Hlavní strana

28.9.2011

První krysosmrtí Tápání aneb Kde je sakra ten Braille?

Před startem

Konkurenční múzí tým se rozhodl uspořádat vlastní šifrovačku. V Praze, denní, nelineární a „jednodušší“. Takové my rádi. Hra je koncipována pro asi jen deset týmů, zabírám tedy rychle jedno z mála volných míst a sháním tým. Kupodivu (snad prvně, co pamatuju) je více zájemců než dovoluje kapacita týmu, nezvykle stanovená pro čtyři lidi. Naivně doufám, že bude takový zájem i příště :o) Nakonec vyrážíme ve složení Ondra, Petr, Marťa a já.

První rána pod pás přichází záhy (co také od Múz čekat, že...) – start je již v osm (!!!) hodin ráno (!!!), navíc na Letné, což znamená výjezd z domova ještě před sedmou. Naposled jsem takhle odporně brzy vstávala... ehm... tak před pěti lety? S naspanými necelými čtyřmi hodinami nevrle mžourám do tmy. Ta čelovka se možná přece jen bude hodit... S povděkem kvituju, že tentokrát nejde Hanka - pravděpodobně bychom museli velkou část hry absolvovat jen ve třech. Je tma a mlha a zima. Fuj.

Na startu [07:35–08:00]

Na startu jsme s Ondrou výjimečně skoro první (ani jsme nemuseli dobíhat autobus!). Mokrá tráva je fakt super. Lovím krásnou fotku východu slunce do mlhy. Orgové zákeřně zabrali jediné relativně suché místo u paty komínů a škodolibě pozorují účastníky s promáchanými botami. Na oplátku je také pozoruju škodolibě, protože vím, že museli vstávat ještě dřív než my. Ve tři čtvrtě začíná vysvětlování pravidel. Moc jim nevěnuju pozornost, bo jeden tým dorazil s takovým vtipným (původně jsem chtěla napsat retardovaným, ale nerada bych se dotyčného týmu dotkla) psem, který vytrvale tryskem obíhá komíny kolem dokola. V systému obálek se naštěstí ztrácí téměř všichni, aspoň nejsu za blbce sama :o) Dozvídáme se, že hra končí v restauraci U Študáka na křižovatce Koněvovy a Strážní. Dobré, tam to známe, měsíc jsme bydleli v sousední ulici. Deset minut před osmou doráží Marťa. V osm jsou vyvěšeny symboly prvních tří obálek se šiframi. Tráva je stále super mokrá, jdeme proto ukořistit relativně nedalekou relativně suchou lavičku.

Šifry 1A, 1B a 1C [08:00–08:25]

Hm hm, dva dlouhé texty a jeden korálkový náramek. Deníkové části velím nechat v obálkách, kde je nejmenší pravděpodobnost, že je někde necháme. Nemám ráda dlouhé šifry, bo čtu hrozně pomalu a vždycky mi zabere spoustu času jen to přečíst. Rezolutně uzurpuju náramek s tím, že je to jasná morseovka. Konečně přichází i Petr. Hanka-syndrom se koukám nebezpečně šíří :o/ Mezitím má Marťa přečtený jeden dlouhý text a hlásí, že je tam spousta časových údajů. Naviguju na semafor a dál se věnuju korálkům. Předstírám, jak skvěle umím číst morseovku z hlavy bez přepisu a z náramku čtu „tapejte jeste wal“. Aha. Nějak málo informací. A co sakra znamená wal? ...To si můžu pořád říkat „nebuď líná, přepisuj si to, víš, že si blbá a vždycky to zmotáš!“ Tentokrát to kupodivu odneslo jen jedno „d“. Náramek přebírá Petr a hned vidí pod korálky čárky na provázku. Dokonce ani nemusíme stříhat. Letenský zámek? Něco takového opravdu existuje? Marťa s Ondrou luští Píseckou bránu. Fajn, obojí je pěkně blízko.

Zbývá kratší text. Slovenský. Takže využití česko-slovenského slovníku si můžeme odškrtnout. Vypisuju slova, která se výrazně liší od češtiny. Z prvních písmen čtu „stom...“ aha, co takhle strom? Čtu znova a dopisuju spoustu předtím vynechaných slov. Ondra pomáhá s internetovým slovníkem, bo třeba takovou jelšu fakt nedám. „Strom v oka Rudolf dum“. To jsme jaksi moc nepokročili. Strom v okolí? Rudolfinum? To máme obíhat Rudolfinum a hledat ten jediný správný strom? Ovšem Petr ví, že dole na nábřeží je ústí Rudolfovy štoly a u něj nějaký baráček. Rudolfův dům? Ok, proč ne, je to blízko zámečku, takže v euforii vyrážíme nejdřív k Písecké bráně. První třetina hry vyluštěná skoro za čtvrt hodiny? A konec je až v osm večer? Už se těším na ten tříhodinový zásek, který po tomhle musí nutně následovat.

Stanoviště 1A [08:45–08:50]

Po cestě se snažím chytnou satelity na záznamovou GPSku, abych pak mohla všem lhát o tom, kolik jsme toho nakonec ušli (ha, tentokrát jsem si vzpomněla relativně brzo po startu). Vůbec se jí nechce, asi si připadá velice ve městě a předstírá, že kvůli těm vilkám v okolí nemůže chytit signál. Třímám jí v ruce nad hlavou, abych jí to usnadnila, a všichni se mi nepokrytě smějou. Asi jim řeknu, že jsme toho nachodili dvakrát tolik.

U brány už sedí jakýsi tým. Ještě by to chtělo tu šifru. Bez upřesnítka celkem oříšek. (Tak to dopadá, když necháte šifru luštit jen ostatní. Když už nic jiného, zapomenou se podívat, že tam vůbec nějaké upřesnítko je...) Takže místo do severozápadní strouhy leze Petr na střechu, obíhá bránu z druhé strany a podobné hovadiny. Druhý tým se musí královsky bavit. Jak šifru nakonec našli, bohužel nevím, fotila jsem zrovna bránu z druhé strany.

Fotka s kriminální tematikou a s turistou? No potěš, to zas bude ostuda... Necháme na horší časy. Otvíráme nové dvě šifry, ale na Ondrův návrh se hned zvedáme a jedeme nejdřív vyzvednout další stanoviště na Letenském zámečku. Z Hradčanské nám krásně jede tramvaj na Letenské náměstí, přece nepůjdeme pěšky.

Stanoviště 1B [09:05–10:30]

Altánek vypadá už z dálky velice altánkovitě, takže tentokrát se potíže s dohledávkou nekonají. Mlha se rozpustila a vyšlo sluníčko, takže usedáme v parku na lavičku pod kaštanem. Petr je vyslán zkontrolovat ten zmatený „Rudolf dům“ pod kopcem.

Tak co tu máme? Skládačku kytice růží, zase nějaký dlouhý text a obrázky. Nemám ráda obrázky. Nikdy nejsem schopná poznat, co autoři tím kterým obrázkem mysleli (má to být pampeliška? nebo jen prostě obecně kytka?). O naprosto ulítlých asociacích, které se k nim většinou vážou, ani nemluvě. Nejschůdněji vypadá text. Jasně, popis míst v mapě. Jasně, křížení. Jasně, koncil, to musí být Kostnické náměstí. Super, je v mapě! ...A dál jaksi nápady docházejí. Volá Petr, že u domku nic není, jestli má zkusit to Rudolfinum. No co, stejně zatím nemáme kam dál jít, ať to zkusí... za dvě minuty volá znova, jestli to „Strom v oka“ nemůže být „Stromovka, že druhý konec Rudolfovy štoly je ve Stromovce a je u něj taky baráček. V mysli mi okamžitě vytane stanoviště „Velké Ozkoty“ z loňských Svíček a pěkně si vynadám.

Petr se tedy vrací a pokračujeme v souběžném luštění. Obrázky jsou mrchy. Jako bych to neříkala. Co má jako být ta fotka s dvěma břehy a mořem uprostřed? Úžina? Průliv? Průplav? A co teprve ten nicneříkající obrázek s deštěm, nějakou silnicí a sloupem? Asi nejvíc nám pomohla slečna oblečená v zeleném jako na St. Patrick Day. Že by Irsko? Aha, ten průliv bude asi fjord, takže Norsko... Nizozemí, Portugalsko... Ano, ano, každý řádek je jedna země! A co s tím posledním sloupečkem? Zkoušíme brát druhá a čtvrtá, respektive první a třetí písmenka z názvů států i hlavních měst, bez valného úspěchu. Takže zásek. Sex ve městě ještě tak poznáme, ale to druhé fakt ne.

Mezitím koukám na kytičkové puzzle. Upřesnítko „u paty stožáru“. Tak to je jasný, to budou Lipany ve Stromovce, stejně jako na Bedně. Petr oponuje, že ve Stromovce je stožárů povícero a že to vůbec není jistý. No tak to teda asi budem muset vyluštit, no... Sice to vypadá, že se to má rozstříhat, ale co když to rozstříháme a pak to už nedáme dohromady? Ne ne, žádný takový, pěkně to vyluštíme vcelku. Takže co to může být, když to není skládačka? Jsou tam jen rohy, „účka“ a čtverečky. Když jsou někde rohy, musí to být polský kříž! Navíc si v hlavě nesu informaci, že některá ze šifer určitě polský kříž bude, když bylo v pravidlech výslovně napsáno, že abeceda sice anglická, ale v polském kříži bude CH. Takže máme oblasti. A pozice písmen se bude vybírat podle toho, kolik je na kterém kousku růží. A na to všechno jsem přišla sama! (Na tomto místě by bylo vhodné zmínit, že nemám ráda polské kříže, bo na ně většinou nepřijdu.) Mé nadšení mizí poté, co nám vychází třikrát G. Navíc není jasné, v jakém pořadí se má řešení číst. Ondru napadá, že by to nemusel být přímo kříž, ale klávesnice mobilu – rozložení na devět částí je přece stejné. Tak není. Sice už vychází G jen jedno, ale číst se to pořád nedá. Že by řazení podle velikosti? Kdepak, některé kousky jsou stejně vysoké. A kupodivu ty menší pasují do těch větších. Tak že by přece jen skládačka? Pro jistotu fotím původní rozmístění dílků a stříhám. Ondra skládá. Naštěstí moc nefouká, jen ho trochu ohrožují padající kaštany. Super, máme složeno, všechno pasuje. Takže zkouším číst v pořadí podle umístění ve složeném obrázku. Opět bez úspěchu. Nakonec mě napadá, že tím složením se změnila i orientace dílků, takže teď vybírají úplně jiná písmena. No hurá. Nemusím snad ani říkat, co za stanoviště vyšlo, a že jsme si mohli krásně tu hodinu a půl ušetřit :o) (Když to tak píšu, vlastně si vůbec nevybavuju, co dělali ostatní, když jsem se mořila s kytičkama... pravděpodobně se snažili vyluštit ty státy?)

Stanoviště 1C [10:50–11:00]

Protože počasí je konečně krásně skoroletní, a protože do Stromovky nic nejede, vydáváme se k domku u Rudolfovy štoly pěšky. Trvám na zastávce u těch super záchodů, které si pamatuju ještě z Bedny. Zbytek zatím dohledává odpověď na otázku na naučné tabuli. Žádné nové obálky, takže rovnou pokračujeme k Maroldovi.

Stanoviště 2A [11:15–12:40]

Přicházejíce ke stožárům, všímáme si vedle cesty orgů zápolících se šlapací motokárou, kterak se snaží projet slalomovou dráhu z kuželů. Tušíme nejhorší. Vybíráme stanoviště na patě stožáru a dle předpokladů se vracíme k orgům. Čtyři lidi aby projeli dráhu dohromady pod tři minuty? Aha, tak to nám bude stačit tak šest bodů... Naštěstí jsme na stanovišti první a dlouho sami, takže má Marťa čas trénovat :o) Ačkoliv jí při první jízdě dělalo problém i zatočit na správnou stranu a od druhého pokusu prohlašuje, že znovu už teda nejede, po asi pátém pokusu již dráhu projíždí bez trestných bodů a ve skvělém čase. V mezičase koukáme na nově zadané koktejly a muchu, a dokonce fotíme i „kriminální fotku s turistou“, Na šest bodů se dostáváme právě, když přichází další tým, tedy právě včas. Usedáme na blízký trávním, který skýtá skvělý výhled na motokárovou dráhu, a opět se pouštíme do souběžného luštění všech šifer najednou.

Z míst na mapě dáváme dohromady divadlo Fidlovačka, které je posléze opraveno na divadlo Pod Palmovkou. Básník a synagoga odolávají (tedy na básníka padl návrh Wolker, jakože pouliční › procházka, na dně lahve › Johny Wolker, bohužel památník Jiřího Wolkera je na Proseku, tedy mimo mapu, Wolkerova ulice je moc dlouhá, tedy nepřesná a Wolkerovo náměstí v Praze není). Marťa opět vytahuje státy a znovu opakuje, co všechno už zkoušeli a nevyšlo to. Tak prý by to jedině mohlo být Podviní, no... Jak Podviní? „No když tady odsud vezmeme státy a tady odsud hlavní města...“ Aha, a proč by to Podviní nemohlo být? „No když má vyjít nějaký park, kvůli tomu jezírku...“ Po několika zmatených větách a nechápavých pohledech si konečně začínáme rozumět. Frakci „Marťa-Petr“ (dále v textu označovaná jako „frakce B“) prý Podviní vyšlo už u zámečku, ale když to říkali, frakce „Ondra-já“ (dále v textu označovaná jako „frakce A“ ...možná se divíte, proč frakce zmiňuji v prohozeném pořadí, ale to je proto, že se jedná čistě jen o rozlišovací označení, a kromě toho, já to tady řídím) byla patrně zaměstnána skládáním kytiček, takže je vůbec neslyšela. Naopak frakce B netušila, že nějaký park Podivní vůbec existuje, tudíž měla řešení za jakýsi další patvar vzniklý v chaosu zoufalých pokusů. Frakce A samozřejmě Podviní zná, ale jak jsem již psala, nebyla o řešení dostatečně důrazně informována. Naštěstí se stanoviště otvírá až v jednu hodinu odpoledne, takže jsme vlastně žádný čas neztratili, což je jediné štěstí frakce B. Vůbec se mi nelíbí spojení „Podviní je hned vedle lanového centra“ a „na tomto stanovišti musí být přítomen celý tým“. Ondra tuší totéž, ovšem ten ví, že nahoru prostě nepoleze (zbytek týmu by musel zůstat dole a hromadně dělat závaží jističovi), Petr snad tuší též, ale tomu je to jedno, a před Marťou se to snažíme ututlat. Naplánovaná patnáctka nám bohužel ujíždí, bo Ondra je brzda (nejenom teď, ale celý den, jen se mi to nechce pořád vypisovat dokola). Ztrácíme tak čtvrt hodiny čekáním na další tramvaj.

Stanoviště 2B [13:15–15:00]

Jezírka v parku jsou moc pěkná, ještě si pamatuju, jak se v tom spodním na jedné noční wherigovce topil poník. Umístění stanoviště na vrbu těsně pod pevnost mi nepřišlo zrovna ideální, všude tam bylo hafo děcek, které určitě velice zajímalo, proč ty divný lidi furt lezou na ten strom... Přežilo stanoviště až do konce?

Ano, ano, je to tady! Jděte do lanového centra vedle parku! V ústrety nám přichází instruktor se zářivým (dle mého až pomstychtivým) úsměvem. Odevzdáváme vstupenku a soukáme se do sedáků. Nenápadně pokukuju po překážce, kterou jsme lezli na teambuildingu STOHu. Ta by se ještě dala... Samozřejmě je nám předhozena ta strašná, kde jsou jen klády snad metr a půl od sebe a kde se není čeho chytit! Marťa má kromě hrůzy taky krátký nožičky, takže není zbytí, s Petrem musím nahoru já. Nadšeně přibíhá Elenka s foťákem, co si vyslechla, nebudu rozebírat, bylo tam jen cosi o zabití, smrti, škrcení, mučení a podobných věcech. Při cestě nahoru strhávám ze sloupu pavučiny. Očividně velice oblíbená překážka. Hrozně dlouho trčíme na první kládě, bo ta vzdálenost k další se mi zdá nepřekonatelná a odmítám se pustit sloupu (taky byste se báli, když jediné, čeho se můžete držet, je druhý člen dvojice, z níž vy sami jste pravděpodobně těžší, tedy mnohem více nestabilnější...). K tomu jsem vyfasovala jako jističe Marťu, takže se hlasitě dožaduju přidání dalšího závaží. Tím se nakonec stane sám instruktor, který má pořád plnou hubu keců o tom, jak je to hrozně jednoduchý. No nakonec se na tu druhou kládu nějak dostanu, pouštím se sloupu a tím se celá dráha ocitá v nekontrolovatelném třasu. Tím, že se to snažíme vyrovnat, se klepe samozřejmě ještě víc a navíc zcela nahodile. Nebudu to protahovat, zbytek překážky už jde celkem rychle (co taky můžete, když jste v půlce, že...). A jen za deset bodů! Dobrý pocit mám aspoň z toho, že jsme slušně zdrželi několik týmů, které neprozřetelně dorazily těsně po nás a musely čekat.

Bo zatím nemáme kam dál jít a většina týmu vyjadřuje přání najíst se (jo, to jištění jim asi dalo zabrat), míříme do nedalekého obchoďáku na nějaký čínský blaf. Jídlo hrdě odmítám, táhnu s sebou přece tousty (teda ne já, ale Ondra v krosně :o) ), takže není důvod riskovat nudle v čemsi s čímsi. Zatím se opět pouštím do mapové šifry. „Kde do ulice Kolosovská Vkovati se kříží“... Že ta věta nedává smysl, bo něco se kříží s něčím, ne do něčeho, přecházím s bohorovným vědomím toho, že ne všichni jsou lingvisté, že. Přece to nemůže být nijak složitý! ...kolosovsKAVKOVAti? Tak zas nic, v Praze je jen Kafkova a to ještě na Dejvicích. Kolosovská. To je jak Sokolovská. Ajo. Tak blbá! Takže Vkovati je Vítkova a ta synagoga je samozřejmě ta v Karlíně, která sice není na mapě, ale na kterou jsme mysleli už od začátku, bo jako jedna z mála nestojí v tom chumlu na Josefově, a o které víme opět díky Bedně a jejímu popisu cesty kolem nějaké synagogy. Múzy měly očividně podobnou zkušenost a snaží se proto karlínskou synagogu procpat do obecného vědomí luštitelů :o) Takže už jen ten ožralej básník...

Šifra s muchou vypadá podezřele. Chvílemi dokonce jako 3D. Kdyby nelítala po elipsách, ale do pravého úhlu, určitě by se s tím dalo něco dělat. Že to kvůli těm dvěma řadám po boku vypadá jako tabulka prvků, napadá Ondru. Že je třeba otočit obrázek vzhůru nohama, ho ale napadne až poté, co mu hned na začátku vyjde Xenon. Povede se mi ho přesvědčit, aby bral jen ty prvky, kde mucha letí přímo přes klíčovou dírku, takže skládáme tajenku hned na první pokus :o) „Na Parukářce“ vypadá dostatečně uvěřitelně. Balíme a jdeme na metro, odkud ale vzápětí odcházíme na bus, bo jsme našli jeden, co jede dokonce přímo a jede hned.

Jako další šifra přibyly „Hříchy z titulků“. Interpunkce vypadá velice různorodě, to by mohla být morseovka. Není. Vůbec nijak. I když z jedné varianty vykukuje celkem rozumné „cifer“. Taky je tam podezřele moc čísel. Ale na to, aby to byla písmena, jsou všechna moc nízká. Takže nic, necháváme na potom.

Stanoviště 3B [15:40–16:35]

Vystupujeme na Rokycanově, cesta na kopec vede samozřejmě z úplně opačné strany, takže si děláme takový menší výlet kolem Parukářky. Nacházíme hřiště, ale bez orga. Aha, podle lístečku na sloupu „pokračujte k vrcholu“ aneb přece byste nečekali stanoviště teprve v půli kopce. Vajíčko ze dvou metrů na beton? Ani ťuknout? A už se to někomu podařilo? Ne? Pohled „to myslíte vážně?“. Fasujeme sáček s několika ohýbacími brčky, gumičkami a sponkami. Nic jiného, než co jsme dostali... ale to je i ten sáček, to pude :o) ...jen co bylo v sáčku? Hmpf. Vyrábíme jakousi klícku ze tří a pak ještě dvou svazků brček po pěti. Chtělo by to víc gumiček. Nakonec to vypadá, že když to bude padat určitou stranou dolů a nepřetočí se to, mohlo by to vydržet. Jdeme zkusit. Zařízení padá správnou stranou, dopadá na správnou stranu, překlápí se, vajíčko vyklouzává a malinko se naťukává. Tak prd.

Zbývají nám koktejly a ta *** mapová šifra s tím *** básníkem. Všechno vyzkoušeno, prolustrování všichni v úvahu přicházející básníci, pivovary a osady, zbývá jen brutal force. Rozkládám si mapu a hledám. Něco. Cokoliv. Až to najdu, budu vědět, co to bylo. Takže ožralej pouliční básník, co se válí u pivovaru nebo v osadě. V Holešovicích je Ortenovo náměstí. A kus pod ním ulice U Měšťanského pivovaru? Která se kříží s Osadní ulicí? No to snad ne... Křížení spojnic vychází na Karlínské náměstí. MHD nic moc, budeme muset pěšky krz Vítkovský tunel. Naštěstí je to z téhle strany z kopce, ne jako, když jsme to předloni na orienťáku s PID „vybíhali“ s Petrem v protisměru...

Karlínské náměstí vypadá velice homelesácky – lavičky v parku jsou v obležení nepřizpůsobivých občanů, sem tam odpadek přidává na koloritu. „Zeď dva metry od cesty“ ale jaksi nikde. Navíc kluci nacházejí v jednom rohu parku takové cosi podobné opuštěnému, rozpadlému, a homelesáky obydlenému bunkru, což by popisu z šifry odpovídalo ještě lépe. Na zdech ale nic není a dovnitř se nám samozřejmě moc nechce, takže voláme Pavlovi, zda jsme správně a máme to prozkoumat, či zkoušet jinde. Pavel říká, že na náměstí to rozhodně není. Fajn, no aspoň nemusíme dovnitř. Času už bohužel není nazbyt, teď jsme další půlhodinu ztratili pobíháním po náměstí a v jeho okolí. Volíme tedy řešení, jenže jak na potvoru web v Ondrově mobilu nespolupracuje, zasekává se na otázce, zda opravdu chceme nápovědu k této šifře. Další nepříjemné zdržení – poslat sms pro nápovědu, čekat na sms s nápovědou, poslat sms pro řešení, čekat na sms s řešením... představa, že nás to čeká ještě dvakrát – na luštění zbytku už fakt není čas – není vůbec příjemná (ale bavíme se aspoň tím, že někdo z orgů nám musí ty smsky ručně posílat, takže z toho, že mají nekompatibilní systém, taky něco mají :o) ). Nápověda samozřejmě nicneříkající, že si máme vzít tužku, pravítko a mapu, opravdu poradit nepotřebujeme. Řešení už je zajímavější. „Propojte Basilejské náměstí s...“ Kdo že to na začátku tvrdil, že když koncil, je to jasná Kostnice? Ano, já. Basilejské náměstí mi upřímně vůbec na mysl nepřišlo (nemluvě o tom, že Kostnické náměstí v Praze je, a to dokonce hned vedle Karlínského, takže i na té orgovské mapě!). Petr se přiznává, že Basilejské náměstí ho napadlo už na začátku, ale že nechtěl nic říkat, když já jsem tvrdila Kostnické. Zabít málo. Shodou okolností ale není správné stanoviště moc daleko, takže jen procházíme jednou uličkou a čeká nás dlouhý pochod cyklosteskou mezi ruinami čehosi.

Stanoviště 2C [17:50–18:20]

Tak v téhle části Prahy jsem nikdy nebyla a doufám, že už nikdy nebudu. Vůbec by mě nenapadlo, že něco takového tu vůbec je. Tím spíš nechápu, jak tou oblastí může vést cyklostezka a jak tam někdo může dobrovolně chodit sportovat. Karlínské náměstí hadr. Na obě strany od cesty se do dáli táhnou opuštěné areály fabrik, nákladových prostor a kdoví čeho dalšího. Propadlé střechy, ohořelé a pomalované zdi, vymlácená okna, fakt chuťovka. A uprostřed toho všeho na zbořené zdi nastříkané logo TP se symbolem další obálky. „Z okraje valu vyrůstá železný strom. Zalévejte jej tak dlouho, dokud vám nevydá heslo.“ V rohu zbořeniště pravda stojí takový sloup, ze kterého nahoře ční železné pruty. Že by měli orgové až tak bujnou fantazii? Tak jedině že by bylo heslo napsané na omítce něčím speciálním, co je vidět, jen když je to mokré? Protože zbytek týmu je tristně nevybaven, je mi násilím zabavena moje minerálka a skoro celá na sloup vylita. Kupodivu bez výsledku. Podle mokrých spár lze ale usuzovat, že jsme to nezkoušeli jako první. I přes upozorňování, že už jako teda fakt nemáme čas, odchází většina týmu kromě mě někam do „vnitrobloku“ zbořeniště hledat jiný vhodný železný strom. Dlouho se nevrací, takže musím za nimi. Stojí u podivné skulptury zhotovené z betonové skruže a asi deseti barevných hadic do ní zapíchnutých, takže vypadá jako mořská sasanka. Když se s některou hadicí zamele, začne to ve skruži žbrundat. Chcou mi tam vylít zbytek minerálky, čemuž se bráním s tím, že je to úplná kravina a že sakra musíme jít! (V nedaleké kdysistavbě jsou vidět rozvěšené deky a oblečení, no prostě se mi tu vůbec nelíbí.) Po cyklostezce tedy míříme do civilizace směrem k Invalidovně. Že „okrajem valu“ byl myšlen obrovský násep zeminy porostlý travou a stromy, oddělující civilizaci od tady tohoto prostoru, asi tak padesát metrů daleko, se dozvídáme až v cíli.

Na vybetonovaném plácku zastavujeme a píšeme o nápovědu–řešení ke koktejlům. Že se koktejly skládají z různých přísad, je tedy nápověda jak noha. Než přijde řešení, zkouším ještě novinovou šifru. „Hříchy z titulků...“ Desatero? Jo, to by šlo. Doluju z paměti, jak jdou jednotlivá přikázání za sebou, ale radši beru nápovědu internetu. „Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš“ se mi vždycky hrozně pletlo. Tak to bychom měli. V některých větách je dokonce hříchů povícero. Takže máme pár čísel do desíti a pak hausnumera jako 59, 47 a podobně. Není čas, musíme dál. Řešením koktejlů je ulice U Českých loděnic kousek nad Palmovkou. Míříme na Invalidovnu, Petr s Marťou odjíždějí metrem, já s Ondrou čekáme na nápovědu (aha, tak ono to je opravdu Desatero, kdo by to byl řekl...) a posléze řešení ke hříchům. Ulice Pod Lipami. To je super, to je skoro hned vedle hospody, kde máme končit. Jedeme tramvají na Palmovku, píšeme Petrovi, ať dorazí přímo do cíle, jednička na Jarov má dost zpoždění, takže nasedáme do desítky, že na Biskupcové přesedneme na devítku či šestnáctku, devítka těsně ujíždí, vzápětí za ní vidíme na křižovatce i tu jedničku, které jsme se nedočkali, konečně něco jede, hurá. Vystupujeme na Strážní a dál jdeme pěšky.

Stanoviště 3C [19:05–19:50]

Při dohledávce garáže máme trochu problémy, protože se smráká a papírek na dveřích je pro dva krátkozraké příliš malý. Pedrovo zelené hippies-auto nás ale utvrzuje v tom, že jsme správně, obíháme tedy garáže ještě jednou a konečně nacházíme tu správnou. Uvnitř je právě Salsa tým, ale vzápětí odchází, takže máme všechny tři úkoly jen pro sebe.

Protiraketový deštník se mi moc líbí. Ondra zkusmo zařízení pouští a sleduje, co dělá. Jen tam běhá světýlko zleva doprava. Myslím, že by se tím dokázal bavit hodně dlouho. Jenže už je po sedmé, čas na blbosti rozhodně není. Mačkám tedy tlačítko znova a hele, další světýlko odspodu! Takže to bude pravděpodobně chtít, aby se ta dvě světýlka srazila, že? A když se srazí, napíše to písmenko, to je super! Nejdříve neúspěšně zkoušíme metodu, kdy já říkám, Ondra mačká, ale bo vždycky zmáčkne pozdě, dostává papír a tužku na zápis písmenek a jdu střílet sama. Světýlko pořád zákeřně zrychluje, takže chytat konec je celkem fuška. Nakonec ze tří pokusů dobastlíme heslo „Kateřina Emmons-Kůrková“.

V dalším rohu garáže je lavor s nějakou bílou tekutinou. Popis úkolu říká, že kvůli obavám ze vzniku nežádoucích mutací ve vlhkém prostředí garáže je to naštěstí pro nás jen mléko. (Živě si představuju, co všechno tam chtěli původně nacpat, kdysi na Faustovi na fildě byl dost podobný, podivně lepkavý rosolovitý zelený úkol.) Na dně je prý heslo. Ano, ano, to musí být ten Braille! Celou hru ho hledám v každé šifře a konečně je tu! Destička s výstupky je bohužel ke dnu přilepená a než to přelévat do flašky a zase zpět, to to bude rychlejší vyhmatat. Výstupky jsou ale dost daleko od sebe, nedají se číst jedním prstem, takže na první pokus dávám „heloskop“ a pověřuju Ondru, ať mi na netu najde, nemá-li to něco společného se střílením. „A nemůže to být třeba horoskop?“ No, popravdě, může... Znovu kontroluji heslo v mléce a tentokrát už nacházím i předtím přehmátnuté (napsala bych přehlédnuté, ale zrovna do tohoto kontextu se to opravdu nehodí) body.

Mezitím doráží Petr s Marťou, kteří své stanoviště (3A) stihli rychle a přišli nám pomoct. Petr řeší s Ondrou poslední úkol, korálky v kindervajíčkách. Jo, to známe, to bude to samé jako Iglu Pop :o) Takže řadu podle počtu korálků bychom měli, co s tím ale dál? Na každém vajíčku je napsaný čtyřmístný binární kód. To není dobré, písmena se přece zapisují pěti pozicemi, ne? (Dle autorského řešení se měl takto vzniklý řetěz znovu rozstříhat, tentokrát právě po pěti. Tak snad příště...) Jen z předchozích dvou úkolů tedy tipuju heslo „střelec“. Ha, správně!

S Marťou čteme příběh o vraždě a vypisujeme důležitá fakta. Ondra s Petrem skládají průhledné kousky mapy k náhrdelníku. Text o vraždě je taková ta klasická doplňovačka – o každém víte něco, ale nevíte, kdo je kdo, kdo byl kolikátý vyslýchán, když pracuje jako to či ono a tak. Přijde mi, že je zadáno hrozně málo informací, než aby vyšlo jednoznačné řešení. Náhodně tedy skládám tabulku a vycházejí mi dvě nebo tři jména. To je na mínus dvacet bodů celkem risk... Za deset minut osm odcházíme z garáže do cíle, tohle už prostě nestihneme.

Cíl [20:00 – cca 22:00]

Odevzdávám nerozlepené obálky a jdu čekat na objednaný smažák. Ač jsme s sebou táhli tousty a sušenky, nějak na jídlo prostě nějak nebyl čas. Dozvídáme se, že koktejlová šifra bylo hrozně těžká (bylo to nějak tak, že z hotových koktejlů se brala začáteční písmena, z alkoholických přísad počet souhlásek a z nealkoholických počet samohlásek či tak nějak, fuj), že hříchy se ještě musely vynásobit podle toho, kolikrát byly spáchány (proto ta spousta čísel) a že u loděnic byla plechová tabulka s nápisem v duchu „Hledáte heslo? Matka vám napoví“ a na provázku pověšenou kovovou matkou. Za tabulkou byly umístěny magnety a matka se na ně chytala v místech písmen hesla, moc pěkné. Také, že text s vraždou je přesně přepsaná nějaká Einsteinova hádanka a že poklad byl v blízké ulici Za Žižkovskou vozovnou. Jeho obsah je pak přinesen a rozebrán, každý fasujeme čokoládové minityčinky :o) Zbytek jsme vlastně vyluštili, to vůbec není špatné.

Nakonec jsme skončili až na pátém místě, ten konec nás hodně potopil. Ale odcházet ze startu po čtvrt hodině se třemi vyluštěnými šiframi a téměř celou šifrovačku jít s vědomím, že jsme první, to to bohatě vynahrazuje. Tápání se tedy po Hradecké sově stává druhou šifrovačkou, kde jsme se dostali až do cíle. Kam se hrabe Bedna!

Děkujeme orgům, ačkoliv jste konkurence, za super šifrovačku, nešifrovací úkoly (kromě toho lanového centra teda) také skvělé, trasu vedenou městem vždy vítáme, aspoň se svezem a nemusíme tolik pěšky. Doufáme, že se budete konat i příští rok :o)

Za tým Krysí smrť
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =