PoTrati 2013

Hlavní strana
Fotogalerie

16-17. března 2013

Druhé krysosmrtí PoTrati aneb Já a Rudolf už nikam nechodíme

Před startem

Na podzim se mi povedlo zlanařit dalšího potencionálního člena týmu. Průběžně přes zimu naťukávám, jestli si to jako fakt nerozmyslel. Neodradí ho ovšem ani velice nejarní mrazivá předpověď počasí, zřejmě slušnej oddíl. Na druhou stranu odpadá Ondra, bo od návratu z hor vytrvale simuluje záchvaty kašle, takže se ho ani nesnažím přesvědčovat – beztak by byl celou dobu nevrlý a rozvrkočen a začal by nemoc svádět na mě. Petr má dopoledne jakousi frisbí akci, takže pravděpodobně nestihne start. Navíc mu prý v pátek maminka naznačila, že účast na šifrovačce za stavu, kdy nemá z bakalářky napsanou ani čárku, není zcela dle jejích představ, takže se začínám smiřovat s verzí „tak se pudem ve dvou podívat na start, a kdyžtak to rychle zabalíme“. Nakonec Petra na poslední chvíli nahrazuje Tomáš, to je dobré, ve třech (no, dvou a půl, s Petrem – ano, ano, i nová posila se samozřejmě jmenuje Petr, to aby v tom byl ještě větší bordel, ono nestačí, že jen ve STOHu máme Petry tři... – bez zkušeností zatím nelze počítat tak moc úplně) už to vypadá optimističtějc.

V sobotu je sice krásně, ale kosa, těsně nad nulou. Celkem záhy řeším dilema, jestli sbalit všechno oblečení do batohu a přioblékat ho postupně, jak bude klesat mráz (plus: pocit, že stále je co přiobléct a tedy klidně může být hůř; mínus: málo místa v batohu), nebo na sebe navléct všechno najednou, a se slovy „dneska není čas na hrdinství“ se soukám do dvou až pěti vrstev, v závislosti na části těla. Do batůžku tak putuje jen velká teplá domácí mikina pro chvíle nejvyššího zoufalství, třetí šátek a rukavice.

Sraz domlouváme až na místě, neb každý jede odjinud (a někdo přece musí odprezentovat, když ostatní „náhodou“ dorazí pozdě). Na Šárku mi jede přímý bus, těším se, že se po cestě podívám na Bílou Horu, kde jsem zatím ještě nebyla (ehm...). Samozřejmě jsem na startu první, vyzvedávám obálku a sedám si v zelené svítící bundě doprostřed stráně, aby mě ostatní viděli, až budou přicházet. Píše Tomáš, že mu ujel autobus a dorazí asi o čtvrt hodiny pozdějc. Za pět dvě jen tak cvičně volám Petrovi, prý je za dvě minuty na Šárce. Už mi to ani nepřijde. Tak nějak už jsem si zvykla, že zatímco ostatní trhají startovní obálky a začínají řešit první šifru, mě pořád někdo volá nebo píše a omlouvá se, že nestíhá, případně se ptá, kde jsme, že nás nevidí, či dokonce, kde že je vlastně ten start a v kolik to začíná (!). Začínám přemýšlet, co sakra budu sama dělat s tím pivem, co je v obálce, jestli to ani jeden nestihne do startu. Dvě minuty po druhé přichází Petr. Volá, že mě nevidí, kde jsem. Orgové naštěstí nelpí na přesném startu a ještě upřesňují QR kódy.

Na startu

Otvírám obálku s lahváčem a čtu zadání. Volá Tomáš, že už je tu, že mě nevidí, kde jsme. Až doteď jsem byla přesvědčená, že výraznější barva než zářivá žlutozelená není. Nevypadá to, že by na flašce bylo co k luštění, ani při pohledu skrz, obkresluju tedy obrázek z etikety a posílám ji Petra vyměnit do ohrádky. Pro jistotu neotvíráme, pamětlivi minulého ročníku, kdy se komusi povedlo aktivně plechovku zničit ještě před tím, než si přečetl v pravidlech, že se má vrátit neporušená. Obkreslujeme pár dalších čtverečků, vypadá to na pole 3×3, jsou vidět kraje a asi tři odstíny barev, ale těch čar je tam teda dost málo... Relativně brzo máme osm čtverečků, výsledek ovšem vypadá jak hodně abstraktní letící pták. Tak jo, ještě by mohlo být něco zevnitř víčka. Není. Hmpf. Kluci se o obsah svorně podělí a vymění prázdnou lahev za plnou s posledním chybějícím čtverečkem, co kdyby na něm přece jen bylo něco nečekaného. Nic. Furt jen ten pták. Podle mapy nemá takový tvar ani žádná louka v okolí.

Nijak moc týmů se k odchodu nezvedá. V tom bude nějakej podfuk. Vzpomínám si, že tam přece byly tři odstíny. Tak si to aspoň vybarvím, ne? Tomáš se tváří skepticky, ale mě to kupodivu pomohlo, hned v tom vidím ten ohnutej roh. Petr projevuje upřímné začátečnické nadšení. Snažíme se nálepku rozdělat, vypadá to, že je ze dvou vrstev. Když nepomůže ani nůž, rezolutně strhávám celou, vrstva nevrstva. No hurá. Petr běží za orgem s flaškou a nutí mu heslo sněžnice (nebylo stejné i loni?). Org praví, že heslo je správně, flašku chce ale prázdnou. Vedle sedící tým se překvapeně baví tím, že do sebe kluci lejou už druhého lahváče. Odcházíme mezi prvními. Org nás posílá na křižovatku k letišti. Volím pěší cestu údolím, autobus jezdí určitě tak jednou za dvacet minut, a dokud jsme na tom tak dobře, není čas ztrácet čas hledáním spojů.

Šifra 1

Projdeme prvním tunelem, nikde nikdo, projdeme druhým, pořád nic. Až za ním je vidět pár sedících týmů. Hurá, třetí tunel bude určitě ten správný, už pomalu začly docházet. Petr se vrací se zadáním a prý má nápad a první dvě písmena. Tak to fakt čumím. Doplňujeme zbytek, z každé skupiny naštěstí víme aspoň jednu dvojici. SMS systém nereaguje. Opět pěšky míříme na jih k Jivinám. Už se tu množí hloučky týmů, většina ale přichází z druhé strany než my. Asi fakt něco jelo.

Po cestě na dvojku sice míjíme zastávku, ale čekat deset minut nemá cenu. Bavíme se doplňováním zbylých dvojic. Úspěch má především Ernst a jeho společník Young, na Josefínu a Rudolfa jsme ale nepřišli. (K přečtení básničky jsem se dostala až teď a teda... ono to má i příběh! To jsem fakt nečekala... Přehodnocuju a za nejlepší verš pokládám ten s Rudolfem.) Na přejezdu u závor se mezitím vytvořila fronta, všichni způsobně čekají, až vlak přejede. Způsobně se řadíme též, neb Petr pravil, že v pravidlech stojí, že máme dodržovat zákony. No a pak už jen bahýnkem polní cestou až na hráz. Připadám si jako doma.

Šifra 2

Textovka, vypadá to jednoduše, zkusíme to taky dát jen vestoje. Problémy s SMS systémem složitě, ale vyřešeny. Jsme desátí. Po „uintegrovat“ a „uargumentovat“ máme jasno, přidáváme slova s po-. Fajn, a dál? Obou je 12, relativně se střídají... No nic, tak ni na to asi sednem. Šak je to dvojka, přece to nebude žádnej zabiják. Morseovka to nebude, slova jsou moc dlouhá. No tak prostě přečtu ty písmena po těch předponách, ne? Hlavně, že jsem si na to musela sednout, že... Petr je ohromen podruhé. Asi se v tom budeme střídat :o)

I tenhle přesun absolvujeme pěšky, Petr (nebo Tomáš? Kdo si to má sakra pamatovat, proč se všichni nemůžou jmenovat Petr? Pak bych prostě jen napsala Petr a nebylo by poznat, že si nepamatuju, kdo z nich...) nachází v mapě na mobilu zkratku. Tušíte správně, zkratka sice překvapivě nebyla delší, zato však jednoznačně horší. Tentokrát je bahnitý úsek ještě bahnitější a navíc i svažitější, čímž celý výlet dostává zajímavější rozměry. Petr vypráví, že přišel pozdě, protože se v metru zabral do luštění loňské metro-šifry, takže zapomněl vystoupit na Muzeu a přejel až na Ípák.

Šifra 3

Trochu propad, jsme asi 14. Zkratka se přece jen vyplatila, tolikrát jsme řešili, že musíme projít ulicí Ve Višňovce, že to z textu přímo civí. Dohledáváme i zbylé ulice a až pak si všímám, že to má ještě druhou část s očíslovanými místy. To je jasný, to bude co odstavec, to číslo nakreslené v mapě a celé to dá trojčíslí, které pak najdeme v tomhle seznamu. První odstavec dává háček a pod ním dvě vodorovné čáry. Druhý odstavec dává ypsilon. Moje skvělá teorie dostává trhliny.

Tomáš soudí, že ta trojčíslí nápadně připomínají čísla tramvají a autobusů, žádnou spojitost s místy ale nenacházíme. Petr si zkouší rozepisovat rozdíly mezi čísly, Tomáš se toho chytá a čte „reseni...“. Wah. Pěkně schovaná nápověda, jen kdyby nám tak řekla něco, co nevíme, a ne, že je třeba použít mapu. (Zpětně ale musím hodnotit kladně, aspoň jsme se přestali zabývat kravinama ve smyslu „proč je těch míst třicet“ nebo „proč je tam ten zbytečnej poslední odstavec“). Petr (?) nahazuje mapu v mobilu a zjišťuje, že jsme v prvním odstavci zapomněli na ulici Ke Kulturnímu domu, a hlavně, že Řepská není jen ten oblouk, jak to vypadá na obou mých mapách, ale vede až k hlavní. Takže zpátky na stromy, dobrá půlhodinka navíc.

Pořád moc nechápu, proč orgové psali, že nepražským se bude hodit celodenní lítačka, i do Řep ťapeme po svých. Je to dobré, nejdeme asi, asi to bude správně.

Šifra 4

Jo, tak tohle už tu taky bylo. Ovšem tak jednoduše jako loni to nevypadá. Naopak to vypadá jako vhodná doba na první svačinku, ať si luští ostatní. Nic z toho nevykoukají, takže se zapojuju taky. Dělíme se na dva tábory, kde já zastávám názor, že to přepůlená písmenka nebudou, neb na začátku jsou jen kopečky a na konci jen účka, a navíc je uprostřed takový divný hentontonc bazmek, co teda jako písmenko vůbec nevypadá. Naopak tam občas lze vysledovat velice nenáhodné symetrické skupiny znaků, které by se mohly přehnout na sebe... a nic z toho. Druhá skupina trvá na tom, že když to „nějak“ posunou, tak že tam občas něco vidět je. Svislou čáru identifikuju jako zarážku na přeložení papíru na půl. Nic. Kluci pak přichází s tím, že by to teda mohly být třetiny, když na začátku jsou půlkolečka nahoru a na konci dolů. Moc tomu nevěřím, ale „dovoluju“ jim jedno zadání rozstřihnout, ať si hrajou. Fakt z toho skládají písmenka. Sice taková nanicovatá, ale přečíst se to dá.

Tentokrát si konečně dopřáváme luxus městské šifrovačky a aspoň na Slánskou se vezem autobusem. Trochu se bojím, jestli nejdeme blbě, bo v mapě v rohu Vstavačové žádný rybník, na který stavidlo ukazuje, není, jen potok.

Šifra 5

Rybník není, stavidlo je. Že by nějaká protipovodňová příprava, nebo stará nádrž? Brailla vidím hned, vyrážíme pro druhou část. Začíná padat soumrak, dohledávka je trochu problém, ale Petr si nakonec bezďáka za hřištěm všímá. Tomáš s ním handluje zadání za pašovaný keňský čaj a vracíme se luštit na lavičku na hřiště.

Tak jo, máme okýnka a domečky, souvislost očividná. Nejsme si ale jistí, jestli nám ještě nechybí další část, takže se v tom dost jen tak plácáme. Řadím okýnka podle slohů a zkouším číst binárku ze znaků brailla. Ne-e, vychází znak mimo abecedu. Tomáš s Petrem vytrvale řeší šířky a výšky domečků, placatost střech, rozmístění do skupin a další podobné, k cíli očividně nevedoucí cesty. Dost se okosilo, Globus na Zličíně vypadá jako fajn řešení. Volá Petr, že dohráli a že za chvíli přijede.

Obsazujeme jídelní koutek. Petr se dožaduje pravítka a zarputile přeměřuje všechny možné rozměry domečků. Prý to vychází „skoro přesně“. Aha. Takže to nevychází a rozměry jsou náhodné. Tomáš pak rozvíjí křehkou teorii o pěti možných pozicích okýnek, což by korelovalo s tou binárkou. Všimli jsme si jen, že dva překryvy domečků jsou nepřirozené, tedy určitě schválně. Že by počet rohů? Mě se domečky nelíbí a trvám na okýnkách. Barevně si je překreslím do sešitu, ale že by to pomohlo... Přijíždí Petr. Upřímně jsme doufali, že ho napadne něco inteligentního, ale dost teda zklamal. Petra (a od teď to bude teprve guláš!) nějak napadne dát papíry přes sebe a podívat se proti světlu. Čumím podruhý. Jako na první šifrovačku fakt machr. Překresluju okýnka do domečků (tak takhle vypadá očividná souvislost po skoro třech hodinách) a konečně můžu uplatnit svou prosazovanou okýnkovou binárku.

Na autobusy máme prostě dneska smůlu, takže pěšky na Zličín a aspoň metrem na Stodůlky. Jo, je mi to jasný. V poledne jsem odjela autobusem přes půl Prahy, jen abych se pak skoro tou samou cestou mohla pěšky vrátit. Na Stodůlkách se napojujeme na modrou turistickou a míříme do skanzenu, kam se chystám už několik let, co tu bydlíme. Bez čelovek přes pole celkem hardcore, radši nechcu vědět, po čem všem jsme šlapali (a při zpětném pohledu na mapu na netu mi přijde naprosto nepochopitelné, proč jsme nešli po té asfaltce hned za struhou).

Šifra 6

Očekáváme prudký propad pořadím, ale tak úplně hrozné to není, ze 16. na 24. místo. V bráně dostáváme zadání a scházíme dolů do skanzenu. Sem tam čelovka, jinak nic. Prý má být otevřená krčma, tak ji najdem, přece nebudem sedět venku. Petr ovšem spatří v nejbližším domečku svíčku a hned se cpe dovnitř. Zbytek se hrne za ním a vykecávají se s kovářkou, že by někoho napadlo aspoň si třeba přečíst úkol, to ne. Papír jim beru, čtu ho sama a hledám správný lísteček na výměnu. V domku je sice výheň, ale taková pochybná, s pár proutky a takovým malinkým měchem. Ale vedle stojí kovadlina, tak přece. Dostáváme tácek s jednohubkama a jdeme hledat dál. Dostaneme polívku, špíz, bagetu a perníčky. Začínají docházet volné ruce, takže vyšleme výsadek do krčmy a hledáme strážného, kde překvapivě nafasujeme ruli toaleťáku.

Rozebereme si šifřičky a za chvíli máme prvních pár nápověd. Kočku musíme luštit dvakrát, bo „schroe“ je přece blbost, že? Od začátku to vypadá na krabici, ale některé hinty na to moc nesedí. Hejtman? Svíce? Nakonec ale přiřazujeme všechno kromě zajíce a posíláme. Á... je to správně! Čekáme, než Petr dojí párek, co si samozřejmě objednal na poslední chvíli a likvidujeme mezitím jedlá zadání. Jednoznačně nejlepší část hry, mělo to úžasnou atmosféru.

A jak jinak než pěšky k letadlu. Po cestě si zpíváme aspoň Učitelku Josefínu, když na tu císařovnu jsme nepřišli.

Šifra 7

Petr opět překvapuje a rychle vymýšlí postup. Poprvé jsme ale pár situací vynechali a z brailla lezou nesmysly, takže znovu a lépe. Nové řešení vypadá o poznání reálněji, a dokonce nám z náměstí jede i autobus. Bohužel má zpoždění, takže nás dobíhají ještě asi dva další týmy. V autobuse jsme tradičně za exoty, jakási slečna vracející se z tahu se dává s Petrem do řeči, prý to musí být úžasné být celou noc venku!

Šifra 8

Tak náměstí bychom měli, nebylo tam upřesnítko? Popelnice nalezena, kniha vyzvednuta. Drobné polepšení na 21. místo. Zapisujeme sekvenci „sudá“ a „lichá“, nevypadá to, že by v knížce bylo něco dalšího. Petr odjíždí domů, bo očividně nepočítal s tím, že se po turnaji staví, takže nemá oblečení do mrazu a půjčit nechce. Každá knížka je jiná, takže to musí být něco obecného. Že by jen nápověda? Co může být sudé a liché? Třeba stránky v knížce, že? A ty jsou dané, sudé vlevo a liché vpravo. Tak že by třeba cesta po papíře? Nebo po mapě? Tomáš s Petrem se dost dlouho snaží kreslit cestičky, ale že by něco vycházelo... Tak možná něco se spisovateli? Taky nic moc, v okolí je maximálně tak Foglarova.

Trudomyslná hospoda má dávno zavříno, takže pod náporem zimy a únavy musíme zamířit přes dva bloky k nám domů, i s vědomím, že je to pravděpodobně konečná, bo nikomu se už zpátky ven chtít nebude. Aspoň má malou šanci zaluštit si i Ondra, ale podobně jako v Globusu Petr i on zklamává naše naděje. Sice si všímá, že knížka má v první půlce nějakou rozjetou vazbu, ale opáčím, že to je prostě jetý z antikvariátu. Ke slovu se tak dostává internet a pokusy najít cokoliv, co by mohlo někam vést. Na východ z náměstí vede ulice Karla Kryla, který napsal písničku „31. kolej“ s železniční a nádražní tematikou a se slovy „hodina sudá či lichá“. To prostě nemůže být náhoda!

Nakonec to asi ve dvě zalomíme. Ráno mě budí Tomáš, že musí odjet a potřebuje odemknout. Vzpomněl si ale, že třetí šifra vypadala jako otevřená kniha a bylo v ní třicet míst – že by přece jen ta písnička? Tak jo, ještě se na to podívám. Ne, ne, nic. Otevřu si knížku někde uprostřed, že si teda aspoň kousek přečtu. Obracím stránku – uprostřed u vazby je nějaký malinký text – takový ten, co bývá schovaný mezi stránkami – ale kolem něj je vidět zbytek ustřižené stránky... Stránka chybí i podle čísel. Ale vždyť to jsem si všimla i večer, že tam jsou občas takové okousané proužky, jak to, že mi to nedošlo? Asi mi vypad mozek, to jinak není možný. Podle pohledu shora chybí stránek víc. Vstává Petr, že mu Tomáš poslal smsku o těch třiceti místech. Dohledáváme všechny chybějící stránky a vybíráme příslušné liché a sudé. Zkouším stejný postup jako v trojce, tedy rozdíly mezi sousedními čísly, ale šifra protestuje. Voláme Tomášovi, co by s tím dělal. Prý prostě modulo 26. Vůbec se mi do toho nechce, bo je to hrozně pracné, ale co s tím jinýho? Jak začne vycházet „Bron“, je hotovo, Bronzová ulice je tady kousek. Vyrážíme tedy aspoň vyzvednout zadání, iluze, že bysme to ještě stihli vyluštit, si neděláme.

Šifra 9

U jezírka zbývá jen posledních pár zadání. Za noc jsme se stihli propadnout na 34. místo, ale pocit překonaného bezmála dvanáctihodinového zákysu je super. U rybníka hrozně fouká, takže si jen pojmenujeme (samozřejmě špatně) obrázky a vracíme se domů na snídani.

Závěrem

Jsem moc ráda, že byl skanzen zařazen už takhle na začátek, takže jsme si ho mohli projít i my – většinou bývají ty zajímavé aktivity až ke konci, kam se nikdy nedostaneme a jen pak o nich čteme. Na to, že jsem původně předpokládala, že se nám v mrazu nebude chtít venku vůbec sedět, takže rychle skončíme, jsme to vydrželi fakt dlouho a dostali se nečekaně daleko. Obtížnost šifer pro nás akorát, myslím, že jsme skončili přesně na hranici možností, podle řešení na webu bysme stejně ty další nevyluštili. Trasa úplně super, pocit „když budeme chtít skončit, aspoň bydlíme blízko“ je velice uklidňující.

Mockrát děkujeme orgům za skvělou hru!

za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =