Hlavní strana

4–5. listopadu 2016

Druhá krysosmrtí, tentokrát voy-a-geří Tmou aneb Psíkruh!

Před hrou

Po víceméně hostovací sezóně u Volů měním tým, Volové si chcou vyluštit kvalifikaci v tradiční sestavě. Naštěstí mě chce voy-a-ger. Luštíme ze třech různých míst, takže nemůžem paralelizovat a jde to ukrutně pomalu. I tak končíme 21. Na samotnou hru se Volům zase místo uvolňuje a chcou mě zpátky. Uwá! Takže se musím rozhodovat, jestli je lepší mít výčitky kvůli tomu, že odmítnu pozvání od svého letošního adoptivního týmu s velkou pravděpodobností dalekého doletu, nebo zradit svůj stávající tým s nejistým doletem (neb bez Lamy a Dominik z toho má asi trochu hrůzu). Statek to tak černě nevidí, tipuje nás na 19. místo.

Na startu [18:00–18:58]

Dostáváme časík. Hymna Tmou nad parkem rozsvícených čelovek je úchvatná. Rozebíráme časík na jednotlivé šifry, dolušťujeme jen něco, další zůstávají rozluštěné, bo řešení brutíme z křížovky. Zbylou asi třetinu písmen odhadujem a odcházíme na Slovanské náměstí. Celý park ještě pořád krásně svítí.

Šifra 2 [18:58–19:18]

Lego postavičky! Pohádky! Večerníček! Nejdýl asi trvá vypsat jednotlivé názvy. Na odchodu se poprvé potkáváme s Voly. Tramvaj (těm, kdo jsou přesvědčeni, že v Brně tramvaje nejezdí, se omlouvám) jede až za čtyři minuty, jdem pěšky. Rasťo se ovšem zasekává na zastávce. Obětujeme ho a pokračujem dál.

Šifra 3 [19:18–19:39]

Těžko říct, který konec náspu orgové myslí, takže jdeme na spodní konec Mackovy s tím, že když to bude nahoře, vyzvedne to Rasťo z tramvaje. Martin mu jde po náspu naproti, čekáme dole. Od názvů alkoholických nápojů (když už jsme na tý Tmou 18+) přes kontinenty se poměrně rychle dostáváme i k podobným třípísmenným slovům.

Šifra 4 [19:39–20:26]

U Tesca začíná studeně foukat. Martin s Rastěm vyrazili pro šifru a hrozně dlouho se nevrací. Prý to bylo děsně daleko. Pojmenováváme obrázky podle počtu písmen. Na počet barevných políček to ale nesedí. A spodní část šifry je úpe divná. Jediné, co do křížovky sedí, je „Brno“ a skoro „karate“. Aha, ty barvy mají asociovat obrázky! Nakonec se mi daří prosadit, že křížovku rozšíříme, aby se tam obrázky vešly. Akorát teda nesedí směr šipek, bo některý slova je třeba psát odzadu. Křížovka teď vypadá, že by se na ni konečně dala napasovat ta spodní část. Skoro. Někdo si všímá zakroužkovanýho erka, jenže hodně čar vede doprava nahoru, kde nic není. A máme špatně ty šipky, že… Zkusíme to tedy rozepsat tak, aby šipky seděly, čímž se část křížovky otočí. Funguje to! A vychází to! Některý ze sousedních týmů zapomněl na zemi rukavice. Martin se jich vděčně ujímá, že je donese do cíle. Prý jsou ještě teplé… Zařazujem se do skoro průvodu čelovek a stoupáme do kopce k arboretu.

Šifra 5 [20:26–20:43]

„Under white? To bude podběl!“ Doslovný překlady jsou super, za pět minut je hotovo a za další dvě jede tramvaj na Halasovo náměstí. „A dál už nejedem ničím?“ „Ne, tady jezdí jen 44 a tou jet nechcem.“ „Tak proč ji ostatní týmy dobíhají?“ „Aha, tak běžíme taky!“

Šifra 6 [20:43–22:01]

Na Small Bell Road čekají obrázky. Dost vypadají, že je to braille. A je jich 27, což fakt hodně vypadá, že je třeba je spojit po trojicích. Další hodinu hledáme asociace, ale daří se nám tam maximálně vytvářet dvojice. Nejvíc mě fascinuje Psíkruh a prohlašuju ho za highlight letošního ročníku. Hrozně se zasekáváme na tom, jak souvisí obrázky s písmeny nad sebou. Nejhorší trojan je, že se tam vyskytujou divná písmena F, G a W a zároveň obrázky, které na ně začínají.

Přichází Volové a asi za deset minut zase odchází. Takže je to nějaká kravina, na kterou akorát nemůžeme přijít… Po chvíli se Lenka náhodou mezi jiným zmíní o španělské botě. OMG. Hlavně, že si celou dobu říkám, že to divný bude anglická slanina.

Při přesunu ke kapličce si střihnem první zacházku. Když mezi zahrádkama potkáváme tým v protisměru, rozhoduje se Martin, že jsme teda asi někde přešli křižovatku.

Šifra 7 [22:01–23:17]

Myši a sýr. Začíná to být dost oblíbený téma. Asi svačím nebo něco takovýho, bo než se vůbec dostanu k šifře, Dominik v tom už vidí karty. Tak to budou hrát asi prší, že? Chvíli se pak zmítáme v tom, že přece není jednoznačný, co která hraje a kudy bludištěm pokračuje a že je divný, že se tam tolikrát opakujou stejný karty, což v prší normálně nejde. Prý chceme, aby vyšly Soběšice, tak podle toho odehraju první kolo. Přichází org, kterýmu se chlubíme, že už to vlastně máme, že nám vychází Soběšice. Jenže mně tam místo druhýho S vychází N. Sakra.

Takže znovu a lépe. Dokonce musíme Rasťovi vysvětlit pravidla, bo na Slovensku očividně Prší nefrčí (WTF?). Pak si s Lenkou zároveň všimnem, že třetí myš, která má jako jediná jednoznačný začátek bludiště, si postupně dobírá ty samý čtyři karty, co má na ruce. To je fakt divný. Konečně někdo vyslovuje, že to budou stavy toho, co mají na ruce a ne toho, co hrajou. Hurá.

Šifra 8 [21:17–00:25]

Soběšická rozhledna je velmi příjemná v tom, že nestojí na žádným brutálním kopci. Šprušle se ale ze země počítají fakt blbě. Obejdeme, vypíšeme, čteme názvy barev, čteme Parkur. A pak další půlhodinu strávíme dolušťováním zbytku, než se nakonec rozhodnem, že parkur fakt není náhoda a cokoliv tam chybí, bude jen nějaký upřesnítko, co nepotřebujem. Slezem z kopce, Dominika napadne, jestli ty čtyři barvy nesouvisí s obrázkem rozcestníku na doporučené mapě, což by určovalo, že se to čte jiným směrem. Zastavujem a přelušťujem. Rozcestník to není, ale někdo v tom konečně vykouká tu mezitajenku. Úplně zbytečnou.

Šifra 9 [00:25–02:17]

Na parkuru je otevřený bufet, hustý! Dáváme si horký jídlo a pití a jdem si sednout do zimy a větru. Šifra mi hrozně připomíná ošklivý tanky z Civilizace a vůbec se mi do ní nechce. Prosazuju, že 27 čtverečků je vlastně 27 krychliček, takže se z toho poskládá krychle 3×3, kde vrchní vrstva je vesmír, prostřední země a spodní voda. Nevěří se mi. Ccc.

Postupně nacházíme tři „krajní“ abecedy, a že je tam stejně děl jako písmen v řešení. Až za trestuhodně dlouho si Rasťo všímá, že děla jdou označit písmeny podle sousedních písmen. Fajn, a dál? Aha, stejně jdou doplnit všechna ta prázdná pole… Tahle šifra je fakt tvrdě vydřená. Konečně můžem stříhat, Lenka vytváří izolepový pole, Martin dopisuje písmenka. Skládáme tři čtverce. Aha, ty doplněný písmenka dávají slova! Škoda, že je už nepotřebujem, no… Aspoň ta grafika ze střelby nám jde hned.

Vychází „kóta rok“. Akorát je teda blbý, že na ten kopec nevede cesta. A upřesnítko nás posílá ještě do většího nic. Navíc je na kopci čerstvě oseté pole. To jako orgové naplánovali trasu tak, aby se desítky týmů musely táhnout přes oseté pole? Na která platí zákaz vstupu i při orienťákách s řádově nižší účastí? O tom, jak by to vypadalo za mokra a bahna, radši nepřemýšlet.

Šifra 10 [02:17–05:43]

Tak tohle fakt nevyšlo. Od „chcu vidět, co tam chybí, třeba nějaký obrysy písmen nebo čísel“ se poměrně rychle dostáváme k tomu, že všechno to jsou kříže, kterým něco chybí. Že by Polák? Dominik zkouší nějaký zhulený postupy, ale nevychází to. Tak kromě kříže by to taky mohl být plášť kostky… A kostku lze přece popsat 26 písmeny, že. A bílé plochy vždy krásně naznačují vrchol, hranu, nebo stěnu. Problém je, že abecední kostka zatím není standardizovaná, takže existuje několik rovnocenných způsobů, jak ji popsat. Hmpf. Šipku identifikuju jako „touto stranou vzhůru“, a tím to hasne. Ani jeden z mých několika způsobů popisu nefunguje, bo se zarputile držím toho, že přece logicky prvně popíšu vrcholy, pak hrany a pak stěny.

Nějak si nevybavuju, co jinýho zkoušeli ostatní. Asi jsem dost spala. A mrzla. Po dlooouhé době se Lence během opakování toho, co jsme zkoušeli, povede říct něco, co Dominik pochopí jinak a vyluští to. Rozhodně teda ne autorským způsobem, bo tam padají věci jako „když je bílá horní, je to první písmeno, když je bílá spodní, druhý, a když obě, třetí“.

Ten sráz k potoku byla fakt výzva. A zase ta utkvělá představa, kdyby tak bylo mokro… Dole bohužel nastává další navigační temno, chvíli jdeme správně, pak se z nějakého důvodu otáčíme a vracíme. Dost daleko, až k nějaké zástavbě. Mám v paměti loňský několikahodinový přesun, takže vytahuju mobil a začínám navigovat sama. Pfff.

Šifra 11 [05:43–08:43]

Hmpf, je tu už spousta týmů, to musíme být někde hrozně vzadu… (A přitom jsme právě víceméně dohnali čelo, které tu sedí už několik hodin.) Já se raduju, že Codenames už jsou i na šifrovačkách, pár asociací z prvního sloupce řešíme rychle, ostatní dost nedávají smysl. Čísla v prostředním řádku nás děsí.

Po chvíli si Dominik v mapě nachází studánky a bo kolem nás furt někdo chodí, odcházíme kus bokem. Dohledáváme studánky, a až když už máme skoro všechny, všímá si někdo souvislosti čísel se souřadnicemi. Aha. Pak se shodnem na tom, že když mají být všechny studánky součástí ideálního jedince, asi to bude souviset s potoky, které z nich tečou. A že teda z těch slov v posledním sloupci nějak získáme opis toho, kam jít. Vybavuju si zoufalou diskuzi s Lenkou, kdy jsem se ji snažila přesvědčit, že to nevadí, že tam jsou divný slova, z nichž se k určení místa dají použít leda tak křížkopec – že se to prostě nějak dá dohromady a pak to vyjde. Zpětně mi to přijde fakt absurdní, ta zima a ranní hodiny očividně zpomalujou myšlení… Ostatní to naštěstí jakž takž chápou a já asi usínám.

Když se vzbudím, není vidět žádný posun, co zatím sakra dělali? Nebo jsem nespala? Wah. Zkouším v posledním sloupci hledat slova, co by se dala spojit a vysvětluju, že třeba Ezoppták dá dohromady vránu(!) a tak nějak se s tím musí pracovat. Asi nějak hromadně jsme nakonec došli k tomu, že teda chcem dělat strom z toků. Dost to kazí fakt, že podle mapy to úplně nefunguje, takže to Martinovi a Rasťovi trvá děsně dlouho. Navíc kolem zase začínají courat týmy, jeden kolem nás projde snad čtyřikrát.

Většinu větví mám, ale zasekávám se na jednotka + biceps (který se prý ve skutečnosti napojuje až níž), na které prý navazuje abeceda. No nic, tak to přeskočím. Dál tam jsou slova jako asfaltpohon, takže výsledek bude motor, co dá s krví srdce. Ha! Tak statečná! Jenže pak mi tam jaksi chybí ten biceps, takže to zas nefunguje. Dohledávám na netu, že protikus je ta druhá část zámku, přeskakujeme a jedeme dál. Jako většina ostatních se zasekáváme na zub + chlup, což teoreticky dává váček, ale moc tomu nevěříme. Sněhurka je teda jasná, to by mohl být ten Trpaslíkův pramen, že? Ještě snad další půlhodinu se snažíme dolušťovat, opravovat a teoretizovat (třeba teorie o otráveném hřebenu, který se objevuje v některých verzích Sněhurky, vůbec nebyla marná). Nakonec teda ne úplně přesvědčeni odcházíme. Míjíme Voly, kteří vypadají, že ještě ani nemají mapu. Po cestě někdo zmiňuje to mlíko na bradě…

Šifra 12 [08:43–09:12]

Vyzvedáváme spolu s Corn Flakeama, ale my máme Martina! Nechápu, jak může mít někdo rád hudební šifry, ale i takoví lidi očividně existujou. Po sérii brutálních šifer se jedna oddechovější fakt hodí.

Šifra 13 [09:12–11:25]

Konečně se dostáváme na sluníčko a můžem začít pomalu rozmrzat. Chvíli po našem příchodu odchází Prajáma, to je podezřelý. Nějaký čas se pokoušíme pracovat s šifrou jako výšivkou a doplňovat, co kde chybí. Jenže mřížka je moc hustá a nejednoznačná. Nic jinýho se mi hrozně nechce zkoušet, takže jen podávám pravítko a tak a nic nedělám. Chcíp. Mezitím se z lesa vrací prahoří Alena s vybitým mobilem, že se jí ztratil tým. Rasťo jí půjčuje mobil, domlouvají se a Alena odchází tentokrát radši po silnici. O půl jedenáctý přichází i Lama s týmem, nečekala jsem, že se dostanou tak daleko.

Určitě mě napadla římská čísla, ale nevím, jestli jsem to vůbec řekla nahlas. Každopádně když Martin dokreslí mřížku (která se chvíli zákeřně tváří jako 26×26), vysloví myšlenku o římských číslech i někdo další. Pak z toho najednou nahoře nějak vychází „počet x“, Dominik s Martinem s tím udělají nějakou divnou nepochopitelnou věc a píšou řešení. Hodina do konce, vysíláme Martina s Rastěm napřed a po vzoru Aleny se přesouváme po silnici, abysme v lese ještě někde blbě neodbočili. Autobus samozřejmě jede tak, že pěšky tam budem asi o minutu dřív, pfff.

Šifra 14 [11:25–12:00]

Podle vrcholové knihy jsme prý asi osmí. Jako fakt? Nikde nikdo, že by jednoduchá šifra a stihli jsme vyzvednout ještě jednu? V takovýmhle presu jsem luštila snad jen poslední šifru letos na Sově, když nás mohly předběhnout další tři týmy. Stříhám model kostičky, ostatní vymýšlejí třípísmenná slova. Končíme na tom, že nedokážem přečíst řešení. Bodejť by jo, když to byl obrázek z óček…

Závěrem

Šestka, sedmička i jedenáctka mi teď připadají jako snadno luštitelný, nechápu, co nám tak dlouho trvalo. Pořád se mi teda nelíbí desítka, bo různý možnosti luštění a popisu abecedy mi pořád připadají dost rovnocenný… Vrcholem celé hry ovšem zůstává psíkruh. Navíc jsme porazili všechny, které jsme chtěli. A skončili osmí! Bylo to brutální. Bylo to super. Díky!

za tým t. č. voy-a-ger
sepsala Branwen

Komentáře
Jméno:
Text zprávy:
4×8 =