Hlavní strana
Fotogalerie

7-8. června 2013

Čtvrté krysosmrtí Po škole aneb Ten led beztak nebude potřeba

Před startem

Tentokrát mě kromě vyluštění místa startu čeká ještě jeden speciální předstartovní úkol, sehnat tři lidi. Vytrvale sleduju fórum a lovím. Startovní „šifra“ je jednoduchá, web Prahy 11 zatím není zahlcen povodňovým zpravodajstvím a pozvánka je vidět hned na první straně nahoře. Kromě toho začínám sbírat a zapisovat zmínky o úmrtích vědců na hlavní stránce. Určitě se to bude hodit. I lov je nakonec úspěšný, půjdeme v plném počtu.

Ve čtvrtek ještě rozesílám místo startu budoucím posilám, které teď už utopenou pozvánku nemůžou najít a na základě posledních informací provádím test s kusem ledu a termohrnkem. Moc uspokojivě nedopadá, po dvanácti hodinách je led v čudu. Lepší by byla termoska, jenže je za á zbytečně těžká, za bé zbytečně velká, za cé moc úzká, takže se do ní led tvaru jogurtového kelímku prostě nevejde a za dé žádnou lepší nádobu schopnou vytvořit menší kousky ledu, která by se zároveň vešla do aktuálně přeplněného mrazáku, nevedeme. Nu což, nezbývá než spoléhat na to, že led bude třeba někde zkraje (přece to není jen blbá provokace „vymyslete, jak uchovat led, který nebudete vůbec potřebovat“). V mrazáku nechávám druhý kelímek s tím, že pokud by byl opravdu nutně třeba v pozdější fázi hry, bude mi ho muset Ondra prostě dovezt.

Z na první pohled skvěle vybraného místa startu, dostupného za normálních okolností za čtvrt hodiny stopětadvacítkou ze Smícháče se v okamžiku nájezdu na Jižní spojku v pátek v podvečer stává předstartovní můra. Půlhodinová rezerva se rozplývá už někde v Krči. Z půjčeného mobilu (viz chcípací epizody na Dnem a Želvování), na který se mi nepovedlo přenést kontakty z vlastního, pomocí univerzální metody „zavolejte mi sami“ koordinuju část týmu, která sice už na startu je, ale neví o sobě, neb se zatím nezná, aby se sešli a odprezentovali nás, a část týmu, která podobně jako já visí někde v nějaké koloně. Přijíždíme asi pět minut po sedmé a v hloučku dobře patnácti lidí míříme k tvrzi.

Na startu

...to zatím moc akčně nevypadá, většina viditelných týmů jen tak posedává, Petr se Silpem taktéž. Předkládají mi obsah obálky. Hmpf. Obrázek. Tak začneme tím farním věstníkem. Prý pokladnička na milodary je u kostela. Silp tam vyráží a vrací se s tím, že tam byl jakýsi mnich a říkal něco o třetím písmenu od dvanácté šifry. Tak to je nám teď platný jak mrtvýmu zimník. Přichází hostující Jakub.

Na šifře jsou nějaké mořské mrchy a pět prasátek. Hesel může být i víc? Takže možná něco nekonkrétního, nějaká množina? Od odpoledne je mi mizerně, jsem ráda, že sedím, takže obvyklé obíhání budou muset zvládnout jiní. Silp se nabízí, že se podívá po parku, kde se už pár týmů nenápadně prochází. Mezitím zkoumáme šifru. Osm chapadel, osm vlnek, osm očiček, osm noh pabouka... Hm. Přichází hostující Dominika.

A co třeba počty noh zviřátek? Nula, čtyři, osm... Jakub oponuje, že šnek a škeble mají nohu jednu. Silp je zpátky, prý jsou tam tak různě agenti, kterých se má člověk ptát, jak se dostane na další stanoviště, a oni mu pak něco řeknou. Bere si blok a vyráží hledat další. Je půl, první nápověda. Jakub se jde podívat, prý mapa parku a sedí to na tu chobotnicu. Hlavně, že jsem odpoledne koukala na mapu, jaký tu mají pěkný bludiště, že... To je jasný, prasátka jsou agenti, Petr za nimi odchází též, abysme měli určitě všechno.

Tak fajn, všechny věty máme, akorát jsou takové, no, nicneříkající. Zkoušíme poslat pár náhodných hesel, Petrovi se prý líbí ten autobus z jedné věty, že by ho rád poslal. Neposlal. Takže sedíme dál, počítáme slova, slabiky, písmena, řadíme věty a furt nic. Postupně se objevují další, též nicneříkající nápovědy. Až za hodně dlouho po vyvěšení x-té nápovědy praví někdo, že je to divné, že z těch vyvěšených vět vždycky chybí poslední slovo. Aha. Konečně hodně blízko chvostu pořadí posíláme zpropadený autobus, přebíháme čtyřproudovku a jdeme dle očekávání do Kunratického lesa.

Šifra 2

Áha, takže jako loni, přeskakovací šifra. Moc tomu nevěřím, loni byla dost těžká a kolečko naopak hodně jednoduché a průchozí. Navíc se to tváří jako noty. Což by nevadilo, kdyby to fakt noty byly. Takže na to jen tak zkusmo mrknem a odložíme. Druhá šifra vypadá schůdně, samá pěkná čitelná písmenka. Kreslím mřížku, jsou vždycky dvě na řádek a sloupec, jen na krajích po jednom. Část týmu řeší šifřičku, Prý je tam znak psohlavců, že by knížky? Snaží se rozdělit obrázky podle žánrů, končí u stromu s kaktusem, na který se jim nic napasovat nedaří. Houby knížky, metro. Tuhle Vltavská, pak Chodov. Že je pán s křížkem opat a ne Želivský, husita, ani nikdo podobný, nenapadá nikoho. Někdo si bere mřížkovou šifru a čte od prostředka část tajenky. Kašleme na metro, jdeme do Kunratic. Petr převrací termohrnek s ledem, za trest je pověřen jeho dalším přenášením.

Šifra 3

Usedáme hned na křižovatce u rybníka, zrovna rozsvítili lampy. Jakub hned rozeznává Shakespeara, Domča na netu dohledává. Zkusíme to jednoduše, prostě první a poslední písmena. Je to dobré, poslední čtveřice vychází „rozc“. Ze zbytku pracně dolujeme „noký hra_“. Hlásím, že to je jasně Nový hrad. Jen si nejsu jistá, jestli fakt až nahoře, nebo jestli tím nemyslí rozcestí někde po cestě. Silp ale okolí očividně zná, zkusíme mu věřit. Petrovi se řešení nelíbí, že je to moc od oka. Ošklivě se na něj dívám, má smůlu.

Šifra 4

Hrabeme se zpátky do kopce, navíc oklikou, neb na mapě je jen jedna cesta, samozřejmě ta nejvíc daleko. Org stojí u rozcestníku u zříceniny, taky možnost. Na první pohled jednoduché, na druhý pohled divné, po hodině neřešitelné. Jako jo, jsou to písmena, něco se někde přeloží, ohne, otočí, přesune nebo tak něco a půjde to přečíst. S tím si vystačíme až do příchodu nápovědy, která toho moc neporadí. Část týmu se zase zahloubává do šifřiček, Jakub odchází, prý se musí vyspat na zítřek. Ošklivou šifru nakonec řeší Silp, když si šikmé čáry překreslí na fólii. Nechápu, jak ho to napadlo, ale díky za to, neb hmyzáci se postupně slézají čím dál tím víc, lezou po šifrách, nalítávají na čelovky a vůbec se chovají hrozně netřídně.

Šifra 5

Pomalu a opatrně ťapeme prudkou rozmáčenou a kluzkou stezkou z kopce dolů, bo celé to obcházet se nám vůbec nechce. To se radši přizabijem tady. Dostáváme poslední šifru přímo od orgů, nasedají do auta a opouštějí stanoviště. Rozmlouváme Petrovi návštěvu hospody, moc týmů kolem není, určitě to bude jednoduchý. Přesouváme se ve směru předpokládaného postupu za světlem a lavičkami do parčíku k Ikemu. Písničky známe (teda až na mě a To ta Heľpu), fotíme se, dohledáváme text Davida a Goliáše, přesný název Madmazel Parí a pak teda vůbec nevím, co jsem dělala, nebo jestli to měli tak rychle, ale Domča s Petrem v písničkách vidí čísla. Trochu bojujou se sto chlapci z Heľpy, ale v dalším verši je jednička, takže to taky sedí. Jen to řešení Labuť se mi nezdá, jo tak maximálně tak Bílá Labuť, Silp tvrdí, že to je obchoďák tady někde. Na mapě jsou psané jen supermarkety, internet zná jen restauraci U Labutě, to se mi pořád nelíbí, proč by tam psali východní roh, kdyby to byl barák? Odmítám se přesunout, takže Silp hledá dál a nachází rybník Labuť. Tomu už jsem ochotná věřit, akorát nám jede autobus, aspoň se kousek svezem.

Šifra 6

Lépe luštit v civilizaci pod lampou, zůstáváme tedy s Domčou u silnice a kluci jdou pro šifru. Asi je nějak pekelně schovaná, vrací se až za hrozně dlouho. Na první pohled je jasné, že tohle je ta věc, která se tak trochu podobá dvanáctce z Bedny, o které psala Anička v reportáži, že nesmí „ani naznačovat“. Vypisujeme tedy časy, kterýžto úkol byl neprozřetelně svěřen Petrovi. Kreslit ručičky ještě zvládá, ale když po něm chci i značení, která je velká a která malá, nechápavě se na mě zahledí. Takže si dáme opáčko z první třídy, že hodinová ručička je ta kratší a pracně se prokousáváme textem, kontrolujíce, jestli to kreslí dobře.

Stále tvrdím, že to jsou hodiny, Petr ale nevěří a zkouší semafor. Samozřejmě mu nic nevychází, takže nás opouští a jdou s Dominikou na benzínku přes silnici koupit si něco k jídlu. Překresluju si ručičky sama ještě jednou, dělím podle odstavců, čtu ST, dál už to jako nic moc nevypadá. Akorát se vrací zpátky a prý, jestli už to máme vyřešené. Říkám, že mám první dvě písmena, ať si to doluští. Jsou trochu nevrlí, že se nestihnou najíst, přesto se šifry Petr ujímá a čte zbylá tři písmena. 2,2 kilometru na západ od startu? Proč ne, zhruba to odpovídá místu, kde sedmičku čekáme, jen asi bude sranda to v noci v Kunraťáku najít.

Šifra 7

Přicházíme k dotyčné křižovatce, před námi je loučka, kde někdo zpívá (teď v noci?!?), je vidět pár světýlek, u cesty na lavičkách sedí několik týmů. Podle mapy vychází stanoviště ale kousek po druhé cestě, kluci se ho vydávají hledat, nenachází, tak prý snad jedině u tý hudby... Petr jde statečně sám (to je ten člen, co se nebojí houmlesáků) a radostně se vrací s instrukcemi, šifra je písnička, jů!

Jdeme se Silpem poslouchat blíž, v altánku stojí flašinet, oržka točí fórovou kličkou a přizpívává. Zapsat si celý text fakt nejde (ten těsnopis by se fakt hodil), to bysme to museli slyšet tak dvacetkrát (což se nakonec pravděpodobně i stalo). Takže určitě nepůjde o doslovnost. Ke konci první písničky už oba víme, posloucháme ještě další dvě opakování a zapisujeme hříchy.

Na netu pak dohledáváme správné pořadí – pamatuju si bohužel jen skupiny, ale ne pořadí v nich. První najitá verze se mi nelíbí, jsou přehozené devítka a desítka. Silp poslušně hledá lepší. Jenže ne všechny hříchy jsou jasné, u některých je vícero výkladů („je tohle nesesmilníš, nebo nepožádáš manželky bližního svého?), u některých není jasné, jestli jsou to vůbec hříchy (třeba to „každá mi podlehne, jak budu chtít“ – moje verze „ani myšlenkou nezhřešíš“ se moc neujímá). Jasný je konec -KA, takže nějaká hmhm-ká ulice. Moc nesedí, že před tím vychází Z, S by se hodilo víc. Zkoušíme různé kombinace všeho možného, určitě už ze začátku máme správné řešení, jen to prostě špatně čteme.

Petr jde poslouchat písničku znovu, flašinetářka žádá úplatek. Nakonec se vrací s tím, co že to sakra je ten otrušík. Jako ne, že bych si toho nevšimla, tváří se to tak, že to tam je schválně, aby se jako vidělo, že jí chtěl otrávit, ale proč by ji sakra trávil, když chtěl ji a její barák? Petr odbíhá znova a po chvíli se vrací s tím, že otrušík je jed, že těch chlapů v písničce bylo víc a tohle nebyl ten, co chtěl tu zlatnici, že tenhle ji chtěl fakt otrávit, takže vychází „svanezka“, že to napsal do googlu, aby mu to opravilo nějaké písmenko, ale že mu to rovnou vyhodilo svatou Anežku. Jasně, to je ten kostel na Spořilově, přece.

Začíná svítat, po cestě se ještě snažíme příběh rozplést, nakonec se z původních třech dostáváme na celých pět postav (ale teda furt nechápu, proč Vocásek trávil i zlatnici, co z toho měl?).

Šifra 8

U kostela pospávají jen asi dva týmy, zabíráme blízkou zastávku a rozehříváme se na ranním sluníčku. Spousta škrtnutých panáčků, to budou šifrovací postupy, takže nic z toho to není a je to ten jeden, co tu není. Hmpf. Vypadá to na výčet postupů z šifrovacích pomůcek, ale něco je tam ještě navíc... Takže tu máme zákaz klávesnice, polského kříže s CH, druhých mocnin, mobilu, morseovky (Petrem interpretované jako „zákaz šicího stroje a pastičky na myši“), Brailla, něčeho divného, malování, tedy grafiky, semaforu, ufouna? (možná třetí mocniny?), vlajkové lodní abecedy, římských čísel (ale proč sakra drží to síto?), binárky, polského kříže bez CH, státních vlajek, není to o štěstí a není to Cézarova šifra, tedy posun. Tolik k původní pracovní verzi, ve které následně opravujeme míchání barev. Fajn, je tam všechno z pomůcek kromě prvočísel, ale ještě pár věcí navíc. Co chcou asi orgové říct tím, že to není o štěstí? Že nemá cenu to haluzit? No nic, tak tedy prvočísla, obrázků je sedmnáct (možná proto tam jsou ty navíc), všude kolem jsou ulice s vysokými čísly (která jsou sice psána římsky, ale vem to čert), jediná se sedmnáctkou je Jižní. Petr s Dominikou se tam tedy jdou podívat, aby se trochu probrali, i když moc nadějí tomu stejně nedáváme.

Silp se připravuje na odjezd pro nápovědu, za chvíli bude relativně blízko na nádraží v Krči, autobusem, a když trochu popoběhne, by to mohl stihnout. V Jižní samozřejmě nic není, Petr navrhuje pracovat s názvy postupů, rozmlouváme mu to, že to není jednoznačné. Silp odjíždí, my dál nevýkonně koukáme do šifry. Opravujeme další obrázky, druhé a třetí mocniny budou dohromady a ten ufoun je přece trojková soustava, duha není štěstí, ale prostě ten barevný duhový proužek, zbývá jen to malování. A ten Říman. Po několikáté opakuju otázku, proč drží to síto. Petr zkouší hledat na netu, po chvíli vítězně hlásí, že to bude Eratosthenovo síto, tedy prvočísla. No, tak to už nám teda ale z těch pomůcek moc nezbývá, že...

Volá Silp, ptá se, kde přesně má nápovědní org být, že tam nikdo není, ale čeká tam spousta týmů. Org nakonec přibíhá se zpožděním, Silp posílá mmskou nápovědu, kde další panáček drží v ruce pomůcky. To jsme rádi, že to víme. Znovu prověřujeme správnost pojmenování obrázků. Tak co nám z těch pomůcek zbylo? No jako asi jedině tuhle to pravítko tady... Petr se nápadu chytá, přeměřuje, co se dá, nakonec objevuje hlavičky. Hurá.

Šifra 9

Míříme na smyčku jedenáctky, kde uprostřed na trávě sedí org. Tohle by nemuselo být zas tak hrozný, šifra je sympatická už od pohledu. Vypisuju si všechny písmenka a hele, všechny jsou od sebe o tři. Petr hned navazuje polským křížem, jen jak z toho vylámat pozice písmen? Velikost buněk s tím asi nesouvisí, bo některá písmenka jsou naležato i nastojato, K dokonce přes čtyři buňky. Přichází Silp, chvíli ho necháme, jestli ho něco nenapadne, ale nemá to cenu, ani se nedostal do fáze, kde jsme my, takže prozrazujeme a myslíme dál.

Už to vypadá na nápovědu, jenže jsou všechny zrovna nechutně daleko. I když vlastně ne, jedenáctka staví na Muzeu, tam by se dalo sběhnout ke koni. Jenže první tramvaj nechává Petr ujet, další jede asi až za čtvrt hodiny. Tak sedíme dál, no. Silp se ptá, jestli jsem zkoušela ohraničení. Nechápu, co tím myslí, takže to zkouší sám. Vypadá to dobře, rozjíždíme manufakturu po řádcích a než přijede další tramvaj, máme nakresleno. Petr čte konec textu jako „rychík“, chvilku váháme, jestli hledat vlak, nebo co. Jako bonus bylo právě sedm hodin, takže už má otevřeno pekárna, co jsme kolem ní šli. Kontroluju led, na vodě v hrnku plave poslední škraloupek, až budeme někde v přírodě, tak to vyleju.

Šifra 10

Na svahu nad rybníčkem se sluní dva orgové, dostávám pokyny a zapisuju do vrcholové knihy. Mezitím přichází zbytek týmu, který šel na špatnou stranu (přece vím, kde je západ, ne?). Čteme instrukce, požadujeme ořezávátko, dostáváme jednu z blikacích krabiček koupajících se v čemsi růžovém.

Jasně, zrovna teď bude třeba ten led, co mi před chvílí dotál, super. Bude holt muset stačit i potůčková voda. Aspoň k něčemu ten hrnek je, můžeme luštit pohodlně na cestě. Orgové se na nás nevrhají, že by to bylo špatně, takže namočit se to asi může, koneckonců to plavalo v tom divném růžovém. Krabička chvíli furt jen bliká, pak se rozběhne, zastaví, chvílema se posune o další písmenko a nakonec začne zase blikat. Tak znova, voda možná moc zteplala. Tentokrát se dostáváme až na „strom na západě východního rybníka“. To budou pravděpodobně tuhle ty rybníky beze jmen, jiný tu nejsou.

Petr nechce jít, že prý to není celé, zahřívá krabičku a pak ji pokládá přímo do potůčku do proudu, krabička ukáže ještě o pár písmenek víc a zase chcípne. Už se nám dál čekat nechce, dyť je to přece jasný, necháváme Petra na místě a jdeme napřed.

Šifra 11

U rybníčků už je nepříjemný hic, takže uvařená část týmu zabírá ministíneček na hrázi. Volá Petr, kde jsme, že už tu je taky. Tak to snad jedině že by uměl lítat a byl neviditelnej... Asi bude u těch druhých rybníků, co jsou v mapě. No jen ať bojuje.

Spousta divných klikatých čar, teda jen jedna hodně zakroucená. Rýsuju osnovu podle okrajů, možná by to mohly být psací písmenka nějak zparchantělý. Aji si je krasopisně přepisuju na papír, abysme je mohli porovnat. Zbytečně, nijak v tom vykoukat nejdou. Přichází Petr a přesouváme se do většího stínu na břeh. Na kraji hráze sedí PoTrati, co to jako je?

Domča myslí, že by to mohla být morseovka, bo některé ty čáry jdou vždycky kousek s osnovou. Podle mě tam ale zbývá ještě moc nevyužitých informací a morseovka stejně nevychází. Po několika dalších více či méně inteligentních, ale stejně neúspěšných pokusech kreslím ještě svislou osnovu skrz průsečíky. Vychází to podezřele periodicky, to nebude jen tak. Za další chvíli po dalších pokusech s rozdělenými obdélníčky z toho konečně čteme brailla. PoTrati pořád sedí.

Šifra 12

Máme dost velké problémy s dohledávkou, pod popisem „U Přehrady, u paty kamenného objektu v zeleni“, kor v ulici, kde je ještě k tomu rybník se třemi kamennými výpustěmi, nápustěmi, či čím, si opravdu nepředstavuju pomník na druhé straně křižovatky od téhle ulice.

Inu nakonec nalezeno i s právě dorazivším agentem. Na tomto stanovišti si můžete vzít tři zadání? Asi se bude stříhat. A nebo radši ne. Spousta čar, které na sebe jakoby navazují, ale jsou tak nějak posunuté a rozdělené... Kdyby se to tuhle ohlo, tak se to přece spojí! Šifru už si nenechám vzít z ruky a konečně zúročuju leta praxe s ábíčkovými vystřihovánkami. Ostatní zatím z druhé kopie čtou části různých slov z poházených písmenek. První verze origami je dost vodfláklá a nedomrlá, tož urobíme druhou. Na několika přehybech se sice blížím pověstným neohnutelným sedmi vrstvám papíru, ale přece jen to vychází líp než napoprvé.

Silp mezitím upravuje první verzi, takže máme dva víceméně shodné výsledky. Sakra, co to je za blbý vtipy? Znovu na jedenáctý stanoviště? Proč? Aspoň se tím vysvětluje, proč jsme tam míjeli chudáky PoTrati (nebo PoTraty?), i když byli v pořadí dost před náma. No a od teď už to prostě dál nejde, asi jsme už moc chcíplý a přehřátý, domněnka, že tedy jedenáctka by mohla mít dvě řešení, sice zazní, ale nijak důrazně, navíc na dvanáctce zbylo spousta písmen, která se vůbec nepoužila.

Chvíli se v tom hrabeme, Domča s Petrem pak odcházejí zpátky k rybníku, co kdyby tam náhodou teda přece jen ještě něco bylo, i když je to nepravděpodobné. Se Silpem dál zkoušíme v písmenkách hledat něco srozumitelného, zkoušíme skládat reverzně, číst písmena postupně na zadní straně při rozkládání, pracujeme s písmenky přeškrtnutými, nepřeškrtnutými, blízko u čar, uprostřed mezi čarami a se spoustou dalších naprosto neužitečných postupů. Vyčteme z toho nakonec i Chodovskou tvrz, že by?

Stejně bude za chvílu konec, tak se aspoň přesunem někam z divočiny. Míříme na Brechtovu, odkaď by měl je bus přímo na tvrz. Po cestě vidíme u školy na trávníku posedávat pár týmů. Silp blbě vtipkuje, jestli se nemá skočit podívat k tomu pomníku, jestli tam není šifra. Konstatuju, že tak blízko by nebyla, že se asi spíš taky přesunuli blíž k mhdčku. Tak prý ne, že by to stejně nebylo fér. Ehm. No teď už víme taky, že tam byla druhá dvanáctka, ještě, že jsme tam nešli, fakt by to nebylo fér.

Čekáme na zastávce, z paneláku se zrovna rojí nějaká svatba. Přijíždíme na tvrz a ejhle, ta samá svatba. Hm, tady už asi žádná šifra nebude... Tak snad jedině ještě tu nápovědu, i když nám stejně určitě houby pomůže. Odseparovaná půlka týmu naše snahy naprosto bojkotuje, tvrdíc, že jsou hrozně unavený a nikam pro nápovědu nejedou. Tak budem muset sami, konečně to není tak hrozný, sjedem metrem na Hlavák a odtud pěšky do Jindřišský.

Tři na lavičce sedící orgové se nám nepokrytě vysmívají, když vysvětlujeme, že půlku už máme hotovou, ale potřebovali bysme teď tu správnou druhou půlku. Nápověda „složte to dohromady“ nám dle předpokladů nenapovídá vůbec nic. Takže zpátky na Opatov, kde máme sraz s odpadlíky. Jenže ti nikde, nečekají ani na tvrzi, navíc si separatisticky poslali vzdávací smsku, takže to rozpouštíme.

Závěrem

No, mohlo to být lepší, kdyby byla dvanáctka dřív, možná bysme jí i dali, ale kolem poledne už to bylo prostě moc pozdě. No ale nejlepší byla stejně písnička! Děkuji hostujícím členům za účast a pomoc, bo ve dvou bysme rozhodně skončili někde mnohem, mnohem dřív, a samozřejmě i orgům za super hru!

za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =