Po škole 2012

Hlavní strana
Fotogalerie

1-2. června 2012

Třetí krysosmrtí Po škole aneb Čert nikdy nelže

Před startem

Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata, a proto pro tentokrát draftujeme dva Spící voly. Víc zvířátek, víc šancí na úspěch. (Přece nemůžu říct, že ve třech se pořádně luštit nedá, takže když Spící volové, kteří se ve výsledkových listinách pohybují řádově o desítky příček nad námi, nabízejí na Po škole tři volná místa, rychle se jim nenápadně vnutíme, nebo je spíš z pozice více hráčů přetáhneme do svého týmu, co kdyby je ulovil někdo jinej, a kromě toho se posily těsně před startem dost špatně hledají, máme taky nějakou hrdost, a jak bysme vypadali, ne?) Múzy se tentokrát můžou vytahovat, jak chcou, ale myslím, že i samy ví, že nemají šanci, neb ambice Spících volů jsou vpravdě vysoké, a sice skončit v první čtvrtině týmů.

Petr se k luštění startovní šifry dostává až večer (no dobře, o půlnoci) a hned hlásí, že stránky jsou nějaký divný a že našel speciální tlačítko. „Jste ochotní udělat cokoliv pro to, abyste došli do cíle?“ Ano, ano, upsat duši! Po krátké úvaze, že „udělat cokoliv“ by v podání orgů mohlo být třeba pojídání takových těch hnusných pražených brouků a podobné verbeže, nechávám raději úpis na Petrovi. Pravděpodobně to nebude jedna z mých nejlepších vlastností, ale ano, kvůli dojití do cíle klidně donutím kohokoliv udělat cokoliv.

Celý pátek před šifrovačkou proprší, Aladin ovšem tvrdí, že od šesti večer má být hezky. Musím předstírat, že mu věřím, Ondrovi by se do deště vůbec nechtělo. Ještě po cestě to moc nevypadá, ale aspoň se dělá úžasná duha. Škoda, že nám nedošlo, že je to vlastně velice důmyslná nápověda k první šifře. Na zastávce si ještě střihneme krátkou etudu na téma „kudy že se to jde na ten start?“, neboť stejným autobusem přijevší týmy se zákeřně dělí na dva proudy a všichni se tváří, že jdou správně.

Petr i přes výhružky opět doráží pozdě. No co, stejně to má spočítaný, čert si na něm smlsne. V nezvyklém složení hromadně fotíme a na oplátku též fotíme opuštěnou Múzu Pavla, který bude očividně startovat sám.

Šifra 1 [19:00–19:42]

Na hřišti za páskou se místo hromádek zakrytých igelitem začínají objevovat balonky. Nesmělé a neumělé zapísknutí teda jako startovní signál moc nevypadá – že by si orgové zapomněli doma píšťalku? Všichni kolem každopádně trhají obálky, tak to bylo asi oficiální. Hm, hm, dětský den, stanoviště, úkoly, ... Jen než dočteme zadání, jsou všude odporně dlouhé fronty. Samozřejmě si musím vybrat tu nejpomalejší, takže vůbec nemám přehled, co kde dělají ostatní. Ondra netrefuje plechovkovou pyramidu, Lipča míří zpátky k batohům a ptá se, kde jsou ostatní, z hřiště odchází první tým (cože?), Karel přichází, že to vyluštili, ale jen by potřebovali jedno písmenko pro ověření. Aha. V ten moment je mi jasné, jak se šifra řeší, hlavně že tu dvacet minut tupě stojím ve frontě a vůbec mi není divný, proč tu nějaký lidi očumovali tak dlouho ty balonky.

Konečně se ale právě dostávám na řadu a stejně jako všichni přede mnou pronesu na hrozně těžké lopatě míček skrz celou dráhu (tak dobrá!) a písmenko odpovídá. Z úspěšného lovu rybiček se vrací i Ondra s dalším správným písmenkem, je to jasné, máme to dobře. Prý z toho ale vychází spousta slov, nejlepší jsou „setrvání“ a „strávení“. Vybíráme „strávení“ jako pravděpodobnější, Petr dostává na ruku tiskátko prasátka a my polohu další šifry. Taky mohli říct rovnou, že na slově nezáleží. Ani jsme neviděli pekelnou holčičku :o(

Šifra 2 [19:42–20:24] – 4. místo

Na lavičce na hřišťátku pod schody sedí paní s tabulkou a chce vědět, kdo jsme. „Krysí smrť? Tak to si vás vezme támhle kolega.“ Á, ďábel je tu! Petr nafasuje stylovou vizitku s ještě stylovějším telefonním číslem a informací, že „kdybyste třeba potřebovali pomoct s nějakou šifrou, nebo chtěli někam odvýzt a tak, zavolejte“. Jsme tu čtvrtí, tak tenhle start asi hodně dlouho nepřekonáme. Lipča s Petrem zkoumají béčkovou šifru, asi by rádi hned na sedmičku. Bohužel se moc zasekli na tom, že je v ní 26 slov. Kdyby mě tak nechali udělat frekvenčku, jako pak ještě asi čtyřikrát (a většinou zbytečně), třeba by nás to napadlo. No co, přece nebudeme přeskakovat ne?

26hodinové hodiny ale taky nevypadají dvakrát příjemně, hlavně nechápeme význam velké ručičky, která se víceméně pravidelně střídá nahoře a dole. Několik týmů odchází velice rychle, směrem na Spálený Mlýn. Navíc dle upřesnítka je šifra „pod mostkem“, a kde je mostek? Ano, na Spáleném Mlýně. Několikrát tam Petra posílám se podívat, ale asi jsem byla málo důsledná. (Jako abyste si nemysleli, že ho terorizuju, on je normálně rychlospojka pro nápovědy a tak, a teď to má navíc za trest, že přišel pozdě!)

Zkoušíme na tajenku Spálený Mlýn nějak napasovat, ale moc se mu nechce (když se na tu šifru dívám teď, tak to vychází úplně krásně, nevím, co jsme tam dělali...). Podle polohy velké ručičky zkoušíme různě měnit směry abecedy, přiřazovat písmeno z první či druhé půlky, už celkem nouzovky, a furt nic. Lipču už jeho šifra asi nebaví, a že prej „No vždyť to jde prostě přečíst. Akorát musíš dát áčko na jedničku a ne nahoru, jak jsem říkal už na začátku“. Tak to jsme tu šifru teda trochu přecenili...

Šifra 3 [20:24–20:35] – 14. místo

Dost jsme se propadli, asi někam k patnáctému místu. Poučeni předchozí šifrou si ani nesedáme, šak celé kolečko do šestky bude určitě průchozí. „Jazyk“, „kopyto“, „syn“... „letiště“? Takže to není „Hamlet“, ale „být“ a to letiště je „Ruzyně“, přece, ne? Když vyjde „troja...“, vydáváme se na cestu k dalšímu předvídatelnému stanovišti, ovšem ta „skála“ bude asi oříšek. Podle mapy jich je kolem cesty asi deset.

Šifra 4 [20:35–20:48] – 11. místo

Nebyl, naproti odbočce k Trojanovu mlýnu je výhled na skálu proklestěný a na stěně je mini nálepka hry. České i anglické barvy jsou jasné, další řádek odhaduju na francouzskou vlajku, takže zatím přeskakujeme a doplňuju další. Konečně si připadám užitečně. Prostřední řadu nakonec přehodnotím na italskou, teda ne že bych uměla italsky líp než francouzsky, ale „V“ víc vypadá na zelenou než na modrou.

Šifra 5 [20:48–21:08] – 11. místo

Až tady u Únětického rybníka potkáváme víc luštících týmů, asi to bude zákeřné. Hm hm, slova po nejvýše čtyřech písmenech, to bude morseovka. Zkoušíme doplnit diakritiku, nic. Pak Petra napadne číst spodní linku písmen. Na můj protest, co že chce udělat s těmi kulatými, jako je U nebo J, a taky protože mu to nevychází, čte horní linku a jdeme dál. První kopec jak prase. Kaple sv. Václava je v obležení návštěvníků Noci kostelů, a navíc není přímo v ulici U Kapličky, takže se radši ptáme, jestli tam není někde ještě jedna. Prý ano a prý tam luští víc týmů. Upřímně doufám, že nás ta paní nechtěla zmást úmyslně. Přiznejte se, čí to byla babička, která posílala týmy pryč, že tady určitě žádná šifra není? Vysíláme zpátky Petra, asi vypadá víc nenápadně, protože se vrací se zadáním, prý bylo hned za vchodem. Mezitím konečně vybalujeme sezení a dáváme si první sváču.

Šifra 6 [21:08–22:09] – 12. místo

„Jé, to je to logo s prasátkem! Tady má čumák! A tady taky! A tady... a... tady? Proč je to tu čtyřikrát? Ale tenhle dílek je tu mnohem víckrát!“ Začínáme počítat, vypadá to na mřížku 5×5 polí. Jedu odpředu, Karel odzadu. Setkáváme se na 18. políčku, počítáme jednotlivé počty dílků a ejhle, místo 80 vychází asi 86. To je teda dost rozdíl, takže znovu a lépe. Aha, tuhle jsem místo jedničky napsala desítku, sakra. Karel má taky jednu chybu, takže jsme na 76. Ale tuhle ten dílek nemám očíslovaný a je tam čtyřikrát! Co to je? 26 dílků? Tak jo, tím se to dost zjednodušuje. Než se stihneme zamyslet, co s tím dál, hlásí Lipča své oblíbené „No teď už to de normálně přečíst, hele, tady je „další šifru“...“ Kvůli přidanému dílku všechno od třináctky posunujeme, balíme a odcházíme. S „nequílením písní Xawiera Baumaxy“ určitě problém mít nebudeme, Tři čuníci jsou přece lepší! A myslí si to i jeden ještěluštící tým, který se radostně přidává. Ani chudáci neví, jaká je „ui ui, ui ui, uí“ nápověda.

Brzy ovšem narážíme na drobnou nepřesnost mapy, která zobrazuje úzkou rozbitou silničku jako hlavní. A mně se samozřejmě nevěří, že kolem té první úzké už jsme šli a tohle je ta hlavní. Navíc jde před námi jiný tým, který sice taky vypadá zmateně, ale ve více lidech se asi líp bloudí, nebo co, a tak nás Petr táhne jejich směrem. Obcházíme Brandejsův statek a asi vypadáme velice suverénně, neb se za nás věší zmatený a ještě další tým. Pravděpodobně si myslí, že víme, kam jdeme. Nadávám Petrovi, že přece moc dobře ví, že vůbec nemá koukat do mapy, bo pak vždycky jdeme blbě, ale Ondra praví, že jsme tak aspoň zpomalili ty dva týmy, co se nás chytly, a proto to stojí za to. Týmy se tomu smějí, asi si stále myslí, že to nemyslíme vážně. Ulicí Na Mírách, která v mapě vůbec není (ona je to očividně taková suchdolská specialita, když už totiž ulice v mapě je, pak ve skutečnosti aspoň nemá cedulku, abychom se nemohli zorientovat), se sice oklikou, ale přece, dostáváme na Brandejsovo náměstí a odtud už jistě na Suchdolské.

Šifra 7 [22:09–23:58] – 25. místo

Tak, a první zákys je tu. Karel s Lipčou už hned po prvním pohledu hlásí, že šifry bez písmenek jim nejdou, a my na tom nejsme o moc líp. Jako ano, každý kruh má 26 vrcholů a dají se seřadit podle velikosti poloměru, ale co dál? Celkem bezúspěšně se v tom chvíli plácáme a posíláme Petra pro nápovědu. Zkouším měřit jednotlivé úsečky, koukáme, jestli se třeba právě jeden vrchol nedotýká jiného kruhu, jestli spojnice po sobě jdoucích kruhů přesně neprotne nějaký vrchol... a určitě ještě spoustu dalších věcí, které si teď nevybavím. Nakonec jsem si aspoň přečetla příběh. Fakt dobrej.

Konečně posílá Petr nápovědu. Kluci na to, že je to jasný, že mi to vysvětlí později. Ehm, něco s počítáním vrcholů mezi úsečkami přece už určitě taky zaznělo, ale asi ne dost důrazně... Ondra volá Petrovi, že jdeme dál, ať přijede přímo tam. „Kam že to jdeme?“ „(já šeptem) na Hřebenovou, ať vystoupí na Kamýcký a jde po Sídlištní furt dolů.“ „(Ondra skoro řevem) Tak prej jdeme na Hřebenovou!“ Na další šifru je to sice relativně kousek, ale za pět minut má jet bus, tak se svezem. Za osm minut autobus teprve přijíždí od centra a jede na točnu. Nevrací se. Přijíždí druhý, ten se naštěstí vrací, ale za tu dobu jsme tam už byli dvakrát.

Šifra 8 [23:58–00:31] – 35. místo

A sakra, došly šifry. Obálku jsme v křovíčku sice našli, ale s poslední kopií, takže fotíme. Ondra volá orgům, že došly šifry. Prý jsou náhradní u nějaké cedule se slepou ulicí. Moc teda nechápu, proč nejsou na stejném místě, jako původní šifry, ale aspoň že jsou, z fotky se přece jen blbě luští. Opět můžu být užitečná, hlásím, že šedé obrázky jsou vzory, hledáme v textu podstatná jména a kreslíme písmenka.

Petr volá, kde jsme. „Na konci Sídlištní, kde jsi ty? My už za chvílu jdeme dál.“ „Já su na konci Sídlištní.“ „Nejsi, tady jsme my a ty tu nejsi, tak nemůžeš bejt na konci Sídlištní!“ „No já jsem tady u zastávky, vy jste ještě dál?“ „Jasně, copak ta ulice končí v půlce? Prostě běž až na konec a tam sedíme na křižovatce.“ „To jste až za tím totemem?“ „Jak za totemem? Normálně jdi na konec ulice! Ale dělej, my už jdeme pryč!“ Přichází, právě když dobalujeme. Tak já nevím. „Běž rovně až na konec ulice“ se dá pravděpodobně vyložit i jako „jdi kus rovně a až budeš u pole, zatoč doprava a pak jdi co nejdál, aby ses mohl co největší kus vracet“. Sejdeme dolů do Lysolají, celkem se nám i daří prokličkovat těmi mikro klikatými uličkami (i když jedna teda vypadá, že dál nevede) a už zdálky vidíme spoustu luštících týmů.

Šifra 9 [00:31–01:21] – 37. místo

Dvacet sedm zviřátek, to vypadá na polský kříž. Teoreticky by se daly rozdělit do devíti skupin, když budeme brát zvlášť kočky, zvlášť psy a zvlášť medvěda... Proč tam jsou ale ta druhová jména? Vždyť to by stačilo jen to první... Taky je divný, že se střídají po stranách cesty nejvíc po čtyřech, že by morseovka? Upřímně si moc nevybavuju, jaké různé postupy jsme řešili, ale nakonec opět vysíláme Petra pro nápovědu. Musím obětovat kousek šifry, neb lísteček se zezadu s obrázkem překrývá. „Tak jo, co mi tam bude chybět? Lemur? Ajo, lemur kata, to je ten hnědej. Ne. hnědej je vlastně vari, kata je pruhatej.“

„Hele, oni jako ty zviřátka jsou aji jakože po skupinkách, podle druhu. Třeba tady jsou jen ryby, tady jsou jen kočky...“ „Tak jo, tak takhle to vypadá rozdělený.“ „ A co ta zebra?“ „No ta patří normálně ke kopytníkům, tuhle se to napojuje přes slona. Akorát tuhle v rohu, jak mi tu chybí ten lemur, tak tam je dohromady lemur a skunk, co má společnýho lemur a skunk? Nic, jen jsou oba pruhatý. Tyjo, pruhatý sou čárka a tečkatý tečka a ty bez ničeho mezera! Něco podobnýho jsem už někde viděla. Zavolejte Petrovi, ať se vrátí...“ No, mohli jsme si tu třičtvrtěhodinku ušetřit, Lipča měl prý tentýž nápad hned zkraje, jen jaksi nebyl slyšet... Rozbahněnou cestičkou slézáme do Dolní Šárky, kdyby pršelo, tak by to tu byla pěkná klouzačka.

Po cestě ukazuju Nepražákům Babu a vysvětluju jim, že ta stěna, co vidíme, je kopec, na který určitě za chvíli polezeme, neb jsme tu nedávno byli na takovém jednom závodě a šli jsme přesně naopak, ale taky přes všechny kopce. Máme trochu problémy s identifikací Žežulky, neb kolem téměř nikdo nesedí, ale jiná „zelená nádoba“ než kontejner u zastávky v okolí naštěstí není.

Šifra 10 [01:21–01:45] – 28. místo

V zastávce kupodivu nikdo nesedí, tím líp. Tak šachy, jo? Braill to asi nebude, nevychází políčka, tak prý „zkuste vybarvit, kam všude se můžou ty figurky pohnout“. Šachy nerada, tak proč ne, co taky s tím jinýho. Někdo vybarvuje zároveň se mnou druhou verzi, prý tam zůstávají nějaká divná velká nevyplněná pole. Podívám se na svou dovyplněnou fólii a hlásím, že mně tam teda žádný divný pole nevychází, že tam vidím S a vedle V. „A nemohl by to být svatý Matěj?“ „No... mohl, třeba...“ „Jak třeba? Je tam, nebo ne?“ „No tak asi jo, no... Ty vole, ono to fakt vede do toho kopce? To nemyslíš vážně!“ Buďme rádi, že je tma a že nevidíme, jak vysoko se musíme vydrápat. Kdesi nad hlavami vidím čelovky týmu před námi a bráním se uvěřit tomu, že fakt až tam a ještě výš.

Šifra 11 [01:45–02:35] – 25. místo

Čekáme s Ondrou před hřbitovem, až nám přinesou zadání. „Je tam vrcholová kniha, máš tam jít něco napsat.“ Tak jo, co by ne. Je třeba se pomstít za všechno to vychloubačné příkoří. „Múzy jsou lamy!“ Konečně zase taky nějaká pěkná textovka. Přijde mi, že jsou tam dost uměle nacpaná přídavná jména a že jich je podezřele moc. Ondra si všímá, že v každé větě jsou za sebou dvě slova, která začínají na stejné písmeno. Teda, „v každé“... Zkusil tři první. Kupodivu to funguje dost dlouho, ale pak asi ve třech větách po sobě nic.

Vracíme se zpátky k nápadu s přídavnými jmény. „Modrá halapartna“? Kdo by to normálně použil? „Hele, tady je „dráha“ a tady pod tím „obvod“. „Tyjo, to je dobrý, to bude ono, hledej další!“ Jako nejzákeřnější se ukážou být celá slova jako „indukce“ a „proud“, nejvíc se nám líbí „zrychlení“. Ještě že mám s sebou tolik technicky vzdělaných lidí. Na to, kolik a jakých slov tam bylo schováno, byl ten text opravdu skvěle udělaný. Právě přišedší tým má radost, neboť mu po nás zbyde krásně vyhřátá lavička.

Šifra 12 [02:35–03:33] – 23. místo

Výsledek šifry tentokrát moc neodpovídá skutečnému umístění, jižní konec Soborské ulice je o hodný kus jinde, ale kolem jedné naučné tabule kus dál v ulici je podezřele živo. Celá tabule? To jako vážně? Tak to bude nějaká hnusná zhůvěřilost... Petr tvrdí, že stejnou tabuli nedávno někde viděl a že si jí dobře pamatuje. Přesto ho pro jistotu posíláme vyfotit původní tabuli na stanoviště podle mapy a mezitím si čteme text. Jo tak praantilopy, jo?

Čteme s Ondrou z fotky z notebooku, Karel s Lipčou přímo z tabule. Mám zrovna dočteno, když přicházejí, že to asi mají. „Jo, já vím, je tam spousta slov na pra-.“ „Jo, a za nima je „čtrnáct“, kde přesně je 14. stanoviště z tý mapy?“ Samozřejmě to nejvíc daleko, že. Necháváme na místě Ondru, aby počkal u Petrovo krosny, než se vrátí, že nás pak kdyžtak doženou, nebo zavoláme, že to tam není. Do cesty se nám poprvé staví rozkopaná budoucí stanice metra, ale tentokrát se dá ještě celkem dobře obejít.

Šifra 13 [03:33–04:49] – 21. místo

Je to dobré, budeme tu správně, po lesíku se míhají čelovky. Zkusmo vlezeme mezi stromy, kde to různě pípá a různě velké skupinky postávají mezi spoustou tyček zaražených do země. Hned první dva krajní kolíky vůbec nemají pípák, a jak se zdá, několik dalších v řadě jich buď nepípá schválně, nebo nefunguje. No potěš. Skládáme batohy ke stromu a Ondra volá, že už tu jsou taky. Konečně se nám daří najít několik tyček, co pípají relativně často, a určujeme periodu pípání na jednu minutu.

Přijde mi, že jsou tyčky stavěné tak nějak do obloučků a snad do vějíře? Šak tuhle ta řada byla nadýl a tahle vypadá, že je napříč... A na druhém konci jich je zase spousta nahňácaných na sobě. Pečlivě si zakresluju rozmístění, což ve tmě jen s čelovkou není zrovna moc jednoduché, ale i tak to vypadá jako morseovkový strom. Jsem užitečná potřetí, Lipča mezitím odposlouchal, že něco pípá každé dvě vteřiny, takže teď už jen zbývá obejít všechny tyčky a seřadit je. Dělíme se na dvě a půl pracovní skupinky a za chvíli máme hotovo. Prý tam někde viděli sedět Slepenec, to jsme jako vážně lepší? My? Tentokrát se nám staví stavba metra do cesty podruhé, a to tak, že ji musíme obcházet dost velkou oklikou lesíkem. Na přejezdu nás navíc vyděsí zvonění prý drážního telefonu, no jen si to představte, přecházíte koleje a najednou něco zvoní!

Šifra 14 [04:49– 05:28] – 20. místo

Á jé, další „nepísmenková“ abstrakčka. Snažím se jim to vymluvit, že tam vidím M a K a H a spoustu dalších písmen. Jo, to se určitě bude nějak překládat. Karel kreslí síť a prý to jsou krychličky. Snídám toust se sušenkou a ani se nesnažím pochopit princip. Kluci jsou šťastní, že dali nepísmenkovku rychle a bez nápovědy. Slepenec bohužel mezitím přišel a zase odešel, takže pár minut slávy je za námi.

Šifra 15 [05:28–07:55] – 15. místo

Ták, a teď to přijde, odsud už se nedostanem. Ale budem muset, bo mě z toho *** kohouta jinak trefí. Kdyby si tak zakokrhal jednou, tak neřeknu, ale kokrhat co deset vteřin, komu tím prospěje? Kromě toho mu občas ještě odpovídá nějaký vzdálenější! No, 64 dílků, to je jasná krychle 4×4. 3D šifry jsou to, co zase pro změnu nejde nám. Poprvé a naposledy ve hře počítám užitečnou frekvenčku, všechno, co tam je, je dělitelný čtyřma. Asi víceméně hned posíláme Petra pro jistotu pro nápovědu, ale fakt teď nevím proč, když jsme vlastně celou dobu, ač pomalu, postupovali. Ondra s Lipčou spí, Ondra chrápe. Snad nerušil ty rybáře, co seděli kousek vedle.

Karel si všímá, že každé písmenko se rovnoměrně vyskytuje na první, druhé, třetí i čtvrté pozici, což stále ještě moc připomíná krychli. Pak z toho chvíli zkoušíme udělat placku na způsob scrabble, občas to vychází i celkem dobře. Při té příležitosti si všímám, že ke každé druhé dvojici písmen jde najít „slovo“, kde jsou ta písmena v první dvojici. Tak to zřetězíme! Petr posílá nápovědu, že má vyjít čtverec s černými dírami na krajích. No, ano, o to se už chvíli snažíme... Řetězce vycházejí podezřele dobře všechny stejně dlouhé a s černými dírami na začátku a na konci. Lipča vstává, koukne, a říká, že se v řadách opakuje každé druhé písmeno, jen je posunuté o jedna. Řadíme řady znovu, že bychom tedy ta stejná vyškrtali, ale Lipča už čte „vyhlídka“. Voláme Petrovi, že se sejdem na Šárce, ať chvátá.

Vyhlídka na červené značce u Čertova Mlýna, jasně, to bude ta příšernost, na kterou jsme lezli v rámci Toulek Prahou a je až na druhé straně Šárky. Fuj. Turistická mapa by se šikla, ale o správnosti rozhodnutí mě ujišťuje alespoň červená, která začíná u mekáče a vede potřebným směrem, tedy údolím doleva a k bazénu. Petr nás po cestě dohání a vůbec neřekne, že si myslí, že jdeme špatně. U bazénu mám trochu dilema, moje myšlená vyhlídka je doleva do kopce, ale červená vede doprava dál údolím. K Čertovu Mlýnu. Vyrazíme tedy doleva, stejně nahoru musíme. K Čertovu Mlýnu? Ajaj. Mám očividně přepracovaný mozek, chvíli mi trvá, než vůbec zpracuju, že je blbost, abychom obcházeli Čertův Mlýn ze severozápadu, když šifra má být na jihovýchodě. A na jihovýchodě je co? Ano, správně, další skála jak prase (napsala bych „jak kráva“, bo přecejen kráva je větší, ale prase je stylovější). Tak to jsme v kelu.

Karel zapíná GPSku a hledáme nejbližší cestu nahoru. Určitě tam nějaká je, Petr po ní minule chtěl jít, že je to „míň do kopce, než to obcházet“. Všichni se tváří, jakože se vůbec nic nestalo, ale při pohledu na skálu, kam máme vylézt, mě určitě chcou zrakvit. Fakt se omlouvám ještě jednou, su blbá! ...Ovšem dovoluji si podotknout, že mé správné návrhy, jako třeba vyslat Petra ke Spálenému Mlýnu, se nesetkaly s nadšením, zatímco takovouhle kravinu, jako jít na úplně jinou vyhlídku, mě klidně bez řečí nechají udělat...

„Cesta“ nahoru je spíš kamzičí stezka, někdy je sotva vidět a párkrát mám strach, že končí u paty nejbližší skály a zase pěkně polezeme dolů. Po mnoha přestávkách se nakonec dostaneme nahoru, odkud, jak se zdá, nevede žádná cesta. To už by mě fakt asi zabili. Přelezeme skalku a jakási stezička tam mezi keři naštěstí je. Na křižovatce ještě trochu zmatkuju, neb se mi nějakým způsobem povedlo otočit se o devadesát stupňů, čehož následkem tvrdím, že tam, co je sluníčko, je sever, takže musíme doprava. Doporučuju všem, ať už mi dneska nic nevěří, že mi asi usnul mozek. Na šestnáctku tak přicházíme odhadem s asi půl až třičtvrtěhodinovým zpožděním. Podle konečných výsledků je to stejně jedno.

Šifra 16 [07:55–08:43] – 19. místo

Prý docházejí zadání, takže místo čtyř dostaneme zkusmo jen dvě. Tak to se má asi něco stříhat, co? Třeba to půjde i bez toho. Chvíli kříže zkoumáme, mně napadá, že to, kde kříže chybí, je bílá bez ohraničení a že středy jsou vždycky šedé. Podle barvy a ohraničení nám tedy vychází 20 druhů. Zrovna takové nicneříkající číslo. Ještě pořád jsme nevyužili toho čerta, ale Petrovi se očividně moc nechce, asi má strach :o) Nakonec se nechá ukecat a volá. Tak prý můžeme chtít nápovědu nebo řešení. To jako fakt? Tyjo! „Tak řešení, ne? Se zeptej, co za to chce.“ „Tak prej si máme vzít nápovědu, že je to lepší.“ „Jak lepší? Tak jo, třeba to bude stačit. A zeptej se, jestli by nám sem nemoh dovýzt pizzu.“ Nezeptal, příšera. „Co za to chtěl?“ „Nic. Prej když voláme prvně, tak že nic nechce...“ „Měl si chtít tu pizzu!“ (Když teď vím, co všechno peklo poskytovalo, by mě celkem i zpětně zajímalo, jak by splnili požadavek na odvezení někam z tady toho stanoviště... Třeba by přiletěl vrtulník nebo by přijet čert na kole a naložil dotyčného na nosič o.O) Nápověda „stříhej a toč“ se ukáže být zásadní, místo stříhání překresluje Karel obrysy na fólii, točí a čtou morseovku. To vím až teď, tam mi to zase nechtěl nikdo vysvětlit, že až pak. „Vlak šest set metrů na východ.“ „Cože?“ „No to vyšlo, tak to najděte v mapě a jdem.“ „Jak najděte v mapě? Nejbližší koleje jsou tam, co jsme luštili ty krychle!“ „To je blbost.“ „Tak se poď podívat, v tom řešení vám ještě kus chybí, na východ od čeho?“ Načež strávíme dalších asi deset minut hledáním způsobu, jak z šifry vytlouct další písmenka, obrácení fólie naruby nepomohlo. „A neříkáte v Praze vlak třeba taky něčemu jinýmu?“ „Asi čemu? Hele ale kdysi tudy vedly taky nějaký šifrovačky a četla jsem, že tu šli přes nějaký hřiště a tam právě byl snad taky vlak? Každopádně by to mohlo něco takovýho být.“ Konečně jsem to taky někde využila...

Šifra 17 [08:43–11:40] – 17. místo

Morseovkový strom dokulata? To samé bylo přece v tom lese, že? Ale tam byla ještě jedna tyčka úplně uprostřed. Pacičky kolem písmenek vypadají velice jako semafor, kterému chybí druhé pacičky. Kde je vzít? Zkoušíme podle středu překlápět obě půlky stromu k sobě, zkoušíme posuny ve směru šipek v rámci mobilu, klávesnice i polského kříže, neb někomu se zdá, že pacička víc než semaforovou ruku připomíná tlačítko. „Ten čert minule nabízel i řešení, ne? Tak mu zavolej, třeba dá, i nápověda by stačila. A řekni, že chceme dovýzt tu pizzu!“ „Tak prej nápovědu už nemůže, že jedině polohu následujícího stanoviště.“ „No když nechce dát nápovědu, tak ať nám řekne, kam máme jít dál, no...“ A pizza zase nic... Mostek na vtoku do Džbánu? A neměla být náhodou osmnáctka už cíl? V okolí jsou čtyři školy, které přicházejí v úvahu a tohle je stejně víceméně přesun do civilizace, tak to zkusíme.

„Tato šifra není nic než skutečné peklo.“ To né... Takovej podraz! Člověk čeká pomoc, a místo toho „vraťte se a vyluštěte to“, co to jako je? Petr odjíždí pro nápovědu k sedmnáctce, a že rovnou zkusí vzít i nápovědu na peklo, chceme vidět, jestli vůbec existuje, a co nám orgové doporučí :o)

Ještě jednou zkoušíme znovu všechny doposud vyzkoušené postupy a ještě nějaké další (Rychlý mouchy by taky mohly vyprávět), přemýšlíme, jak to může být provázané s třináctkou, aby to bylo řešitelné i pro ty, co ji přeskakovali. V úvahu přichází víceméně jen text řešení, které má navíc třicet písmen, tedy stejně, jako morseovkový strom, to přece není náhoda. Očividně je. Petr posílá nápovědy, nápověda pro peklo existuje a je bohužel dost radikální. Zato nápověda na sedmnáctku vágnější už snad ani být nemohla. Samozřejmě, že jsme tyčky už viděli, samozřejmě, že víme, kde a samozřejmě si to pamatujeme. Po další důkladné analýze, k čemu že se to má vztahovat, nás kromě textu sice napadají i různě natočené pípáky na tyčkách, ale hromadně to zavrhujeme s tím, že tohle přece nemůžou chtít, abychom si pamatovali, pípáky byly natočené jen do čtyř směrů a podle nás velice náchylné na okolní vlivy – kdokoliv mohl třeba o tyčku zakopnout a pípák tím natočit jinak. Třinácté stanoviště sice není nijak extra daleko, ale vůbec se nám tam už nechce, beztak už je dost málo času, takže v 11:40 posíláme vzdávací smsku, aby kluci ještě stihli vlak do Brna a my dojít do cíle do ZŠ Na Dlouhém lánu.

Závěrem

Až na tu prokletou, a dle mého názoru velice neelegantní sedmnáctku, budu jenom chválit. Tento ročník Po škole určitě patří mezi nejlepší šifrovačky, které jsme kdy šli (no dobře, tak moc jich zas nebylo) – obtížnostně pro nás úplně akorát, skvělý systém terénních nápověd, krásně zvolená trasa (ano, to převýšení mohlo být krapet menší), a tak vůbec.

A protože velkou roli na pocitu ze hry hraje samozřejmě i tým, chtěla bych znovu moc poděkovat Spícím volům Karlovi a Lipčovi, že námi nepohrdli a pomohli nám doplácat se skoro až do cíle (někoho, kdo by vždycky v určité chvíli luštění řekl „Teď už to jde prostě přečíst“, bychom do týmu potřebovali stabilně, dost by nám to urychlilo postupy :o) ), Petrovi za vytrvalé, i když často zbytečné ježdění pro nápovědy a upsání duše (ale tu pizzu měl stejně zkusit) a Ondrovi, že usnul až ráno, bez řečí vylezl všechny kopce a nesl mi jídlo a oblečení.

No a abychom se podobně jako letošní Po škole zacyklili k začátku, můžeme skončit třeba takhle: Máme rádi Po škole, Po škole, Po škole... Fakt se vám to letos povedlo, díky.

za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =