaká kravina... Možná hrajou roli i ty mezery? Co by to nakreslilo, když se použijou všechna slova? Sedmisegment!? Divné znaky u druhé a třetí věty se sice mění, ale jsou pořád divné. „Omg, to je malý a.“ „A to třetí bude malý r...“ Mezitím nám na stole přistává vodně-ohnivá šifra, u které ale končíme tím, že si políčka vybarvíme modře a červeně.

Radostně se shledáváme se svými spolubrigádníky v prolétském stravovacím zařízení ještě horší úrovně a vyměňujeme si přidělené úkoly. Spolupráce je veleplodná, daří se nám postoupit ve větvi Hojmini, Pramini i Mírmini.

Na Hadovku jedu pro změnu já, v tramvaji potkávám Pepu z Psychokopytníků, který se ptá, jestli jedu na stejné stanoviště jako oni. Říkám, že nevím, že jedu na Bořislavku. Oni „hm, hm, tak to asi ne...“ a vystoupí na Hadovce. Mám poťouchle radost, že určitě jdou tam, co já, jen si nepřečetli upřesnítko, podle kterého jsou orgové na druhém konci celkem dlouhého parku. Radost mizí v okamžiku, kdy vystupuju na Bořislavce a ulice kolem vypadají dost jinak, než by podle mapy měly. Podle mapy jsem vystoupila na Horoměřický. To jako kvůli tomu slavnýmu metru přejmenovávali zastávky tramvají? To jako vážně? A soudruhy ze Seznamu nenapadlo, že by bylo fajn přidat tuhle změnu do aktualizace offline map? Vracím se o blok zpátky potemnělým Dlouhým lánem, začínám litovat, že mě nenapadlo vzít si čelovku. v parku se choulí do dek podezřelá dvojice, kterou očividně zaskakuju otázkou „Ahoj, vy jste org?“ „No... my jsme dva...“ Prý heslo vymění za info o nejbližším nonstopu, i oni vypadají velmi vykosle. Prý potrubní pošta, pomocí pumpičky je třeba dofoukat korálek skrz hadici. Přijde mi to moc jednoduchý a ptám se na ten háček. Prý žádný není. Haha, a co ten „kopeček“ uprostřed trasy? Korálek ho zatvrzele odmítá přeskočit a já začínám litovat, že mě nemá kdo vystřídat. Nakonec se přece jen zadaří a odvážím dva body za dokončení M větve.

Pocta dokončit sérii úkolů Mírmini připadá mně. Přidělení pracovníci mi sdělují, že systém vnitřní potrubní pošty byl nepřítelem vyřazen z provozu a do doby, než bude závada odstraněna, je nutné zajišťovat její provoz ručně. Pomáhám tedy dopravit důležitou zprávu do místa určení, za což si, jak doufám, vysloužím alespoň diplom.

Jedu první noční tramvají, je po půlnoci (i půlnoční odboj potlačen, jen teda nevím, kde). O půlnoci v bageterii očividně zavírají, neb je prázdná a nikde nikdo, ani zpráva od týmu, kde jsou. Naštěstí v okolo proběhnuvší siluetě rozpoznávám Petra, který se právě též vrací ze svého úspěšného tažení větví H (normálně vyluštil dvě šifry sám o.O), ostatní prý jsou snad v KFC. Za pět minut jedna, čekáme, jestli náhodou nesníží bodový limit, což by nás poslalo do lineární části. To už máme tolik bodů? Wow. Tak že prej ne-e, zůstává 28 bodů. Stojím frontu na tortilu, mezitím je pokořena i kódová šifra. Užasle zírám na trasu vedenou mezi „šipkami“. Tak toto bych teda vůbec. Stačí nám už jen vyzvednout další zadání u výstaviště. Noční spoje jsou bída, musíme pěšky na Hradčanskou a na Strossu máme minutu na přestup za roh. Vyzvedáváme, za deset minut jede tramka zpátky do centra. My samozřejmě potřebujeme druhý směr, kam to jede až za půl hodiny, neb Strana shledala náš postup podezřelým a „zve“ nás k výslechu do již známého lamini. Hurá pěšky na Holešovice a naštěstí pozdě jedoucím busem na Kuchyňku.

Naše brigáda pro ministerstva se úspěšně chýlí ke konci, zbývá splnit poslední úkol. v mezičase, kdy jsem se zabývala potrubní poštou, zbytek oddílu nelenil a s vervou se pustil do luštění stále neprolomeného nepřátelského kódu, který nyní konečně prolamují. Je třeba už jen vyzvednout poslední zadání. Jsme hrdi na to, že se nám povedlo prokázat naši loajalitu Straně a získat doporučení od všech ministerstev. Ale co se to děje? Někde muselo dojít k nedorozumění! Strana nás informuje, že náš rychlý postup shledává velepodezřelým a očekává nás u výslechu v budově lamini!

Lineární část

Šifra 1

Maf u výslechu.

Výslech se koná ve zšeřelé místnosti, kde svítí jen stolní lampa, u stolu s mapou pravděpodobně členka Vnitřní strany. První jde Myšák. Tři potlačené odboje se jí zdají málo, prý se musíme víc snažit (mně teda ne, tři ze čtyř je přece dost dobrý). Kam že prý půjdem dál? Jasně! Teď se nám bude snažit vnutit příští stanoviště! Postupně jdou na řadu i Maf a Dana, všichni se tváří dost nešťastně, odpovídají váhavě a fakt provinile, asi síla atmosféry :o) „A kam půjdete odtud?“ „Tak třeba na západ?“ „Ne! Lžete! Já to poznám!“ Na mě už zbyde jen upřesnítko „A co tam budete hledat? Půjdete po chodníku, po trávě, po schodech...?“ Ha, schody, to zní důvěryhodně. „No tak ty schody by tam být mohly, že?“ „To se ptáte vy mě?“ „Dobře, půjdeme po schodech.“ „No, to to trvalo...“

Nerozumíme tomu, proč se situace najednou otočila, ale statečně vcházíme do vyšetřovací místnosti, vždyť přece nemáme co skrývat. Nebo ano? „Dostali jsme zprávu, že jste potlačili tři ohniska odporu. Je to správně?“ „Ano.“ „Není to málo???“ „...“ „Budete se muset mnohem víc snažit! Řekni mi, kam teď půjdete dál!“ „Nevím.“ „Nelži! Já poznám, když lžete! Tak kam půjdete???“ „Na sever?“ „No vidíš, není to jednodušší, když mluvíš pravdu?“ „Ano...“ Ukazuje se, že jsme se už dříve někde nějakým způsobem museli dozvědět, kam trasa brigády pokračuje. Zděšeně se po sobě díváme. Kdo nám tu informaci mohl podstrčit? Výslech je ale u konce, vyšetřovatelce očividně stačí, že z nás dostala informaci o našem dalším postupu. Zcela proti očekávání nás propouští s tím, že nyní budeme plnit úkoly přímo pro samotnou Vnitřní stranu. Že by byl výslech zkouškou loajality? Ne, takové ideozločinné myšlenky si nesmíme připouštět!

Šifra 2

Přibližujeme se busem a tramvají přes Bulovku aspoň Ke Stírce, kde nám ujíždí tramvaj, potvora. Na Služské s šifrou v ruce hned míříme na bus dál k Bohnicím, bo doufáme, že další zastávka už nebude obsazená týmy a budeme si ji moc zabrat. Spolu s námi jede spousta dalších týmů, které ale pokračují někam dál. Tak máme snad aspoň správný směr, no... Sotva dosedáme, Petr čte „veledobře“. Vehementně se snažím prosadit svou myšlenku, proč je tentokrát ten kód stanoviště tak divně v šifře. z „kód tapír“ se rychle stává „kóta pí“, tedy Velká skála pod Bohnicemi. Bus jede samozřejmě zase až za půl hodiny, kdo by to byl řek, že? Petr se nás snaží povzbudit, že to je jen dvě zastávky daleko. Ptám se, jestli už někdy jel sto dvacet pětkou ze Smícháče na Jižák.

S novým elánem se vrháme do práce. Zadání úkolu jsme na určeném místě skutečně objevili a slovní hříčku velerychle vyřešili.

Šifra 3

Podle webinfa tu vedoucí Tučňák s tučňákem zakysli na hodinu a půl. Dana proto rozhoduje, že my tu tak dlouho nebudem. Několik různě klikatých závodních okruhů a jeden do oválu. Všechny ale vypadají, že mají stejnou jednu část. Překreslujeme tedy všechny přes sebe na fólii. Mé teorii, že kolem dokola by zhruba tak mohlo vyjít místo na 26 vrcholů, se sice moc nevěří, ale zřejmě pro nedostatek dalších nápadů je vzata na milost. Když pak vychází „jostek“, který koriguju na „kostel“, cítím lehké zadostiučinění :o) Do Starých Bohnic nám samozřejmě co? Nic nejede. Smířeně po svých tedy ke svatému Petru a Pavlu.

Na tomto stanovišti máme konečně příležitost stáhnout náskok vedoucího oddílu, který měl s řešením nemalé potíže. Jsme tak dobří, abychom to dokázali? Jsme! Oddílové spolupráci úkol dlouho neodolává, koneckonců jde o pouhé překreslení klikatých čar přes sebe... Jaký byl záměr tohoto úkolu, se raději neodvažujeme hádat.

Výhled z Velké skály.

Šifra 4

Tak. A je to tady. Přišla bída na kozáky. Nedaří se nám ani ničeho chytit, nevidíme souvislost mezi lomením čáry a kolečky, nejvíc to vypadá, že roli hraje chybějící diakritika. Celou hodinu trvá, než se někomu vůbec podaří přečíst začátek tajenky z předkreslené části. Dohání mě ranní krize a mikrospánek, mám pocit, že s touhle šifrou bych stejně nepomohla, takže to vzdávám a na chvílu (?) usínám. Kolem sedmé, asi po třech hodinách, je progress takový, že máme vyškrtáno, kudy všudy cesta vést nemůže, protože slova vedou prý vždy jen zleva doprava, maximálně se ve středu lomí. Postupně se jim tak metodou pokus-omyl povedlo prodloužit tajenku až na „Teď následuje šifra“. Dál to vypadá jedině tak na „rwe“ nebo „bzi“. Brutálně mi mrznou nohy, desperátsky se rozhoduju, že busem nejdýl za půl hodiny odjíždím. Zbytek týmu jede se mnou, že se teda zkusíme přesunout někam aspoň trochu do tepla. Na konci šifry Dana vidí „klíč“, já přidávám „šifra kreslí klíč“. To už přece musíme dát! Na Kobylisích přesedáme na autobus zase zpátky, Maf si všímá, že cesta by mohla být souměrná podle středu, to vylučuje zase několik dalších možných cest. u stolku v Albertu kreslí jediné dva možné průchody. Je jasné, že střed tajenky je nějaká ošklivá změť, kterou bude ještě potřeba doluštit, asi posunem. Jedna trasa vypadá jako sněhulák, druhá, ta správná, jako srdce. Bomba. Po čtyřech hodinách, řešením je samozřejmě očekávaný Koztoprtský rybník.

Zlomové místo celé brigády. Tady se ukáže, zda máme dost vytrvalosti a zda svou oddaností Straně překonáme zimu a únavu. Musím se zde bohužel přiznat, že kdyby nebylo oddílového ducha, který mne povzbuzoval, a především nezdolné víry zbytku oddílu, že úkol splníme, brigádu bych nedokončila. Takto ale napínáme společné síly a krůček po krůčku se blížíme k řešení, i když alternativní cestou.

Čimické údolí.

Šifra 5

Vyšlo sluníčko, je krásně, rozkládáme se na louce nad rybníkem, tentokrát vytuhává Petr. Spousta šipek na všechny strany, nahoře dvě zakulacená okýnka, která někdo identifikuje jako váhu a že tedy ty šipky jsou síla, co se asi bude nějak vyrušovat. Myšák kružítkem dorýsovává podle okýnek kružnice, okýnková výseč je prý dvacetina kruhu. k nápadu, že to je terč na šipky, už je jen kousek. Budíme Petra a míříme do Čimic.

Úspěšně překonaný zásek nám dodává novou energii a chuť pokračovat. V tomto úkolu rozeznáváme prolétskou pokleslou zábavnou kratochvíli. Naštěstí – jak se ostatně ukázalo už u prvního úkolu – jsou mezi námi odborníci i na tyto aspekty občanského soužití. Úkol nám tedy nečiní větších potíží.

Šifra 6

Procházíme nezvykle úzkou alejí, sto metrů od kraje se určuje fakt blbě. Naštěstí obálka není moc schovaná. Velký Bratr z krabičky nám po nasvícení temným hlasem sděluje, že „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Zadání je řešení.“ v obálce se zadáními nic dalšího není, z prvních písmen taky nic vyčíst nejde, vyndaváme orgovskou mapu a překvapeně hledíme na studánku „Dáň“ (ve skutečnosti Prdlavou studánku) kousek na sever. Za Dání! Slézáme z kopce dolů a Petr velmi nenápadně před zraky výletníků vyzvedává řešení. Pokračujeme do Chabrů.

Velký Bratr je všudypřítomný. Jak jinak by bylo možné, že jeho hlas slyšíme uprostřed volné přírody? My ovšem víme, že Velkého Bratra není třeba se bát, vždyť On je naším ideálem, proto nás jeho hlas nenaplňuje bázní, ale nadějí, a bezpečně nás vede přímo k řešení dalšího úkolu.

Šifra 7

Rybník v Dolních Chabrech.

Zabíráme volný stůl s lavičkami u rybníka, oproti situaci tak před dvěma hodinama je teď nálada o mnoho lepší a ti odvážnější z nás pomýšlí dokonce i na dojití (neb víme, že Tučňáci už asi od půl šesté visí na dvanáctce, což by teda mohl být cíl). Jestli ale budou všechny přesuny na čtvrt hodiny a víc, tak nám teda na šifrování už moc času nezbývá. Tahle šifra nás naštěstí moc nezdrží, skákání kurzoru je jasné, na netu dohledáváme defaultní rozmístění kláves a máme hotovo. Další čtvrthodinový přesun do Ulčovy na druhém konci Chabrů.

Konečně se vracíme opět do civilizace, kde se přece jen cítíme bezpečněji. Tentokrát nás Strana zkouší ze znalostí využívání moderních technologií. s hrdostí, že i tuto oblast zvládáme, pokračujeme dál.

Šifra 8

ČTVEREČEK. Děvětkrát za sebou, devětkrát pod sebou, písmena psaná v rastru do čtverečku, většinou nějaké chybí. No tak si je asi vypíšem, že? Danu napadá, že když už má čtvereček devět písmen, bylo by fajn ho taky psát do čtverečku. Hotový rastr ale nevypadá nic moc. Identifikuju chybu: „ Vy jste psali ten řádek do řádku? Ten by se ale taky mohl psát do čtverečku, když je v něm devět slov, ne?“ Krásně postupně vychází jednotlivá písmena, z nichž byl ČTVEREČEK sestaven, jeden segment ale vždycky chybí. Ok, vykreslíme i ten, tím spíš, že pokaždé chybí na jiném místě. Vzniká divný útvar, který je sice kompaktní a vypadá, že je správně, ale nejsme schopni identifikovat, co to jako má být. Myšák vytahuje orgovskou mapu a zkouší nahazovat různé body. „Kóta 357?“ „Jo, to bude ono! To je to na Ládví, že?“

Z nezvykle velkého počtu přítomných oddílů usuzujeme, že tento úkol nebude patřit mezi snadné. Jsme proto překvapeni, že vše do sebe krásně zapadá, úkol je sice vícepracný, ovšem správná dělba práce je základ úspěchu.

Šifra 9

Zbývá ukrutně málo času, do cíle to nejspíš nestihnem. Luštíme sice rychle, ale ty přesuny... u věže čeká křížovková šifra. „Ztratila satelit?“ Maf má celkem jasno. Bezdružice. Prý by to všechno mohly být analogie na jména vsí a měst. Japonská kuchařka? Sušice. Neoblá? Hranice. Tým se upřímně baví. Vychází škola Burešova. Už teď? Vždyť ještě zbývají tři stanoviště? Že bysme to přece jen stihli?

Nyní je třeba napnout všechny síly, ohlášený konec brigády se velerychle blíží. Přece nemůžeme dopustit, abychom teď zůstali těsně před vysněným cílem. Co když se Strana už nikdy veřejnosti neotevře? Nedbáme tedy na unavené nohy, stoupáme do kopce pro další zadání. Tentokrát nás čeká zkouška ze znalostí geografie. Ani ta není překážkou v našem rychlém postupu. Navíc se dozvídáme, že nyní máme pokračovat přímo do sídla Vnitřní strany! Náš cíl je na dosah!

Šifra 10

Jsme usazeni do místnosti 101 před velký obraz Velkého Bratra, na videu nám promítají oheň, pavouky, malé prostory a tak a k tomu hraje Trololo, což prý měla být náhrada za naši vybranou mučící píseň. Omlouvám se, že jsem to nepochopila, asi mám dost zvrhlý hudební vkus... Video končí, prý jestli chceme orgovi něco říct. Hm, asi ještě ne, že? Odebíráme se do vedlejší třídy, provizorní cely, kde nás má org za pět minut vyzvednout. Dohledáváme názvy fobií z videa, podle mě bude heslo v prvních písmenech. Dost to kazí xenofobie (kterou naštěstí někdo identifikuje i jako islamofobii) a fakt, že očividně většina všech fobií začíná na „a“. Zkoušíme dohledat souvislost s místností 101, ale nic moc, kromě toho, že to byla místnost nejhoršího mučení, se najít nedá. Orgové na nás asi zapomněli, po deseti minutách čekání vzdáváme a Petr jde někoho sehnat. (Tohle zdržení nás nejspíš stálo jedno nebo dvě místa, ale tak co už...) Hesla fobie ani strach nefungují, prý před námi čekají další dva týmy, pak se můžeme vrátit k videu. Musí to být počáteční písmena, co by to bylo jinýho? Pyrofobie, arachnofobie, zoofobie... Jasně, pažitka, hurá.

Místnost 101. Poslední a nejhorší zkouška, kterou zvládnou opravdu jen ty nejodolnější oddíly. Nepředstavitelná muka, během nichž se nás členové Vnitřní strany snaží přesvědčit, že mezi ně vstoupit nechceme. My ovšem hrdě snášíme trýznění, teď už se nevzdáme!

Šifra 11

Vstupujeme do Strany.

Jsme odvedeni do další místnosti, kde dostáváme k podpisu přihlášku do Vnitřní strany s hrozně dlouhými „smluvními podmínkami“. V tom bude někde podraz. Uprostřed nacházím divnou formulaci ve smyslu, že pokud se podepíšu, souhlasím s tím, že Strana je zvěrstvo a podporuju Winstona Smithe. To přece nemůžu podepsat! Šak od začátku hry se snažíme dostat se do Strany, ne? Myšák naznává, že to bude pravděpodobně ten doublethink a s Mafem a Danou se podepisují. Tyjo, co s tím? Zase v záhlaví je jasně „podepište a odevzdejte“... Do konce zbývají asi čtyři minuty, org Jůlie začíná být nervózní a ptá se, jestli nám funguje webinfo. „No funguje, ale nic nepřišlo...“ „Ne, to jen jako abyste to stihli včas... Tak jakým jménem se podepíšete?“ Aha, takže ono se to asi vztahuje jen k tomu, že se podepíšeme jako Winston (a stojím si za tím, že tam byla navíc čárka před pokud, což právě úplně změnilo smysl tý věty :o) ). Proč bysme to měli dělat? Dyť nás za to třeba můžou diskvalifikovat? Ale tak to by to snad bylo postavený naopak, že diskvalifikujou ty, co nečtou podmínky, ne? Uwá! Kašlu na to, podepisuju se, ať si to rozhodne Petr. Prý se musíme podepsat všichni stejně. Aha, tak nic, nebudem to řešit, Petr se podepisuje taky. „Gratuluji k dokončení hry!“ Euforie. Jako fakt? My jsme došli Matrix? 11:58.

Konečně před nás předkládají přihlášku do Vnitřní strany. i když text skrývá poznámku o Winstnu Smithovi – Strana nás pravděpodobně zkouší až do konce – nenecháváme se zviklat, zavrhujeme jeho zcestné ideály a svými podpisy stvrzujeme vstup do Vnitřní strany. Dokázali jsme to.

Borci v uvozovkách v cíli.

Závěrem

Rozhodně nejlepší Matrix, co jsem šla. Super téma, zajímavý systém, přiměřená obtížnost šifer... Velké díky orgům! Nemenší díky i mému matrixímu týmu, jenž se nečekaně úžasně vyrovnal s nelineární částí, kterou jsme řešili příkladně paralelně, jak jsem si vždycky představovala, že by to tak mělo být.

Ať žije Velký Bratr! Ať žije Strana!

za tým t.č. Borci v uvozovkách
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =